Problém svobodných voleb je, že nikdy nevíš, kdo vyhraje.
Leonid Brežněv

V prezidentských volbách ve Francii jde o to, zda její neoliberální hospodářský a politický systém skončí, anebo se jeho pád znovu oddálí.

Po celé zemi vyrostly virtuální ideologické barikády.

V čele obránců systému jsou dva muži. Politický matador Francois Fillon a poměrný novic Emanuel Macron.

Proti nim šikují nespokojence Marine Le Penová a Jean-Luc Mélenchon.

Podle původního scénáře měl být hlavním obráncem systému konsensuální politik Alain Juppé. Dohodlo se na tom vedení republikánské strany spolu s levicovou buržoazií a lobby Terra Nova, prosazující globalismus a nový světový řád. Ale v primárkách ho nečekaně porazil Francois Fillon, který byl x-krát ministrem a věrně sloužil jako premiér prezidentu Sarkozymu. Jeho domácí program by v podstatě systému nevadil. V hospodářské oblasti žádné zásadní změny neobsahuje. Je obvyklým volebním záplatováním: někde přidá, co jinde ubere. Je proti imigraci v mezích stávajících zákonů. Není však dost proevropský a dost protiruský, aby měl podporu pravicových koryfejů a vládnoucí elity.

Emanuel Macron, který byl bankéřem u Rothschilda, než se stal ministrem v Hollandově vládě, stojí v čele narychlo sešitého občanského hnutí En marche. Jeho volební program se rýmuje se zájmy a ideologií finanční a průmyslové oligarchie. Je proevropský, multikulturní, nadnárodní a protiruský. Jako centrista pytlačí v ideologickém revíru jak pravice, tak levice. Má ale o budoucnosti Francie i svou vlastní představu, která je v rozporu s převládajícím myšlením a cítěním v zemi. Hájí nejen „mnohem ambicióznější evropské sjednocení“, ale vítá také rozhodnutí Merkelové přijmout milion uprchlíků a migrantů jako počin, který „zachránil evropskou kolektivní důstojnost“.

Marine Le Penová se snaží ‚oddémonizovat‘ Národní frontu, stranu, kterou založil její otec, s nímž se ideologicky rozešla. I když zůstává věrna jeho základnímu krédu, že méně imigrantů bude lépe. Prohlašuje, že bude chránit národní integritu, hodnoty a kulturu a že omezí příliv přistěhovalců na potůček deseti tisíc ročně. Chce vyhlásit referendum o setrvání v EU a opustit euro i NATO. V hospodářské oblasti hodlá vytvořit plán opětného zprůmyslnění, zavést ‚inteligentní‘ ochranářství a znárodnit dálniční síť. Společným jmenovatelem jejího volebního programu je odhodlání navrátit Francouzům svrchovanost peněžní, zákonodárnou, územní a hospodářskou.

Rebel odjakživa a bývalý socialista, Jean-Luc Mélenchon, který se před 65 lety narodil v Maroku, nesdílí nekompromisní postoj Le Penové k imigraci. V tom se snad nejvíce rozcházejí. Shodují se v pohledu na EU a NATO. Oba také chtějí přerušit jednání se Spojenými státy o transatlantické obchodní dohodě (TAFTA) a odmítnout podobnou smlouvu s Kanadou (CETA), kterou již schválil Evropský parlament. Ve zkratce lze říci, že Mélenchonův program je proti neoliberální ekonomice, volné soutěži bez pravidel, sociálnímu dumpingu a nepřiměřené rozhodovací moci Evropské centrální banky a soukromého bankovního systému nad osudem lidí i státu.

Představa volebního finále, v němž by se rozhodovalo, zda v l’Elysée bude Le Penová nebo Mélenchon, je v závěru kampaně neodbytnou noční můrou francouzské elity, a to jak pravicové, tak i levicové.

V průzkumech, koho budou lidé volit a koho ne, měli Marine Le Penová a Emanuel Macron pět dní před prvním kolem 23 procent příznivců. Francois Fillon a Jean-Luc Mélenchon každý19 procent se vzestupnou tendencí.

Průzkumy je nutno brát se lžící soli. Respondenti nejsou vždy upřímní. Nechtějí například přiznat, že sympatizují s kandidátem, kterého sdělovací prostředky ocejchovaly jako rasistu (Le Penová) nebo komunistu (Mélenchon). Jmenují proto kohokoli jiného, nejčastěji pravicového uchazeče. Říká se tomu syndrom správného politického myšlení.

Navíc podstatnou část mlčenlivé většiny tvoří lidé, které systém nechal na holičkách; pro které se příliv, jenž dle neoliberální víry zvedá všechny čluny, nekonal. Je jich příliš mnoho, než aby byli úměrně zastoupeni ve vzorku dotazovaných občanů. V americké kampani je Hillary Clintonová nazvala ‚deplorables‘. Způsobili jí i Demokratické straně nepříjemné překvapení.

Čtyři z každých deseti francouzských voličů stále neví, komu dají svůj hlas. To znamená, že nedělní volby rozhodnou nerozhodní, kteří řeší dilema, zda podpořit status quo, anebo systémovou změnu. Řečeno jinak, do jaké míry jsou zklamáni systémem a jakou podporu jsou ochotni dát silám, které se staví proti němu. V tom existuje v dnešní Francii velká propast.

A nejen ve Francii. Neoliberální hospodářský a politický systém je pro převážnou část Evropanů čím dál méně snesitelný. Přesto vládnoucí strany dostávají při volbách dostatek hlasů, aby mohly zůstat u moci, protože strach ze zhroucení finančních trhů a z bídy je větší nežli zklamání a hněv. Logika je všude naprosto stejná : Systém je prohnilý, ale cena za jeho svržení připadá voličům příliš velká.

Francouzové mohou tuto logiku zvrátit. Proto má jejich volba obrovský význam pro všechny Evropany.

Výsledek bude oznámen v neděli 23. dubna krátce po osmé večer na TV France 1.

Autor je český žurnalista žijící v Ženevě.