Rád bych se stručně vyjádřil k „politické korektnosti“, způsobu jednání, který k nám přišel z USA, přesněji řečeno, který jsme přejali od americké společnosti, v níž zůstávají silně přítomny některé její zvláštnosti, především puritánství. Týká se hlavně jazyka jako systému znaků. Cílem je odstranit každý pojem nebo výraz, který by určitá skupina nebo pospolitost mohla pociťovat jako urážlivý, „politická korektnost“ je tak svého druhu „nežádoucí lexikální eugenikou“ (Pierre-André Taguieff), podnětem k čistkám ve slovní zásobě.

Déle naopak zůstanu u neo-inkvizice, čili u těch projevů nesnášenlivosti a cenzury, které dnes ve Francii - a v západní Evropě vůbec - narůstají. Jistě nejde o novinku. Od 80. let však nabývají na síle a dnes vykazují naprosto systematický charakter. Neuplyne týden, aby se neobjevila nová aféra, v níž se nesnášenlivost mísí s nekulturností a hloupostí. Není týdne, v němž by nebyly pod rukou rozšiřovány více či méně tajné spisy, které naprosto snesou srovnání se sovětskými samizdaty z doby Brežněvovy. Autoři, jejichž knihy vycházely před deseti, dvaceti, třiceti lety u velkých nakladatelských domů, jsou dnes z těchto kruhů vyloučeni. Novináři nebo intelektuálové, kteří ještě před deseti lety měli pravidelný přístup na stránky nadregionálního tisku, jsou dnes odmítáni.

Nakladatelský svět se změnil. Většinu vydavatelství - bezmála všechna byla skoupena velkými finančními skupinami - nezajímá ani trochu, co vydávají. Souběžně s tím však byla mezi nimi nastolena tichá dohoda. Klientelismus jim umožňuje zůstat pospolu, uzavřít se před vnějšími vlivy. Autoři jsou kooptováni podle příslušnosti k tomu či onomu klanu, k té či oné síti. Literární kritika se v podstatě omezuje na služebné články, jimiž si navzájem podkuřují a drží společnou frontu proti možným narušitelům. Za takových podmínek je snadné sestavit černou listinu knih, které nemají být recenzovány, nebo novinářů, kteří již nesmějí dostat prostor. Nepřijatelné je mnohé. A vydavatelé se dají zastrašit stále snadněji, následkem vydání jistých titulů může být kupříkladu bojkot veškeré jejich nabídky v literárních přílohách velkých novin.

To je dnes obvyklé. Vydavatelům hrozí bojkot, jestliže vydají politicky nekorektní autory, útok může přijít z novin, z centra univerzity nebo od některého „vlastního“ autora. Obchodníci se zdráhají prodávat knihy, jejichž obsah se nelíbí. Editoři sborníků na poslední chvíli vyřazují články, které sami objednali. Nakladatelé jsou vylučováni z knižních veletrhů s odůvodněním, že jejich ediční plán neodpovídá osobnímu přesvědčení pořadatele. Stánky na knižním veletrhu v Paříži jsou vydrancovány a sousední vydavatelé přicházejí s peticemi, ne aby odsoudili agresory, nýbrž napadené. Kdo se k „rituální exkomunikaci“ nepřidá, ocitne se na vedlejší koleji. „Význam knihy bude brzy posuzován jen podle mlčení, které ji obklopuje,“ napsal nedávno Michel Mourlet.

Současně z podnětu státních zastupitelství nebo lobbistických skupin přibývá soudních řízení, které mají přivést nepohodlné narušitele statu quo k rozumu (tj. mlčení), už jen kvůli pozdvižení vyvolanému médii. Přitom se neodsuzuje pouze jednání, nýbrž také smýšlení, třebaže je vyjádřeno nepřímo nebo v náznacích. K tomuto účelu se schvalují zákony ad hoc, tzn. zákony vznikající ze situace, namířené výlučně proti lidem a skupinám v tom kterém konkrétním případě; zákony stanovující výklad minulosti, který je podle trestního práva relevantní (tzn. má rozhodující význam). Historická pravda tak nyní spadá pod právní agendu a soudci jsou delegováni na pomoc silám údajně ohrožené „paměti“ (národa). Ve Francii byly úřady zakázány knihy a noviny nazvané „Ředitelství veřejných svobod“ - Orwell dává pozdravovat! Protože citovali Luthera a sv. Tomáše, skončili vysokoškolští učitelé před soudy, které se věci kategoricky ujaly. Zákonodárství sice podle běžné judikatury definuje nárok na vlastní verzi minulosti jako „všeobecné a absolutní právo“, ale nedodržuje ho. Jestliže však zákon stanovuje, čemu nadržovat a od čeho se s odporem odvrátit, cenzuruje myšlení a vznáší nárok poručníkovat nad soukromím.

