26.5.2019 | Svátek má Filip


FRANCIE: Do sarkofágu

11.5.2012

Hollande triumfuje, ale nebude mít nárok na chyby

Prezidentské volby vyhrál socialista François Hollande. Sedmapadesátiletý politik se stává po Mitterrandovi druhým socialistickým prezidentem od vzniku francouzské páté republiky v roce 1958. Sarkozy je druhým prezidentem, který prohrál po prvním funkčním období.

Předem ohlášená porážka. Tak lze shrnout výsledek prezidentské volby ve Francii

Žádný z předchůdců Nicolase Sarkozyho se netěšil v letech před obhajobou mandátu tak nízké důvěře. Podle barometru víkendové přílohy deníku Figaro Sarkozymu důvěřovalo v posledních dvou letech v průměru pouhých 26,5 procenta Francouzů. Valéry Giscard d'Estaing, který svůj mandát také nedokázal v roce 1981 obhájit, si ve srovnatelném období udržoval přece jen průměrnou důvěru 51,3 procenta. Částečně to lze vysvětlit chvályhodnou snahou provést nepopulární reformy. Ale z nemalé části si za to Sarkozy může sám: polovičatostí své politiky, flagrantními rozdíly mezi slovy a činy, egocentrickým a konfliktním stylem. Ostatně o mnohém vypovídá i pohled zvenčí. Jeho zvolení řada vnějších pozorovatelů vítala s nadějí, že Francii dodá potřebnou novou dynamiku a sebedůvěru. Dnes jeho bilance budí přinejmenším rozpaky: mnoho slov, avšak méně činů. A i v Evropě svým vystupováním nadělal hodně zlé krve.

Recese také udělala své

Sarkozy navíc obhajoval v nepříznivé hospodářské situaci: dva roky recese a následně jen slabý a křehký růst, nezaměstnanost nad symbolickou hranicí deseti procent. Špatné hospodářské výsledky vždy nahání vítr do plachet opozici. Nechyběla ani jasná varování. Levice měla navrch v posledních místních i krajských volbách. Loni ovládla i Senát, doposud považovaný za nedobytnou baštu pravice. Nemluvě o tom, že všude v Evropě krize posílá do opozičních lavic jednu vládní stranu za druhou.

Sarkozy ke své porážce přispěl i jednoznačnou sázkou na voliče krajní pravice, kterou naopak odháněl středové i některé pravicové voliče. A lze se divit, že tato rétorika příliš nezabrala? Vždyť přicházela od politika, který byl prezidentem posledních pět let a jehož strana je u moci dvakrát déle. To byl ostatně hlavní problém Sarkozyho kampaně: tradičně chrlil nápady a sršel energií, ale neuměl odpovědět na prostý dotaz: "A proč s tím přicházíte až teď?"

Dalo se to jenom pokazit

Jeho jedinou šancí bylo eventuální selhání hlavního protikandidáta. Sarkozy asi proklíná den, kdy policie v New Yorku zatkla Dominika Strauss-Kahna jen pár dnů před tím, než by nejspíše ohlásil svou kandidaturu v roli absolutního favorita. Kdyby na něj však vyplavala všechna skandální odhalení až těsně před volbami, Sarkozy by nejspíš dnes slavil. Strauss-Kahn se však znemožnil dříve, než se stal kandidátem. A z jeho nečekaného odchodu ze scény těžil do té doby podceňovaný François Hollande.

Ten svou kandidaturu v socialistických primárkách deklaroval dávno před Strauss-Kahnovým výbuchem. Nikdo jej tedy nemohl napadat za to, že je pouhým náhradníkem. Jeho spíše umírněná pozice uvnitř strany z něho přitom udělala přirozenou volbu pro mnohé dosavadní Strauss-Kahnovy stoupence. Svou dlouhodobě připravovanou kampaň si poctivě odpracoval. A pomohlo mu i to, že soupeři včetně Sarkozyho měli tendenci jej podceňovat kvůli jeho relativní nezkušenosti.

Ale nepřecenili jej teď naopak voliči, když ho poslali do Elysejského paláce? Mnohé napovědí již jeho první kroky. Více než kdy v minulosti nový prezident nemá právo na žádné velké chyby. Jeho jediný levicový předchůdce, François Mitterrand, se po svém prvním zvolení v roce 1981 pustil do levicových hospodářských experimentů a trvalo mu více než rok, než od nich upustil. I Sarkozy v roce 2007 odmítl naslouchat hlasům, které varovaly před dluhovou pastí, a pokračoval v nezodpovědné rozpočtové politice. Nic takového si dnes Francie nemůže dovolit. Hollande a jeho ekonomičtí poradci to vědí. V kampani však nasliboval i těžko splnitelné věci. S relativně silnou krajní levicí a pravicí v zádech bude muset postupovat hodně obratně, aby prezidentská volba neměla dohrávku v podobě toho, čemu se ve Francii říká "sociální třetí kolo", tedy sociální nepokoje zpochybňující politiku vítěze prezidentské volby.

Navíc jej okamžitě čeká nová bitva: červnové parlamentní volby. Teprve jejich výsledek ukáže, jak silná bude Hollandova pozice. Bude mít jeho strana většinu? Nebo bude záviset na podpoře krajní levice? Nebo jej dokonce voliči donutí spolupracovat se středem či pravicí?

Za francouzskými humny na Hollanda čekají další obtíže. Především nutnost navázat efektivní spolupráci s Angelou Merkelovou. Nebude to jednoduché: Hollande si nepokrytě přeje porážku Merkelové v příštích volbách, ta zase na počátku kampaně podporovala Sarkozyho. Ale v posledních týdnech se objevily první pokusy o sblížení a kontakty mezi spolupracovníky obou státníků, kteří vědí, že si nemohou dovolit nespolupracovat.

Hollande je především pragmatik, umírněný a opatrný politik preferující konsenzuální řešení. Je na něm, aby nyní v praxi ukázal, že to jsou skutečně právě ty kvality, které po pěti letech Sarkozyho konfliktního a ostentativně hyperaktivního politického stylu Francie potřebuje.

MfD, 7.5.2012

Autor je politolog, ředitel evropského kampusu Sciences Po v Dijonu



Diskuse


J. Kanioková
5:41
11.5.2012

P. Lenc
8:55
11.5.2012

K. Křivan
16:09
11.5.2012

B. Rybák
11:02
12.5.2012

počet příspěvků: 4, poslední 12.5.2012 11:02









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.