29.6.2016 | Svátek má Petr, Pavel






FRANCIE: Dvě české legendy, které spojil den smrti

2.1.2016

Byla to moje dvě nejzajímavější setkání ve Francii. S profesorem Josefem Fišerou a malířem Rudolfem Kunderou. Když jsem v roce 1997 přijel do Paříže na stáž do advokátní kanceláře v Nanterre, seznámil jsem se brzo s českou exulantskou komunitou v Paříži. Věděl jsem, že se pravidelně každou středu večer scházejí v Centre tchéque, pamětihodné budově v Rue Bonapart č. 18, jen kousek od slavného náměstí a kostela Saint-Germain- des Prés a nejslavnější literární kavárny světa Aux Deux Magots, na které visí česká vlajka a je umístěna deska s nápisem:

Ci en 1916
Le gouvernement provisoire tchecoslovaque
etablit son siege sous le presidence de T.G. Masaryk

Deska hlásá, že tento dům byl od r. 1916 sídlem první čsl. prozatímní vlády v čele s T.G.M. Údaj na pamětní desce je poněkud nepřesný. V roce 1916 byla v uvedeném domě založena Českoslovenká národní rada jako reprezentativní orgán odboje v čele s Masarykem, Štefánikem, Benešem, Osuským a Dürichem. V prozatímní československou vládu byl tento orgán přetvořen až 14.10.1918 a její činnost ukončila dne 14.11.1918 první vláda ČSR.

Historie domu je velmi zajímavá, již před válkou se do něj nastěhovalo několik českých rodin, Sokolové, umělci, řemeslníci, kteří později dům koupili. V domě pak zřídila svoje kanceláře již zmíněná Československá národní rada v Paříži. Dům byl později zabaven nacisty, pak komunisty, kteří jej, jako jiné budovy doma, nechali zchátrat. Proto musel být velkými náklady v letech 1992-1996 obnoven a nyní je reprezentativním stánkem české kultury ve Francii a místem nejrůznějších akcí, stejně jako setkání, schůzek a pro mě také místem seznámení s exilovými Čechy žijícími v Paříži.

Tvořili malou komunitu a já do ní brzo zapadl. Paní Axlerová, která žila v Paříži již před válkou, manželé Stránští z posrpnové emigrace, pan Jaroslav Verzala, který s Tigridem dělal proslulý exilový časopis „Svědectví“, paní Leclerc, tlumočnice a překladatelka, a další milí lidé, kteří mě při mých víkendových toulkách po Paříži vždy nasměrovali tam, kam jsem potřeboval a vyzbrojili vědomostmi. Po dvou měsících se ale již situace obrátila, Průvodce jsem jim mohl dělat sám. Nikdy během svého dosavadního exilu neměli čas, aby každý víkend poznávali Paříž se všemi jejími kouty, hřbitovy, místy ze slavných filmů nebo zajímavých historických událostí. Kde by vzali čas, aby navštívili všechna její muzea jako já. Museli se starat o svoji životní existenci, zatímco já jsem mimo všední dny v kanceláři a u pařížských soudů mohl každý víkend poznávat Paříž a její historii. Ne všichni navštívili katakomby s kilometry chodeb, ve kterých se vrší statisíce lebek, mezi kterými jsou i neidentifikované lebky krále Ludvíka XVI., královny Marie Antoinetty a francouzských revolucionářů Dantona, Robespierra, Desmoulinse, Marata a dalších. Ti všichni byli pohřbeni na několika malých hřbitovech a později, když Paříž prodělávala svoji přestavbu na moderní metropoli, byly malé hřbitovy zrušeny a všechny kosterní pozůstatky popravených a zemřelých byly převezeny do katakomb. A to ještě dopadly dobře. Pozůstatky francouzských králů pohřbené v honosných hrobkách v královské nekropoli - chrámu Saint-Denis - vyházeli revolucionáři během Velké francouzské revoluce na smetiště, takže si dnes turisté prohlížejí jen prázdné náhrobky. Bohužel, čtvrť s tímto královským chrámem nepatří mezi turisticky atraktivní, je to trochu ošumělá chudší lokalita. Svoji novou proslulost však získala nyní v souvislosti s tragickými událostmi v Paříži, když se v ní vedla bitva s teroristy Islámského státu.