Na univerzitách vedou z prstu vycucané intriky s peticemi a veřejným denuncováním k sesazení těch vysokoškolských učitelů, kteří byli podezřelí z odklonu od vládnoucí ideologie. Badatelé, kteří se ucházejí o profesorská místa, jsou vyškrtnuti ze seznamu uchazečů, pokud své spisy nepojednali žádoucím způsobem, popřípadě je odpovídajícím způsobem nepozměnili. Za deset řádků, které byly shledány nepřijatelnými v časopise určeném úzkému okruhu čtenářů, stávají se vysokoškolští učitelé obětí zákazu výkonu povolání a jsou odsouzeni k nezaměstnanosti. Jiní jsou na svých seminářích obtěžováni, je na ně fyzicky útočeno, mnozí jsou zbiti. Další jsou zbaveni občanských nebo rodinných práv. Dokonce děti jsou vylučovány ze škol, aby byli jejich rodiče potrestáni za své „špatné myšlenky“.

Vědci, jejichž experimentální práce vyvracejí současnou víru ve všemohoucnost prostředí při rozvoji duševních schopností, jsou na veřejnosti pranýřováni jako šarlatáni. Umělečtí kritikové, kteří se rozčilují nad nicotností mnohých současných výtvarných a hudebních děl, jsou nazýváni „nacisty“. Advokátům je vyhrožováno, že budou zbaveni možnosti vykonávat praxi. Rozhlasové stanice jsou nuceny skončit, protože si prý svobodu slova vykládaly příliš velkoryse. Poštovní úřady se odvolávají na „doložku svědomí“, aby odepřely dopravu nebo doručení jim nevítaných novin či prospektů.

Také jsme zažili, jak nátlakové skupiny úřední cestou vybídly k zavedení komisí, které by „posuzovaly“ jimi vybrané podezřelé publikace. Zažili jsme, jak městská knihovna odstranila z polic „závadné“ nebo „špatné“ knihy. Zažili jsme, jak dokumentaristka jednoho gymnázia blízko Paříže úspěšně zmobilizovala tisk i ministerstvo školství a upozornila na skandál: na její škole jsou prý knihy, „které jsou buď nebezpečně revizionistické a nepřátelské vůči cizincům nebo hájí monarchistická, ultranacionalistická stanoviska a oslavují válečné zločiny“ (sic!). Ukázalo se, že autoři, kteří vzbudili pobouření, se jmenují: Alexandr Solženicyn - symbolický návrat do Gulagu -, Jean-Francois Deniau, Alain Peyrefitte, Jacques Bainville, André Castelot, Raymond Cartier, Marc Fumaroli, Jean-Francois Chiappe, Alain Madelin, Pierre-André Taguieff a Guy Sorman.

Aby byli autoři kompromitováni, slídí se v biografiích, jako by to, co v životě učinili, mohlo něco vypovědět o hodnotě jejich románů či pravdivosti jejich teorií. Výpovědi knih, které od sebe dělí třicet let, jsou prezentovány tak, jako by vznikly ve stejnou dobu, na základě čehož se pak posuzuje celé dílo. Hledají se „hříchy mládí“, prohrabává se minulost, jako by šlo lidský život zredukovat na epizodu.

