Francouzský prezidet Jacques Chirac ve svém projevu zabývajícím se zákonem Halde (de la haute autorité de lutte contre les discriminations et pour l'égalité – vysokého úřadu boje proti diskriminaci a pro rovnost) mimo jiné pronesl, že diskriminace se dotýká milionů lidí ve Francii, dodal, že boj za rovnost šancí je více než kdy jindy klíčem naší jednoty a naší budoucnosti, samotným základem naší republiky.

Zákon Halde byl po bouřlivých debatách schválen jak senátory, tak poslanci Parlamentu v roce 2004, aby vstoupil v platnost v roce 2005. Vzhledem k tomu, že pravicová UMP má ve Francii absolutní většinu jak v Parlamentu, tak v Senátu, a zároveň proto, že si onen zákon vytyčila jako jednu ze svých legislativních priorit, byl zákon odhlasován naprosto přesvědčivě. Rád bych se nyní pozastavil nad tím, co vadilo oponentům zákona, o jehož prospěšnosti na první pohled nelze pochybovat.

Debata se vedla zejména o článcích 20.- 22. části III. (III. Zesílení boje proti diskriminačním názorům a názorům homofobního a sexistického charakteru) a o tom, že zásadním způsobem omezují svobodu slova a napomáhají rozšiřování komunitarismu, nejsou tedy konformní s článkem 11 Deklarace lidských a občanských práv z roku 1789, jenž je částí Ústavy z roku 1958 a zároveň s článkem 10 Evropské konvence o lidských právech. Kritikům textu vadila skutečnost, že nový zákon pozmění stávající Zákon o svobodě tisku tím, že budou potrestáni tresty (až rok vězení a až 45 000 € pokuty), které jsou uvedeny v předešlém odstavci, ti, kteří na základě stejných prostředků vyprovokují nenávist či násilí vůči osobě či skupině osob na základě jejich sexu, sexuální orientace nebo jejich invalidity.

Spor mezi konzervativními pravicovými politiky a jejich liberálními (volnomyšlenkářskými, nikoliv liberálními v klasickém pojetí) oponenty, jenž známe z nejrůznějších diskuzí, které názorově štěpí i naši ODS, vyhráli liberálové a zákon Halde byl úspěšně odhlasován, aby se opět rozpoutala vášnivá debata v roce 2006. Poslanec za UMP, profesor filozofie Christian Vanneste za podpory asi dvaceti jiných poslanců zformuloval a přednesl návrh zákona č. 3259 nabízejícího jisté změny zákona Halde. Christian Vanneste upozornil na skutečnost, že navzdory ujišťování tehdejšího ministra spravedlnosti Dominique Perbena o tom, že zákon Halde v žádném případě neohrozí ani svobodu projevu, ani možnost pokračování ve společenských debatách o způsobech života, sexuálních orientacích a podobně, je situace poněkud odlišná. Současný ministr spravedlnosti tehdy ve stejný den řekl, že svoboda organizování veřejných debat například o homoparentalitě je naprosto nezbytná ve společnosti, která chce zachovat svobodu projevu.

Pan poslanec dále podotkl, že tomu tak ve skutečnosti není, neboť nejrůznější organizace homosexuálů vedou hotové inkviziční tažení proti právu každého občana vyslovit svůj názor v oblasti, jež spadá spíše do soukromé sféry a morálky, než do oblasti veřejného pořádku. V návrhu zákona také usuzuje, že je naprosto legitimní, aby ti, co se v životě řídí Biblí, mohli vyznávat princip vyjádřený v Třetí knize Mojžíšově (Leviticus 18.22): "Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost." Zároveň by občanům, kteří si dělají starosti o budoucnost národa, mělo být dovoleno upředňostňovat chování, které nevytváří nebezpečí pro přežití lidstva, jak to napsal Voltaire ve svém Slovníku filozofie.

Než přistoupil ke konečnému návrhu změny, pan poslanec Vanneste formuloval myšlenku o tom, že v republice, jejíž občané jsou svobodní, nelze omezit svobodnou diskuzi o otázkách vědomí. To by podle něj vedlo k přijetí dikatury sektářských koncepcí, něco nepřijatelného pro francouzskou demokracii vzhledem k respektu jejích tradic.