Ale nikdo z nich jistě neprošel téměř všechny hřbitovy, kterých je v Paříži přes třicet, včetně ruského, jako se to podařilo mně. Na každém z nich byla pohřbena nějaká literární, politická či historická osobnost. Francouzština má pro takové osobnosti, kterým říkáme celebrity nebo VIP, specifický výraz. Na rozdíl od „personne“ (osoba), jim říká „personnage“ (osobnost). Ale můj specifický zájem o vojenskou historii nikdo uspokojit nemohl. Mohli mně dát jen jedno jméno – Josef Fišera a zatelefonovat mu, že přijdu.

Legenda odbojářská

Kdo byl profesor Josef Fišera? Odpověď je jednoduchá – československá personnage ve Francii! Před několika lety vyšel jeho vlastní životopis, ale nám postačí informace, které najdeme ve Wikipedii:

„Za 2. světové války se podílel na francouzském odboji, pro spojence zajišťoval zpravodajskou službu a pomáhal při organizování útěků demobilizovaných československých vojáků z Francie do Anglie. Zachránil také desítky židovských dětí z obsazené části Francie. Po válce pracoval na československém konzulátu v Paříži, v roce 1948 však z čs. diplomatických služeb odešel a zůstal ve Francii. Poté působil jako profesor na vysoké škole sociálních věd při pařížské Sorbonně a věnoval se i práci pro český exil.“

Pro francouzské vysílání Radia Praha Josef Fišera během oslav Dne ozbrojených sil v roce 2002 ve v čsl. vojenském muzeu ve francouzském Darney uvedl: „Byl jsem pozván na tuto slavnost jakožto bývalý a čestný předseda Sdružení válečných veteránů vědeckého výzkumu a Společnosti československých dobrovolníků ve Francii (rota Nazdar). Atmosféra tohoto setkání mne dojímá. Když vpisuji do svých knih věnování, vždycky připojuji větu: Věrný ideálům našeho mládí. Jsou to ideály T.G.Masaryka, myšlenky, které nás posilovali v boji proti nacistům a stalinistům.“

Wikipedie je však velmi stručná, biografie obsáhlá. Dodejme proto ještě několik vět. Do Paříže přijel student práv a filosofie Josef Fišera v únoru 1939; za tři týdny byla jeho vlast obsazena Hitlerem. Německé armádě neunikl ani ve Francii, stejně jako Gestapu v roce 1943. Jeho jižní, dosud Němci neobsazená část, tzv. vichistická Francie (podle jejího „hlavní města“, lázní Vichy, sídla Petainovy kolaborantské vlády), byla Němci obsazena tři dny po vylodění Spojenců v severní Africe 8. listopadu 1942. Rok se mu dařilo unikat, ale Gestapo si jej našlo. Naštěstí se blížil konec války, jeho vyšetřovatelé začali myslet na své alibi , ale stejně se musel po svém propuštění uchýlit do ilegality. Po válce vstoupil do služeb Československé republiky a do druhé emigrace odešel v den smrti Jana Masaryka. Začínal stejně jako mnozí jiní. Po nocích pracoval v továrně a přes den studoval na Sorboně. Věnoval se sociologii a mnoho času trávil při vyhledávání hrobů československých legionářů, které dokonale zmapoval. Knížku o nich mi věnoval. Posloužila mi jako průvodce, když jsem je při svých cestách po Francii navštěvoval. A když jsem nějaké historické místo nemohl najít, tak jsem jej volal do Paříže a on mě navigoval. Pan profesor totiž měl bohatý materiál z 1. světové války. Tento materiál potom se svou manželkou Evženií zpracovali a předali do Vojenského archivu v Paříži. Vím o něm, že byl velmi činný v krajanském hnutí. Jednak v Sokole, pak byl dlouhá léta předsedou Sdružení československých dobrovolníků z 1. a 2. světové války v Paříži a byl iniciátorem Sdružení demokratických spolků ve Francii.

