2. února 2017: „No-go zóna“ na východním předměstí Paříže. Policejní hlídka slyší výkřiky. Rozhodnou se zkontrolovat situaci. Když tam jsou, jeden mladý muž je slovně napadne. Rozhodnou se ho zatknout. On je udeří. Strhne se potyčka. Mladík poté obviní policistu, že ho znásilnil policejním obuškem. Policejní vyšetřování rychle zjistí, že mladík nebyl znásilněn. Je však příliš pozdě; toxický proces byl již zahájen.

Bez čekání na další důkazy francouzský ministr vnitra řekne, že policisté „udělali chybu“. A dodává, že „policejní pochybení musí být odsouzeno“. Francouzský prezident François Hollande jde do nemocnice, aby mladíka podpořil. Prezident řekne, že mladík se choval „důstojně a zodpovědně“. Následující den aktivisté dají dohromady demonstraci proti policii. Demonstrace přeroste v nepokoje.

Nepokoje trvají déle než dva týdny. Zachvátí postupně více než dvacet měst ve Francii. Rozšíří se i do srdce Paříže. Desítky aut jsou zapáleny. Obchody a restaurace jsou rabovány. Napadány jsou i státní úřady a policejní stanice.

Policie dostává rozkaz nezasahovat. Dělají to, co jim bylo řečeno. Téměř nikoho nezatknou.

Klid se pomalu vrací, ale nepokoje mohou snadno propuknout znovu. Francie je země vydaná na milost a nemilost velkým povstáním, které mohou explodovat kdykoliv a kdekoliv. Francouzští politici to vědí a hledají útočiště ve zbabělosti.

To, co se teď děje, je důsledkem korozivního vývoje zahájeného před pěti desetiletími. V šedesátých letech po válce v Alžírsku nasměroval prezident Charles de Gaulle zemi směrem k užším vztahům s arabskými a muslimskými státy.

Migrační toky „gastarbeitrů“ z Alžírska, Maroka a Tuniska, které začaly několik let předtím, prudce vzrostly. Imigranti nebyli povzbuzováni k tomu, aby se integrovali. Všichni předpokládali, že se po ukončení svých pracovních smluv vrátí domů. Usadili se na okrajích velkých měst. Ekonomika byla dynamická, se silnou tvorbou pracovních míst. Zdálo se, že se žádné problémy nevyskytnou.

O dvacet let později se očividně objevily vážné obtíže. Imigranti se v té době už počítali na milióny. Lidé ze subsaharské Afriky se připojili k těm, kteří přišli z arabských zemí. Vyrostly čtvrtě obývané pouze Araby a Afričany. Hospodářství zpomalilo a dostavila se masová nezaměstnanost. Nezaměstnaní imigranti se však nevrátili domů a místo toho se spolehli na sociální dávky. Integrace stále neproběhla. Ačkoliv se mnozí z těchto nových příchozích stali francouzskými občany, byla často slyšet jejich nevraživost vůči Francii a Západu. Političtí agitátoři je začali učit nenávidět západní civilizaci. Začaly se tvořit násilnické gangy mladých Arabů a Afričanů a střety s policií se staly běžnými. Když byl některý člen gangu zraněn, tak se političtí agitátoři často snažili podnítit další násilí.

Situaci bylo těžké mít pod kontrolou. Ale nikdo nic neudělal, aby to napravil; stal se pravý opak.

V roce 1984 vytvořili trockističtí aktivisté hnutí SOS Rasismus, které začalo definovat jakoukoliv kritiku imigrace jako „rasistickou“. Hlavní levicové strany SOS Rasismus podpořily.

Zdá se, že si mysleli, že obviněním svých politických oponentů z rasismu přilákají hlasy „nových občanů“. Přítomnost islamistických agitátorů, vedle aktivistů v arabských a afrických čtvrtích, plus vznik proti-západního islámského diskurzu, znepokojily mnoho pozorovatelů.

SOS Rasismus okamžitě označil ty, kteří hovořili o islámském nebezpečí, za „islamofobní rasisty“.

V roce 1990 byl schválen zákon, který vypracoval komunistický zákonodárce Jean-Claude Gayssot. Stanovil, že „jakákoliv diskriminace na základě etnického původu, národa, rasy nebo náboženství je zakázána“. Od té doby byl tento zákon použit ke kriminalizaci jakékoliv kritiky arabské a africké zločinnosti, jakékoliv otázky týkající se přistěhovalectví z muslimského světa, jakékoliv negativní analýzy islámu. Mnoho spisovatelů bylo pokutováno a většina „politicky nekorektních“ knih o těchto tématech zmizela z knihkupectví.

