Volba presidenta ve Francii mi poskytla příležitost ukázat názorně, jak se dnes provozuje politicky korektní politika v praxi.

Začněme s francouzskou Národní frontou (Front National) a její šéfkou Marinou Le Pen. Stranu převzala po otci, který se hlavně zabýval islamskou imigrací. Přepracovala a rozšřila program, i když problém nepřípustně početné islamské imigrace v něm zůstal jedním z dvou hlavních bodů (imigrace a bezpečnost občanů). Nepřevzala některé otcovy nepříznivé "moresy", jak se u nás kdysi říkalo. Vznikla tak de facto nová strana levicového středu, která je "salonfähig", s přírůstkem dvou milionů voličů, což vzbudilo obavy u ostatních stran. Zvyk je ovšem železná košile, takže FN zůstává v očích ostatních ať už pravicových či levicových stran oficiálně extrémní pravicí, a to jak v západní Evropě tak i za velikou louží, kde toto hodnocení mechanicky převzal např. i americký komentátor Immanuel Wallerstein. Ve skutečnosti vědí ovšem všichni, jak se věci mají. Dostávají strach, že se blíží konec jejich dosavadní pohodlné politicky korektní taktiky, protože FN a její obdoby v jiných zemích jsou to, co slušná a hlavně rostoucí část normálních občanů opravdu chce. Končící president Sarkozy v jednom ze svých posledních projevů jako šéf pravicové UMP žádal voliče "extrémní" pravicové FN, aby mu dali své hlasy ve druhém kole. Po volbě ovšem prohlásil tajemník jeho strany J.F. Copé, že v nadcházejících volbách do parlamentu UMP odmítne jakoukoliv dohodu s FN, protože by to znamenalo pro UMP posun doleva (10.5.2012, Télématin, "Les 4 vérités")! Tím přiznal možná nechtěně, že FN extrémní pravicovou stranou není.

Obdobně nová extrémně levicová osobnost v socialistické straně J.L. Mélenchon, považovaný za skorokomunistu, který dokázal shromáždit na schůzích či manifestacích desítky tisíc nadšených občanů, vedl předvolební boj výhradně proti paní Le Pen. Pravicového kandidáta Sarkozyho si v podstatě nevšímal, což v jednom projevu či rozhovoru výslovně konstatoval. Voliči mu připravili nepříjemné překvapení. Dostal 11,11 procent hlasů , zatímco paní Le Pen 17,9. To ho tak rozzuřilo, že chce, vlastně bude kandidovat v nadcházejících volbách do parlamentu v jejím sociálně slabším obvodu, aby jí znemožnil dostat se do parlamentu. Je přesvědčivý lhář a mimo to se cítí ponížen porážkou od Mariny Le Pen, nemluvě už o tom, že má strach, že by část voličů, na které si dělá nárok, mohla přejít k FN. V socialistické straně ovšem z něho také radost nemají, protože by mohl jejich stranu svým radikalismem zdiskreditovat.

Závěrem ještě překlad dopisu islámského přistěhovalce holandskému deníku De Telegraaf, který platí dosti přesně pro západoevropské země,

Přistěhoval jsem se z islamské země před dvacei lety do Holandska. Mezítím ovládám holandštinu, mám holandský pas a se svým volebním právem hlasuji pro strany, které hájí zájmy přistěhovalců (allochtonů = jinde narozených).

Mohu tedy říci, že jsem teď Holanďan, nebo si to aspoň myslí některé úřady. Že je to jen maska, co si nasazuji? Protože poctivě řečeno chybějí statisíce prvků v mém charakteru, protože jsem neměl holandskou výchovu, poněvadž tu jsem mohl dostat jen od holandských rodičů. Ale je i otázka, jak mohu svým dětem dát holandskou výchovu, když jsem ji sám nedostal. Můžete mi namlouvat ledacos, pas nebo ne, ovládání řeči nebo ne, zůstávám prostě jinde narozeným přistěhovalcem a nestanu se nikdy Holanďanem.

Ali Inshallah.

(Ten podpis je spíš pseudonym, ale jinak dopis ukazuje, jak si západoevropské levicové politicky korektní strany pořizují voliče, ze kterých nikdy nebudou občané.)