Josef Fišera

Josef Fišera

Jednou z jeho posledních zásluh bylo, že spolu s jinými zabránil po roce 1989 vládou chystanému prodeji domu č. 18 v Rue de Bonaparte a inicioval jeho obnovení jako českého kulturního centra. Manželé Fišerovi pomáhali také starým a osamělým krajanům, novým exulantům a studentům. A také mně, mohu rád dodat. Prezident Václav Havel přidal k jeho četným vyznamenáním také Řád T.G.M. Jako devadesátiletý v roce 1992 křtil knihu svých pamětí. Jeho vzácná paní a pomocnice zemřela v roce 2004. Byl jsem rád, že byl pohřben v mém rodném Kolíně.

Věděl jsem, ke komu jdu, a měl jsem trochu obavy. Pan profesor věděl, že se zajímám o historii, válečnou obzvláště, ale já to měl všechno jen vyčtené a on byl opravdový odbojář, příslušník francouzské resistence. S květinami pro jeho paní a lahví vína jsem zazvonil u jeho bytu a když pan profesor otevřel, tak jsem se ocitl v muzeu. První a druhé světové války. Kolem mě byly obrazy, zarámované fotografie, plakáty – na všech vojáci, uniformy, portréty – soukromé muzeum plné exponátů, nejvíce o legendární rotě NAZDAR, první čsl. vojenské jednotce ve Francii, která vznikla krátce po vyhlášení Velké války, později zvané 1. světová válka, z pařížských Čechů. Dominantou jeho pokoje však byla velká mapa zemí Koruny české.

Mezi všemi památkami byl i stolek, na který jsem postavil láhev vína a pan profesor přinesl skleničky. „Posaďte se, pane doktore, vy se prý zajímáte o vojenskou historii, hlavně o obě světové války.“ „Ano, pane profesore,“ řekl jsem jako ve škole a jako žák jsem se opravdu cítil. „Tak já si vás trochu vyzkouším,“ řekl pan profesor. „Jak říkali plukovníku de Gaullovi před válkou?“ „Plukovník Motor,“ odpověděl jsem. Pan profesor se na mně zkoumavě podíval, roztáhl ruce a zvolal: „Doktore, jsi můj bratr, tykej mi.“ „Jak bych mohl, pane profesore, mám před vámi velkou úctu, ale vy mi klidně tykejte.“ Tak začalo mé přátelství s doyenem česko-francouzské resistence. Půjčil mi řadu materiálů, já je po večerech po návratu z advokátní kanceláře studoval a za týden je šel vrátit, abych si odnesl další. V češtině i ve francouzštině.

Dohodli jsme se, že o víkendu navštívíme zámek ve Vincennes, zámek na okraji Paříže, kde se nacházejí archivy francouzské armády a kde je také čsl. oddělení, kde jsou materiály týkající se našich vojenských jednotek ve Francii. Když jsem panu profesoru připomněl, že do tohoto zámku byl v roce 1804 přivezen v noci vévoda d ́Enghien, unesený na příkaz konzula Napoleona z Bádenska a po příjezdu v noci z 20.3. na 21.3. urychleně odsouzen k smrti a hned na to v příkopu zámku zastřelen, tak se na mě podíval a říká: „Vy znáte i starší historii? Ano a mohu vám říci jeho celé jméno: Louis Antoine Henri de Bourbon Condé. Podezřelý z účasti na Cadoudalově spiknutí proti Napoleonovi, se kterým ale neměl co dělat.“ Poslyš, kolego,“ řekl na to pan profesor, „nechceš zde přednášet historii Francie? Zařídím ti to.“ „Pane profesore, na to nemám, každý francouzský středoškolák mě strčí do kapsy, ale ještě vám řeknu, že Napoleonova žena Josefina plakala dvě hodiny klečíc před Napoleonem prosící o jeho život, vévoda byl pohledný mladý muž, který byl idolem všech aristokratek v Evropě.“To jsem nevěděl,“ říká pan profesor, „ale i vy jistě víte, že většina historiků tvrdí, že právě z této události pramení onen slavný výrok: „To nebyl zločin, to byla chyba“, nebo snad „Bylo to horší než zločin, byla to chyba“. Jistě se shodneme, že onen výrok nemohl pronést nikdo jiný než vtipný, ale bezcharakterní, věrolomný , pohotový (ke všemu), prodejný a mazaný diplomat, král intrik – Charles Maurice de Talleyrand Perigord, až do své zrady Napoleonův ministr zahraničí.“ ?Ano, pane profesore, ale je zde další zajímavá souvislost,“ odpovídám. „Té jízdní jednotce, která unesla vévodu z Ettenheimu v Badensku do Vincennes, velel markýz de Caulaincourt, ministr zahraničí po Talleyrandovi, který Napoleona varoval před tažením do Ruska, které poznal jako francouzský vyslanec v Petrohradu.“ Tak jsme si s panem profesorem přednášeli o Napoleonově éře a jeho potěšilo, že v anketě o největšího Francouze přece jen generál „Motor“ porazil Napoleona.

