3.12.2016 | Svátek má Svatoslav






GAZA: Izrael vítězí i prohrává

15.8.2014

Už čtvrtý ozbrojený konflikt v Gaze od roku 2005, kdy se Izrael z okupace enklávy stáhnul. Jedno z nejpřelidněnějších míst na světě (po vzniku Izraele i uprchlický tábor), kde se tísní 1,8 milionů lidí, porodnost také jedna z největších (4,2), růst obyvatel (2,9 %), nezaměstnanost 40 %, vláda teroristické organizace Hamas, která vede sebevražednou válku za zničení stokrát silnějšího Izraele bez ohledu na vlastní ztráty, respektive ztráty vlastního obyvatelstva. Za čtyři týdny bombardování a pozemních bojů zahynulo plus mínus 1 800 obyvatel (z toho cca 400 dětí; polovina Gazanů má méně než 18 let) a možná 300 - 400 bojovníků Hamasu, nikdo přesně neví. Raněných bude okolo deseti tisíc. Rozhodně trpí především civilní obyvatelstvo a děti.

V přímém přenosu sleduje tohle neštěstí celý svět a celkem pochopitelná emocionální reakce vytváří velmi negativní obraz s dlouhodobě nebezpečnými důsledky pro Izrael, který je stále více chápán buď jako agresor, nebo přinejmenším jako ten, který reaguje na provokaci neúměrnou odvetou. Hillary Clintonová sice prohlásila v americké televizi, že za oběti zodpovídá výlučně fanatický Hamas, který dnes a denně (8 let) s různou intenzitou bombarduje civilní obyvatelstvo, což je zločin a agrese, jakou by žádný ani demokratický stát nemohl tolerovat, ale její jednoznačné obvinění i v tradičně proizraelské Americe má už jen těsnou nadpoloviční podporu. Fanaticky nihilistická strategie Hamasu, jež z principu neumožňuje politický kompromis a dělá všechno, aby vlákala Izraelce do útoku na přelidněné území (tentokrát to trvalo téměř měsíc), kde skrývá rakety a ozbrojence mezi civilisty v nemocnicích, školách i mešitách, a chválí poněkud pokrytecky Gazany, čili děti, starce, ženy za ochotu umírat (nikdo se jich neptal), protože je taková smrt milá Bohu, nikoho nevzrušuje.

Útok Izraele domácí podporu Hamasu naopak zvyšuje (jiná vláda neexistuje) a oběti zase vyvolávají větší sympatie světa a očerňují nepřítele. A pokud jde o politiku sebevražd nebo útoky sebevrahů, které se odehrávají běžně v Iráku či v Afghánistánu, morální rozhořčení nad takovou zkažeností už Západ dávno ztratil. Jde přece o běžný projev fanatismu, se kterým se nedá nic dělat. Ostatně od první světové války jsme si postupně při válečných konfliktech na záměrné zabíjení civilistů zvykli a charta Hamasu, která nabádá k zabíjení Židů (všude na světě) a oslavuje dokonce i smrt vlastních dětí, šéfa Hamasu, s nímž se vedou televizní rozhovory jako s normálním politikem, jistě haagský tribunál ze zločinů proti lidskosti neobviní. Je to škoda, možná by to situaci pomohlo. Zato nařčení Izraele z válečných zločinů se bere čím dál vážněji, přestože se na rozdíl od svých odpůrců izraelská armáda více méně musí řídit etickým kódem. Je to ostatně také v zájmu státu, který hledá mírové soužití s Palestinci. Anglická ministryně a konzervativní politička pákistánského původu baronka Warsiová podala demisi proti vlastní vládě, jež takové difamační odsouzení nehodlá v OSN podpořit.

Ačkoli malý Izrael během své existence dokázal porazit všechny své nepřátele (1948, 1956, 1967, 1973) a dnes už se nezdá, že by mezistátní válka díky technické převaze Izraele opět vypukla, v nekonečném „asymetrickém konfliktu“, nazývaném válkou opotřebovací (war of attrition), kdy je nadřazená moc nucena bojovat s guerillou ukrytou a chráněnou obyvatelstvem, si Izrael skutečně neumí poradit.

