V sedm ráno mi budík protivným pípáním připomněl dobu, kdy jsem před více než třinácti lety vstával do práce, jen důvod byl dnes podstatně příjemnější, totiž výlet. Kocourek, který spal na vedlejší posteli, okamžitě usoudil, že dnešek bude mimořádný, a začal se vehementně dožadovat péče. (Mňááááůůů, mistička je prázdná a záchůdek špinavý.)

Prstnatec Fuchsův

Když jsem jeho potřeby uspokojil, následovala ranní hygiena, prášky, lehká, (vzdušná) snídaně, protože normálně snídám až před dvanáctou a slučuji tím vtipně snídani a oběd a tudíž nemusím řešit, že to či ono jídlo se k snídani nehodí. Takže jsem se „nacpal“, do tašky sbalil 4 litry vychlazené vody, mapové podklady, fotobrašnu, kocourkovi jsem nařídil, ať hlídá a chytá myšičky, a vyrazil.

V Libni jsem naložil kolegu z Ostravy; rychlík měl jen 10 minut zpoždění a divem pražského tunelového stavitelství vyjeli na Karlovarskou. V Karlových Varech jsme odbočili na Nejdek a před jedenáctou zaparkovali u první orchidejové lokality. Přístup byl poněkud komplikovaný a sice přes mírně podmáčenou pastvinu, kde bylo nutno slalomařit mezi velkou množinou kravinců, přes protivně kopající elektrický ohradník na krásně zelenou a nevinně se tvářící louku, ozdobenou bílými vlaječkami suchopýrů, které svědčily o vysoké hladině vody a, bohužel, správně.

Prstnatec Fuchsův

Po několika krocích se v trávě objevil rašeliník a začalo to čvachtat, což by ještě šlo, jenže za chvilku mechová vrstva povolila a moje pravá noha zapadla do půl lýtka do prvotřídní rašeliny, která se rozhodla, že si na památku nechá moji botu, což se mi nelíbilo, takže jsem se pokusil ji vydolovat. Povedlo se mi to až potom, co jsem sebou do krásně voňavého(bez ironie) rašeliníku plácl a botu rukou vylovil, jenže nastal problém, jak ji vleže obout, protože jakýkoli pokus o sed skončil zaplavením dolní části zad.

Po uplatnění několika fakirských cviků jsem botu, vyvatovanou blátíčkem a zbytky rašeliníku, obul, posbíral fotovybavení a rozhlédl se kolem sebe. To, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Stovky nádherných orchidejí dvou druhů (prstnatec plamatý a prstnatec Fuchsův a jejich kříženců, všechny krásné a každý jinak). A o kousek dál vzácnost největší - čistě bílý prstnatec plamatý. Tohle rašeliniště je jediné místo v Čechách, kde se dá, když máte štěstí a jste ochotni riskovat utopení, najít.

Prstnatec plamatý, čistě bílý

Kolega se vesele chechtal a vedl vtipné řeči na téma, že bych byl dobrý model pro Golema, ale došlo na něj také, i když ne tak moc. Ono totiž, když chcete udělat opravdu dobrou fotku, musíte u kytky, bez ohledu na terén, zaujmout polohu ležícího střelce, přičemž musíte mokrotu udržet v dostatečné vzdálenosti od foťáku a to je občas trochu problém, zejména když fouká větřík a svítí sluníčko. Cvakal jsem zvesela, kolega také, a když jsme obětavě prolezli celé rašeliniště, odebrali se k autu.

Kolega úpěl, že je mu horko, já byl v pohodě, protože z mokrého oblečení se odpařovala voda a hezky chladila. A protože bývám občas škodolibý (co kdo mně přeje jedenkrát, já jemu desetkrát), zavedl jsem řeč na nastavení foťáku. Kolega jen závistivě zíral na A trojkové fotky (pár jsem mu jich na ukázku vzal) a chtěl vědět, jak by mohl takové dělat také. Takže jsme začli jeho foťákem; přenastavili jsem FW (barevný prostor Adobe RGB, ukládání do RAWu, maximální formát, aktivace správného typu měření expozice způsobu ostření a stabilizace).

Prstnatec plamatý

Kolega foťák vyzkoušel na digitalisech v sousední zahrádce a byl nadšen - než jsem mu suše sdělil, že teď může do toho rašeliniště znovu a dát si repete. Nadával moc hezky a dost šťavnatě. Uklidnil se až v hospodě u oběda, který zaplatil (já řídím a platím benzin, ty občerstvení), a jen trošku smutně koukal, když jsem si dal polévku a minutku a zalil to dvěma kolami.

Po obědě jsme navštívili druhou lokalitu, která byla sice poněkud sušší, ale jen v místech, kde nic nerostlo. Takže jsem opět zapadl do bahýnka, tentokrát druhou nohou. Ale prstnatce Vermeulenovy, které tam rostly, za to stály a já učinil zajímavý objev a sice, že když je horko a dusno, je nejlepší hodit na sebe teplákovou soupravu a důkladně ji namočit. Odpařující se voda příjemně ochlazuje tělo a usnadňuje jakoukoli fyzickou námahu. Kolega, ač zdravý, jen zoufale funěl a já, kardiak se ZTP, kolem něj vesele skotačil. Nicméně se zadařilo a tak jsme se na zpáteční cestě ještě stavili u zatopeného lomu v Podlesí. Měl jsem kliku a našel dosud neznámou lokalitu kruštíků bahenních, sice byly zakrnělé a ještě nekvetly, ale bylo jich tam spousta. Bohužel jsme nenašli to, kvůli čemu jsme tam šli - toříč včelonosný.

Prstnatec Vermeulenův

Kolem půl šesté už jsme toho oba měli tak akorát a vyrazili na zpáteční cestu. Kolega měl s sebou jen necelé dva litry vody a začal trpět žízní, protože láhev vypil ještě před tím, než jsme do Podlesí dojeli. Takže místo rovnou na Prahu jsme vyrazili na Kyselku, kde jsme doplnili lahve nekastrovanou mattonkou. Pak už to šlo ráz na ráz: Klášterec nad Ohří, Kadaň a Žatec.

Když jsme se vyškrábali na horský hřbet u rozvodny Hradec, viděli jsme, jak se od západu valí naducané černé mraky. Žatcem jsme projeli bez problémů, ale u Loun byl u opravovaného mostu štrůdl, ve kterém jsme strávili víc než hodinu. Pak už to šlo, u Ruzyně na bývalou Karlovarskou, Vypich, Patočkova, Blanka a Libeňské nádraží. Kolega zjistil, že vlak mu jde za deset minut, takže se rychle rozloučil a já jel domů. Zaparkoval jsem, posbíral věci a jen jsem zapadl do baráku, začalo pršet.

Bilance: najeto 426 km, projeto 28 l směsi N 95/E 85 v poměru 1:1, cena 25,50 Kč litr, veškeré oblečení už se vrtí v pračce, boty jsem preventivně přepral v umývadle, protože jsem se obával, že čerpadlo a filtr by si s tou spoustou sajrajtu nemusely poradit, fotky budu zpracovávat zítra a držtičku mám opečenou jako špekáček. Kocourek dostal, za to, že se držel příkazů, dobrou kapsičku, takže je také spokojený, já ještě povečeřím a zapadnu do pelíšku.

Dobrou noc.

Foto: autor