Bohužel, do Vincennes jsme se spolu nedostali. Pan profesor postonával, přišla zima a ani na jaře se necítil dobře. Ale jednu akci jsem s ním stihl. Největší vojenskou parádu pod Vítězným obloukem. Můžeme ji vidět ve filmu Šakal o přípravě atentátu na de Gaulla. Každý rok 11. listopadu na den příměří se v Paříži koná vojenská paráda. U Vítězného oblouku plane věčný oheň na hrobu neznámého francouzského vojína z 1. světové války. Na otázku, kdo byl neznámý vojín, neexistuje odpověď, právě proto je neznámý. Na otázku, odkud byl, existuje pouze přibližná odpověď. Na osmi místech největších bojů, ve Flandrech, v Artois, na Sommě, v Île-de-France, na Chemin des Dames, v Champagne, u Verdunu a v Lotrinsku bylo exhumováno osm pozůstatků francouzských vojáků, kteří nebyli identifikováni. Jejich těla byla převezena do citadely ve Verdunu, kde mladý voják Auguste Thin, syn jednoho ze zmizelých vojáků, položil na jednu z rakví květinu a symbolicky tak vybral tělo, které bylo posléze pohřbeno pod Vítězným obloukem. Důstojníci všech zbraní s pestrými stužkami vyznamenání, prezident pokládající věnec, Marseillaisa; velká sláva, dojetí a smutek. A nad vším pyšná vlajka s modrým, bílým a červeným pruhem. Největší dojetí však vyvolávají řady starých mužů, na jejichž tmavých oblecích se barevné stužky vyznamenání třpytí ještě více než na zelených nebo modrých uniformách vojáků. Jsou to ancien combattant , veteráni 2. světové války, příslušníci francouzské resisstance, francouzského odboje. Mohl jsem být hodně blízko, stál jsem v hloučku příbuzných, hned za členy hnutí odporu, a byl jsem na to náležitě hrdý. Pan profesor měl mezi připnutými řády i Řád čestné legie a pak ten, na který byl nejvíce pyšný – izraelské vyznamenání Spravedlivý mezi národy za záchranu židovských dětí.

Legenda malířská

Druhou legendu jsem poznal jen při víně a zajímavém rozhovoru. Český malíř, a tehdy také student, ale malířské akademie, Rudolf Kundera (bratranec spisovatele Milana Kundery a básníka Ludvíka Kundery), přijel do Francie téměř ve stejnou dobu jako student Fišera, v březnu 1939. I on tušil, že Hitler nečeká. Jeho původní destinací měla být Italie, tam chtěl malovat a studovat. Do Paříže ho zavedla jen náhoda. Jeho slavný souputník, toho času v Praze pobývající Alfons Mucha, ho požádal, aby jeho nezdárnému synovi Jiřímu, studentu-nestudentu Sorbony, předal balík teplého prádla. Alfons Mucha včas neodjel a zemřel v červenci 1939 po výslechu Gestapem. Aby historické souvislosti byly úplné, dodejme, že syn Jiří, známý spisovatel a novinář, voják naší západní armády, autor proslulé knihy „Studené slunce“, jakési obdoby Solženicynovy knihy „Jeden den Ivana Denisoviče“, popisující jeho zážitky z československého koncentráku v 50. letech, nejvíce proslul jako agent StB. Syn byl nezdárný nejen jako student, ale i jako člověk! V Paříži ale Kundera nezůstal. Po několika měsících ve společnosti Jiřího Muchy, jeho manželky, proslulé skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové, Rudolfa Firkušného, Bohuslava Martinů a dalších umělců z české kolonie v Paříži (které Mucha později popsal v knize „Podivné lásky“), se rozhodl připojit se k Firkušnému a Martinů, kteří směřovali za oceán.