Netýká se to jen živých. Podobnými procesy procházejí také mrtví. Veškeré děje a historie naší době cizí (anachronické) se čtou nově, moderními brýlemi, aniž by se zohlednila doba a kontext. Georges Bataille, André Gide, George Orwell, Alexis Carell, Ernest Renan, Georges Dumézil, Emile Cioran, Mircea Eliade, Jean Genet, Antonin Artaud, Leo Malet, Ezra Pound, Paul Morand, Collete, Baudelaire, Hemingway, Vladimir Nabokov, Montherlant, Carl Schmitt, Jack London, Marguerite Yourcenar, Heidegger a dokonce Shakespeare, Voltaire, Balzac nebo Dostojevský, abych jmenoval jen některé, byli jeden po druhém posmrtně pohnáni před papírové soudy vznášející nárok na přezkoumání jejich postavení ve světě literatury a myšlení, což umožňuje přejmenovávat ulice nebo školy, které nesou jejich jména. Čistka z pětačtyřicátého zjevně nestačila. Každý den následuje dodatek: např. se opět rozjel Célinův proces, Alexis Carrel byl prohlášen za „teoretika plynových komor“ a odpůrci trestu smrti dávají veřejně průchod své lítosti nad tím, že Brasillach1 nemůže být zastřelen podruhé. Nerezignovala Francouzská banka na umístění podobizen bratrů Lumierových, vynálezců kina, na bankovky, jen protože byli ve vichistické vládě, zatímco ve stejnou dobu Francois Mitterrand, bývalý vysoký úředník vichistického režimu a nositel řádu Francisque, vládl v Elysejském paláci?

V Římě roku 1966 byla odstraněna, v redakcích pařížských novin se znovu vynořila. Svatá inkvizice. Kde je kouř, tam je i oheň: na základě této myšlenky vznikají tu a tam „kolektivy“ či „dohlížecí posty“ vyzývající k bdělosti nebo, jako v případě jednoho velkého pařížského večerníku, k naprosté nesmiřitelnosti. Z takových líhní vycházejí knihy plné fantasmagorických organizačních schémat a petic, které je radno podepisovat, nechcete-li být ocejchován jako „komplic“.

Aby bylo možné „odmaskovávat“, „odhalovat“, „alarmovat“ a „mobilizovat“, tedy pomlouvat a ostouzet, jsou podezřelé osoby vzaty pod lupu, naprosto v policejním duchu. Krok za krokem jsou pozorovány, jejich styky jsou prověřovány, shromažďují se „indicie“, zakládají kartotéky, zvažují se slova a věty, aby se našly „důkazy“ o „vybočení“ nebo „uklouznutí“. Vyhledávají se skutečnosti, které je možno zveličit nebo řádně rozehrát (dále rozpracovat); vyrábějí se pochybné souvislosti. S pomocí hrubého zevšeobecňování a obsedantních příměrů vyhnaných na ostří se vymýšlejí strašlivá „spiknutí“.

Metody této denunciační literatury jsou stále tytéž: směšování navzájem nesouvisejících faktů, křivá obvinění, falešné závěry, petitio principii (užití neprokázaného ke zdůvodnění pravdivosti věty první, která je základem zdůvodnění pravdivosti [důkazu] věty druhé), ze souvislostí vytržený citát, připsání viny na základě pouhé asociace; zapomenout nelze na klasické „zdánlivé důkazy“, které již v 16. století v úplnosti shromáždili Arnaud a Nicole v jejich Logique de Port-Royal. Claude Durand, obchodní vedoucí pařížských vydavatelství Stock et Fayard, v této souvislosti píše: „Je to znak naší doby: knihy a autoři se odsuzují, aniž se čtou, protože se denunciaci a totální popravě dává přednost před nepohodlnou analýzou a diskusí.“

V nynější atmosféře, kterou Philippe Seguin označuje jako „atmosféru kolektivního hříchu a sebemrskačství“ - atmosféru veřejného pokání a kajícnosti bez rozhřešení - odsuzují myšlenkoví celníci kvůli myšlenkovým deliktům, aniž to kohokoli pohoršuje. Tihle celníci našich myšlenek požadují, aby byl každý opatřen jasnou a jednoznačnou identifikační nálepkou, a kdo není shledán jasným a jednoznačným, je bez milosti odstaven.

Lidé, kteří jsou obviněni, aniž mají možnost se k obvinění vyjádřit, jsou odsuzováni na základě pověstí a pomluv. Hovoří se o pluralismu, ve skutečnosti se však dělá všechno, aby bylo nestandardní myšlení odstraněno. U druhých se fundamentalismus odsuzuje, doma se však provádějí čistky. Horlí se nad tím, když je nějaký spisovatel ohrožen islámskou fatwou, sami ale vyhlašují fatwu proti těm, kteří již nemají být viděni ani slyšeni. Tato nadvláda slídilů a nactiutrhačů, etablovaná na základě nárůstu hysterie v sociálních vztazích, odpovídá velmi přesně tomu, co Paul Thibaud nazval „cenzurou povýšenou na duchovní metodu“.

Přeložil: Petr Dvořák