Konflikty jsou sice krátkodobé, ztráty pro Izrael nízké, nevedou však k vítězství (ze šesti tisíc zbylých raket Hamasu, zlikvidovali Izraelci polovinu) a patová situace větší bezpečnost nezaručuje. A co je ještě smutnější, v podstatě znemožňuje politické řešení. Umírněné strany v Izraeli i na palestinské straně se dlouho domnívaly, že je třeba hledat řešení konfliktu v mírumilovné koexistenci dvou států, ale od 80. let se vznikem nihilistického náboženského nacionalismu, jenž nadřadil princip likvidace židovského státu nad politický kompromis, se většina Izraelců představy druhého státu na Západním břehu děsí. I kdyby zpočátku vypadal mírumilovně, snadno by se stal kořistí islamistů. Paradoxně se tak cíl velké Palestiny, přestože Izrael teroristé porazit nemohou, kryje s cílem velkého Izraele židovských osadníků. Jestliže se Šaronově vládě podařilo vyhnat z Gazy deset tisíc vlastních občanů, ze Západního břehu se půl milionu občanů bude obtížně stahovat. Společný stát už tak vlastně vzniká, ale bez vize palestinské samostatnosti, znamená buď apartheid, anebo občanskou demokracii (politická nejen civilní práva Palestinců) a v obou případech by logicky vedl k zániku židovského státu. Samozřejmě teoreticky existuje i třetí řešení – konfederace.

V každém ozbrojeném konfliktu se stupňuje izraelská prohra ve světových mediích a tím i snaha o delegimitizaci a ekonomický bojkot židovského státu. Pacifistický Západ, jemuž jsou statisíce obětí v Sýrii, Iráku či Afghánistánu celkem lhostejné a kde měl mnohem méně legitimních důvodů zasahovat, nad mrtvými dětmi, jež klade na oltář své nenávisti Hamas, roní selektivní slzy. Vzpomínám na Goldu Meirovou: „Dokud nebudou Arabové milovat své děti víc, než nenávidí nás, nebude mezi námi mír.“

Denně si můžeme v západním levicovém tisku ověřit, jak identifikací s Palestinci a Gazou levice sama sebe definuje, tak jako to dříve činila s černochy, Vietnamci či Kubou. Těm ovšem, stejně jako Gazanům, na rozdíl od Izraelců genocida nehrozí. Izraelsko-palestinský konflikt je dnes démonizován, je viděn jako globální hrozba a Izrael jako absolutní zlo. Přestože lze jistě kritizovat izraelskou politiku, takový postoj už navazuje na dějinnou protižidovskou mytologii, a to i v případech, kde to tak není myšleno. Je zřejmě chmurně příznačné, že pod tímto tlakem orgány Evropské unie stáhly ze svého webu definici rasismu, jež se týkala anti-sionismu. Ještě nedávno bylo odpírání práva Židům na národní stát a uplatňování nepřiměřeného morálního měřítka na Izrael, jež by v podobné situaci neplatilo pro žádný, ani demokratický stát, považováno za projev rasismu. Proč? Protože vylučuje židovský národ z rodiny národů!

Vzpomínám smutně na výrok svého otce: „Před válkou nás nenáviděli za kosmopolitismus, teď nás budou nenávidět, že chceme být národ.“

Týždeň, 11. 8. 2014

Převzato z Blog.aktualne.cz/Alexander-Tomsky se souhlasem autora



Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Diskuse


J. Pospíšil
17:07
15.8.2014

S. Rehulka
14:13
15.8.2014

J. Cervenka
14:07
15.8.2014

J. Rybenský
10:02
15.8.2014

L. Křivan
10:22
15.8.2014

M. Mýval
9:35
15.8.2014

J. Marek 602
9:03
15.8.2014

V. Šiška
8:27
15.8.2014

Z. Švrček
8:45
15.8.2014

V. Šiška
8:59
15.8.2014

L. David
9:30
15.8.2014

F. Lesniak
20:35
15.8.2014

I. Schlägel
8:14
15.8.2014

R. Langer
8:42
15.8.2014

P. Sulc
3:19
15.8.2014

R. Langer
8:45
15.8.2014

P. Sulc
20:47
15.8.2014

J. Vintr
0:32
15.8.2014

B. Hamáček
0:30
15.8.2014

počet příspěvků: 21, poslední 17.8.2014 01:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.