NÁVRH ZÁKONA

Zákon ze 29 července r. 1881 je pozměněn takto:

Ve třetím odstavci článku 32. a ve čtvrtém odstavci článku 33. budou odstraněna tato slova: " jejich sexuální orientace."

V poslední větě 6° článku 48., budou odstraněna slova: " nebo jejich sexuální orientace."

Co posléze následovalo, už patrně znáte i z našich novin. Pan poslanec své názory prezentoval veřejně v tisku, přičemž zopakoval, že homosexualita je podle něj méněcennější než heterosexualita, neboť pokud by se rozšířila univerzálně, stala by se nebezpečím pro lidstvo. Kvůli těmto větám byl odsouzen za homofobní urážky, několik gender organizací lobbujících za zájmy leseb a homosexuálů na něj podalo žalobu (Act up, Národní odbor společností gay, SOS homofobie). Pan poslanec Christian Vanneste se odvolal a prohrál i další proces. Mimo pokuty 3000 € musel zaplatit 2000 € odškodnění oněm organizacím. Svůj boj za svobodu slova však nevzdává a míní pokračovat až k vrcholným evropskýnm soudním instancím.

Proč o tom všem vlastně píši? Jednak se mi zdá komické, že si francouzská pravice upletla bič sama na sebe tím, jak naletěla militantním gender lobbistům bojujícím za práva tzv. menšin, osobně jsem názoru, že právo by mělo platit univerzálně, mělo by být stejné pro všechny, nejsem velkým přítelem pozitivní diskriminace. No a potom mne zarazilo, vlastně ani ne, že všichni ti křiklouni a obhájci demokracie a svobody slova, kteří se tak angažovali v aféře s karikaturami proroka Mohameda, kteří tvrdili, že svoboda buď je, nebo není, teď mlčí.

Každá civilizace si sebou nese určitá tabuizovaná témata, pro islámskou je to prorok Mohamed a jeho Korán, pro naši židovsko-křesťanskou to byla Bible Starého a Nového zákona, v moderní historii se k ní přiřadilo téma holocaustu, plánované likvidace Židů národně-socialistickým režimem Hitlerova Německa, zdá se, že dalším takovým tabu se v naší společnosti stává homosexualita a lesbictví. Profesor filozofie Robert Redeker, jenž napsal článek o tom, že je Korán knihou nebývalého násilí a prorok Mohamed nelítostný válečník a polygamní lupič, jenž masakroval Židy, sice žije pod policejní ochranou, ale nebyl odsouzen, stejně jako francouzský spisovatel Michel Houllebecq, jenž ve svém románu "Platforma" útočil na islám ještě mnohem radikálněji. I francouzské deníky, které otiskly karikatury Mohameda a dokonce i satirický týdeník Charlie Hebdo, jenž jim věnoval celé číslo, byly rozhodnutím soudu osvobozeny. Profesor Christian Vanneste byl odsouzen pouze za to, že si dovolil prohlásit, že ve svém důsledku je homosexualita nebezpečím pro přežití lidského rodu, což mi, vážení čtenáři, připadá jako totální šílenost. Společenská nebezpečnost podobně logické úvahy se zdá francouzské justici mnohem vážnější, než útoky proti dogmatům jednoho z velkých monoteistických náboženství. Paradox naší doby.

No a konečně bych chtěl poukázat na skutečnost, že vzhledem k tomu, jak je gender lobby organizované a dokonce i finančně podporované Evropskou unií, návrh podobného zákona, jako je Halde ve Francii, se jednoho dne objeví i u nás. Článek je mým příspěvkem do společenské debaty, jež možná v budoucnosti proběhne.

Odkazy ve francouzštině:

http://www.sos-homophobie.org/documents/arretdouai20070125.pdf
http://www.assemblee-nationale.fr/12/propositions/pion3259.asp
http://www.assemblee-nationale.fr/12/projets/pl1700.asp
http://www.legifrance.gouv.fr/texteconsolide/PFECT.htm
http://vanneste.over-blog.org/
http://www.actupparis.org/secteur75.html

Pokud některé z odkazů nebudou fungovat, dokumenty najdete ve formátu pdf na mých stránkách:

martinmarak.free.fr