Solární pobídky byly nevhodné tenkrát a jsou nevhodné i dnes

V současné době se opět velmi intenzivně rozproudila diskuse okolo dotovaných výkupních cen fotovoltaických elektráren. Osočení stíhá osočení, vyhrožuje se soudy. Bývalí vládní činitelé jsou obviňováni, že podporu snížili příliš pomalu. Naopak Vladimír Cibulka ze Sdružení neúspěšných investorů fotovoltaických elektráren chce podat žalobu na stát o 5,5 miliardy za zmařené investice - stát prý snížil výkupní ceny příliš rychle. Paní Alena Vitásková podává žalobu na bývalé úředníky ERÚ, že nastavili výkupní cenu fotovoltaiky příliš vysoko. Martin Sedlák z Aliance pro energetickou soběstačnost a Zuzana Musilová z České fotovoltaické průmyslové asociace tvrdí, že původní výkupní ceny vůbec nebyly nadhodnoceny a dodatečné daně ze zisku přivádějí investory k bankrotu. Všichni se ohánějí analýzami, které mají potvrzovat jejich názor, a vzájemně si hrozí soudy.

Troufám si tvrdit, že problém je úplně jinde. Nastal v okamžiku schválení zákona o garantovaném výkupu a výkupních cenách elektřiny z fotovoltaiky. Tato pobídka se pro tuto technologii v té době vůbec nehodila a není vhodná ani v současnosti. Je to ideální nástroj v případě, že nová technologie je kousek od konkurenceschopnosti s jinými. Krátké období garantovaných cen jenomálo vyšších, než jsou u těch konkurenčních, umožní masovější výrobu, z toho plynoucí snížení cen a rychlý přechod do oblasti konkurenceschopnosti a zrušení dotací. To však nebyl a není případ fotovoltaiky, u níž byla potřebná výkupní cena elektřiny mnohonásobně vyšší než u klasických zdrojů. Zatímco cena silové elektřiny na burze je zhruba 1 Kč za kWh, výkupní cena fotovoltaické elektřiny je pro zdroje postavené před rokem 2011 větší než 12 Kč/kWh a v roce 2011 pak 5,5 Kč/kWh pro velké zdroje a 7,5 Kč/kWh pro malé zdroje.

Zaplacení této dotační ceny se přesune na spotřebitele jejím rozpočítánímdo ceny veškeré vyrobené elektřiny. To není problém v situaci, kdy se z fotovoltaiky vyrábí zanedbatelná část celkové produkce. Když ovšem takový zákon hlavně zelení a třeba právě Martin Bursík prosazovali, jasně deklarovali, že je cílem, aby fotovoltaika a další obnovitelné zdroje nahradily jádro a fosilní zdroje. Což ovšem vyžaduje, aby se fotovoltaické elektrárny zavedly masivně.

Proto byla vybrána uvedená forma podpory. A nejen já jsem už v té době předpokládal, že to dopadne přesně tak, jak se stalo. Pokud začne být elektřina z tak silně podporovaného zdroje produkována ve větší míře, začne rychle růst množství dotací a tím i cena elektřiny pro spotřebitele, bez ohledu na to, zda je cena 12 Kč/kWh, nebo o něco menší. Pořád je mnohonásobně dražší než z jiných zdrojů. A téměř bilión (tisíc miliard) korun, ke kterým se už stát u fotovoltaiky zavázal, opravdu ve své většině hradí reálnou cenu postavených fotovoltaických elektráren a další nutné náklady. Prostě jsou zatím velmi drahé. Proto není tím klíčovým, zda nakonec u soudu vyhraje Alena Vitásková, Vladimír Cibulka nebo Zuzana Musilová. Klíčové je, aby se zrušila takto extrémně vysoká výkupní cena pro jednotlivé zdroje.

Vysoký podíl extrémně dotovaných obnovitelných zdrojů vede ještě k jednomu problému. Silně deformuje a nyní už doslova ničí trh s elektřinou. Zjednodušeně řečeno, pro cenu u nás je důležitá situace v Německu, kde má fotovoltaika a další alternativní zdroje ještě větší kapacitu než u nás. V určitých obdobích tak mají dotované zdroje velký podíl na spotřebě a cena tvořená na burze je velmi nízká. Nevyplatí se tak stavba žádných nedotovaných zdrojů. Ale bez nich se neobejde ani provoz sítě, ani udržení ceny pro spotřebitele v rozumných mezích.

Je sice velmi pravděpodobné, že to Německo nemůže dlouhodobě finančně unést, ale to není pro investory záruka. Proto se jedná o společné garantované ceně pro všechny bezemisní zdroje, která by byla násobně nižší než současná garance výkupních cen pro fotovoltaiku. Platila by pochopitelně kromě jaderných i pro všechny obnovitelné zdroje. Ovšem pokles nákladů na fotovoltaiku takový, aby jí navrhovaná výkupní cena stačila, bude pravděpodobně trvat ještě dost dlouho. To je důvod, proč je třeba Martin Sedlák tak tvrdě proti takovému řešení.

Podle údajů Eurostatu byla cena elektřiny pro spotřebitele v roce 2011 v Německu 0,253 EUR/kWh a v Česku 0,147 EUR/kWh. Ve Francii byla 0,142 EUR/kWh. V tomto roce má být v Česku elektřina pro spotřebitele průměrně o 2,6 procenta vyšší než loni, v Německu pak o 13 procent. I to je důsledek rozdílu energetických koncepcí. Stejně tak fakt, že v Česku za posledních dvanáct let poklesla díky zvyšování produkce jaderných a obnovitelných zdrojů produkce elektřiny ve fosilních zdrojích o 16 procent. Naopak produkce elektřiny z fosilních zdrojů v Německu zůstala v tomto období stejná. Extrémně dotované obnovitelné zdroje tak stíhaly nahrazovat odstavované zdroje jaderné. Nejsem si jistý, zda je ve světle těchto čísel německá energetická politika hodna následování. Ale podrobný rozbor někdy příště.

Autor je fyzik, pracuje v Ústavu jaderné fyziky AV ČR v Řeži

LN, 15.2.2013