Rudolf Kundera

Rudolf Kundera

Jeho cesta do Marseille však skončila jen 20 km před naloděním na zaoceánskou loď v jiném přístavu, kde kotvily jen rybářské lodě, v Cassis. Kdo byl v Provence a dokonce v Cassis, ví, o čem píši. Jak sám napsal: “Uviděl jsem útes Cap Canaille, průzračně modré moře, zelené vinice, červené skály a jasné slunce, slunce, jaké není jinde, a pochopil jsem, že dále už nejedu. Co bych v Americe maloval?“ A tak se nenalodil a jeho přátelé z Ameriky Firkušný a Martinů a i Jiří, jej později v Cassis navštěvovali. I jeho dostihli Němci po obsazení jižní části Francie, navíc neměl správné doklady, ale podařilo se mu vyhnout deportaci do protektorátu. Získal věhlas jako portrétista umělců, ředitelů bank, politiků a jiných movitých lidí, jejichž portréty ho živily a daly mu možnost malovat jeho lásky - Cassis, moře, Provence a celý ten kouzelný kraj, kteří mnozí, i já, považují za nejkrásnější kout Evropy. Není divu, že v něm se svými dcerami zůstal i po převratu v roce 1989; ten se mu však stal osudným. Při návštěvě svobodné vlasti tragicky zahynuli při autonehodě jeho dva vnuci.

To všechno jsem se dočetl na různých místech a pak jsem si koupil knížku Jana Šmída „Obrázky z Provence“. Vzal jsem ji s sebou do Provence a prohlížel ji znovu sedě vně restaurace u stolku, u kterého jsem lžičkou ubíral z kopečku stejnojmenné zmrzliny - Créme de Cassis, zmrzliny z černého rybízu, nejlepší zmrzliny, co znám. A zjišťuji neuvěřitelné, malíř Kundera bydlí tak minutu od mého stolku. Hned na začátku Rue de l ́Arene, do které koukám. Jak píše Šmíd, cesta k němu vede přes bar Concorde, ve kterém jsou zelené dveře a za nimi schody nahoru. Mám, nemám k němu jít? Co mu řeknu? Že o něm teď čtu v knížce od Šmída? Že cestuji každý rok po Francii, že o ní píšu knížku a že miluji Provence? To ho přece nebude zajímat. Takových očumujících turistů asi již zažil. Ale odjet a odvahu strčit do kapsy? Dávám si na to panáka a jdu do baru. Když mi Mistr otevírá dveře, začnu koktat, jak mu to všechno hned říci. Ukazuji mu z knížky jeho fotografie a říkám, že také píšu knížku. Mistr mne však zbavuje rozpaků. Pojďte dál a promiňte ten nepořádek, to víte malíř. Sáhne pro láhev červeného a já se rozhlížím po bytě – ateliéru. Je plný obrazů, ale i knih a kelímků, kelímečků, tub s barvami, štětců a dalších malířských propriet. Mistře, nechci vás zdržovat, ale on mávne rukou, rád se setkávám s krajany a nejvíce s těmi, co mají rádi Francii a milují Provence. Byly to hezké chvíle. Vzpomínal jsem na ně intensivně, když jsem se o tři léta později dozvěděl, že zemřel. Tehdy jsem 22. ledna 2005 otevřel v metru MF Dnes a v rubrice Kavárna s údivem pod nadpisem „Dva české osudy ve Francii“ se dozvídám, že 9. ledna zemřel malíř Rudolf Kundera. A podtitulek mi vyráží dech, ve stejný den zemřel v Paříži i pan profesor Fišera. Náhoda? Spíše osud! Teprve den úmrtí je spojil, nikdy se totiž nesetkali.



Diskuse


P. Horak
19:15
4.1.2016

J. Farda
14:27
2.1.2016

M. Hoblík
10:41
2.1.2016

J. Farda
14:19
2.1.2016

počet příspěvků: 4, poslední 4.1.2016 07:15









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.