Francouzská vláda požádala média, aby „Gayssotův zákon“ respektovaly. Požádala také o přepsání učebnic dějepisu tak, aby zahrnovaly kapitoly o zločinech spáchaných Západem proti muslimům a o „zásadním přínosu“ islámu pro lidstvo.

V roce 2002 se situace v zemi stala dramatickou.

Arabské a africké čtvrti se staly „no-go zónami“. Rozšířil se radikální islám a začaly islamistické útoky. Stalo se běžným, že každý týden byly zapáleny desítky automobilů. Muslimský antisemitismus rychle rostl a vedl k nárůstu protižidovských útoků. SOS Rasismus a další antirasistické organizace mlčely o muslimském antisemitismu. Organizace, které měly za úkol bojovat proti antisemitismu, také mlčely, neboť se obávaly nařčení z „islamofobního rasismu“.

Georges Bensoussan (pod pseudonymem „Emmanuel Brenner“) publikoval knihu Ztracená území republiky. Kniha velmi přesně popisovala, co se dělo. Psalo se v ní o tom, že mezi mladými lidmi pocházejícími z přistěhovaleckých rodin se projevuje všeobecná nenávist k Západu a mezi mladými muslimy panuje hluboká nenávist k židům. Psalo se v ní také o tom, že „no-go zóny“ jsou na pokraji odtržení (secese) a brzy nebudou součástí francouzského území. Hlavní média knihu ignorovala.

O tři roky později, v říjnu 2005, vypukly nepokoje po celé zemi. Bylo zapáleno více než 9000 aut. Stovky obchodů, supermarketů a nákupních center byly vypleněny a zničeny. Desítky policistů byly vážně zraněny. Bouře se zastavila, až když vláda dosáhla mírové dohody s muslimskými asociacemi. Moc přešla do jiných rukou.

Od té doby stát ve Francii jen tak tak udržuje zákon a pořádek.

Historik Georges Bensoussan, člověk, který před patnácti lety napsal Ztracená území republiky, vydal nedávno další knihu, Submisivní Francie. Dnes je ztraceným územím již samotná Francouzská republika.

„No-go zóny“ již nejsou francouzským územím. Mezi muslimským obyvatelstvem a v širším měřítku mezi populacemi přistěhovalců vládne radikální islám a nenávist vůči Západu. Židům, kteří ještě neopustili Francii a kteří si nemohou dovolit přestěhovat se do čtvrtí, kde židé ještě nejsou ohroženi, činí život nesnesitelným muslimský antisemitismus: 16. a 17. arrondissement (obvod), pařížské Beverly Hills; nebo město Neuilly, bohaté předměstí Paříže.

Všude ve Francii chodí učitelé středních škol do práce s Koránem v ruce, aby se ujistili, že to, co říkají ve třídě, není v rozporu s posvátnou knihou islámu.

Všechny učebnice dějepisu jsou „islámsky korektní“. Jedna třetina francouzských muslimů říká, že chtějí žít podle islámského práva šaría a ne podle francouzských zákonů.

V nemocnicích muslimové stále častěji požadují, aby byli léčeni pouze muslimskými lékaři, a odmítají nechat své ženy ošetřit mužskými lékaři.

Útoky na policisty se vyskytují denně. Policie má tyto rozkazy: nesmí vstupovat do „no-go zón“. Nesmí reagovat na urážky a hrozby. Policisté musí utéct, pokud jsou napadeni. A někdy se stává, že nemají čas utéct.

V říjnu 2016 byli dva policisté vážně popáleni ve svém autě ve Viry-Châtillon jižně od Paříže. V lednu 2017 byli tři policisté napadeni nožem ze zálohy v Bobigny, východně od Paříže.

2. února policisté vyjeli k ohlášenému incidentu. Když proti nim podezřelý muž použil násilí, tak neutekli. Francouzská vláda však mohla shledat vinnými jen je, a tak jednoho policistu obvinila ze znásilnění útočníka. Tento policista se však neprovinil znásilněním; provinil se tím, že prostě zasáhl. Francouzská vláda shledala vinnými také jeho kolegy. Všichni byli obviněni z „násilí“. Nyní budou muset jít k soudu.

Mladý muž, který zničil život těchto policistů, není z ničeho obviněn. Ve všech „no-go zónách“ je nyní oslavován jako hrdina. Hlavní televizní stanice ho žádají o rozhovor. Jmenuje se Theodore, krátce Theo. Samolepky „Spravedlnost pro Thea“ jsou všude. Transparenty s jeho jménem vlají na demonstracích. Buřiči vykřikují jeho jméno společně se jménem Alláha.

Několik novinářů se vyjádřilo, že není hrdina; že „no-go zóny“ jsou rezervoáry protizápadní, antisemitské a protifrancouzské nenávisti, které hrozí výbuchem. Tito novináři jsou však také opatrní. Vědí, že mohou být stíháni.

Georges Bensoussan, autor marockého původu, který napsal knihy Ztracená území republiky a Submisivní Francie, je nyní obžalován u soudu. Žalobu proti němu podal Kolektiv proti islamofobii ve Francii (CCIF).

Žalobu na něj podali za tyto jeho výroky: „Dnes jsme svědky přítomnosti odlišných lidí ve francouzském národě, kvůli kterým vymizí řada demokratických hodnot, ke kterým se hlásíme.“ a “Nebude žádná integrace, dokud se nedokážeme zbavit atavistického antisemitismu, který je veřejným tajemstvím.”

Soudci byli k tomuto případu přiděleni okamžitě. Verdikt bude vynesen 5. března 2017. Pokud nebude Bensoussan odsouzen, tak se CCIF rozhodně odvolá. Bensoussan je muž levice. Je členem výzvy „J Call“ (European Jewish Call for Reason - Evropská židovská výzva k rozumu), což je hnutí kritizující „ izraelskou okupaci Západního břehu Jordánu“ a požadující „vytvoření životaschopného palestinského státu“. Dokonce ani takové pozice už nestačí k jeho ochraně. Mezinárodní liga proti rasismu a antisemitismu (LICRA), organizace založená v roce 1927 k boji proti antisemitismu, podpořila CCIF. Zdá se, že organizace, které zdánlivě bojují proti antisemitismu ve Francii, se namísto toho zoufale drží fantazií o appeasementu ke svým trýznitelům. Nejen že se nikdy nezmiňují o muslimském antisemitismu, nyní se navíc plně zapojují do boje proti „islamofobnímu rasismu“ proti židovským autorům, jako je Georges Bensoussan.

Prezidentské volby se ve Francii uskuteční v dubnu. Socialistická strana si vybrala kandidáta Benoît Hamona, který je podporován organizací UOIF (Francouzská unie islámských organizací), což je francouzská pobočka Muslimského bratrstva.

Jean-Luc Mélenchon je kandidátem extrémní levice a komunistů, je to bezvýhradný obdivovatel Lenina, Hugo Cháveze, Jásira Arafata a rozhodný nepřítel Izraele. Hamon i Mélenchon pravděpodobně každý obdrží přibližně 15% hlasů.

Třetí kandidát z levé strany politického spektra, Emmanuel Macron, je bývalým členem francouzské socialistické vlády pod Françoisem Hollandem. Aby Macron získal muslimské hlasy, řekl v Alžírsku, že francouzská kolonizace byla „zločinem proti lidskosti“. Několikrát uvedl, že francouzská kultura neexistuje a že ani západní kultura neexistuje; ale dodal, že arabská muslimská kultura musí mít „své místo“ ve Francii.

Konzervativní kandidát François Fillon slibuje boj proti sunnitskému islámu, ale říká, že chce „silnou alianci“ mezi Francií, iránskými mulláhy a Hizballáhem. Jeho pověst je těžce poškozena skandálem „falešných pracovních míst“. Napadl francouzskou židovskou komunitu, pravděpodobně proto, aby získal hlasy muslimů. Řekl, že nerespektuje „všechna pravidla republiky“. Řekl, že Izrael představuje hrozbu světovému míru.

Marine Le Pen, krajně pravicová kandidátka Národní fronty, se může zdát nejvíce odhodlaná napravit Francii, ale její ekonomický program je stejně marxistický jako Hamonův nebo Mélenchonův. Také Marine Le Pen chce přilákat muslimské voliče. Před několika měsíci navštívila Káhiru, aby se setkala s velkým imámem mešity al-Azhar. Stejně jako všechny ostatní francouzské politické strany její strana podporovala proti-izraelské pozice bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy, a také rezoluci 2334 Rady bezpečnosti OSN, která byla schválena 23. prosince 2016.

Marine Le Pen pravděpodobně vyhraje první kolo voleb, ale ve druhém kole bude téměř jistě poražena: všichni ostatní kandidáti podpoří kandidáta, kterému bude čelit, což bude pravděpodobně Macron nebo Fillon (pokud ten nevypadne ze hry). Marine Le Pen si možná myslí, že za pět let bude situace ve Francii ještě horší a že pak bude mít reálnou šanci být zvolena prezidentkou.

Před několika měsíci napsal francouzský komentátor Ivan Rioufol v nedávno publikované knize Občanská válka přichází: „Nebezpečím není Národní fronta, která je jen projevem hněvu opuštěného lidu. Nebezpečím jsou stále bližší vazby mezi levicí a islamismem.... Toto nebezpečí musí být zastaveno.“

Dr. Guy Millière je profesorem na Pařížské univerzitě, Sorbonně, a autorem 27 knih o Francii a o Evropě.

www.gatestoneinstitute.org

Překlad: Helena Kolínská, Libor Popovský