Svět digitálních fotoaparátů a počítačů odsunul „klasické fotografování“ do minulosti. Je těžké vysvětlit někomu, kdo to sám nezažil, že fotografování nekončilo stisknutím spouště. Pro mnohé fotografické nadšence představovala cesta k papírové fotce kus vlastní práce. Neexistovaly počítače, v nichž si lze snímky prohlížet, ani programy, které takřka samy dokáží dělat s tím, co člověk má ve fotoaparátu, úplné zázraky.

Dostat se k fotografii bylo složitější. Nejdříve se musel vyvolat exponovaný film. Potřebné roztoky se sice daly připravit z různých sáčků, které byly v obchodech, mnozí si ale vývojky a ustalovače připravovali sami. Chtělo to mít patřičné chemikálie, recepty a také přesné váhy. A k tomu něco málo laboratorního skla, vývojnice, teploměr a další nezbytnosti.

Vyvolaný film se musel pečlivě vyprat, usušit a pak mohly začít kouzelné chvíle v temné komoře za slabého svitu červeného nebo nazelenalého světla. Snímky se vynořovaly v miskách, chtělo to určitou zručnost a trpělivost. Někdy i trpělivost ostatních členů domácnosti, kteří nemohli chodit do zatemněné koupelny, proměněné v temnou komoru. A když se mokré fotky sušily rozložené po zemi na novinách (také se sušily v leštičkách), stále nebyl konec. Nastalo uklízení nepořádku, mytí misek, různé přelívání a vylévání roztoků atd.

Někteří se s nástupem nové digitální technologie vybavení temné komory zbavili, jiní je z určité nostalgie mají uschované v krabicích. Ponechal jsem si zvětšovák Magnifax s různými rámečky a sadu zvětšovacích objektivů. Žádná Čína – vše vyrobeno u nás v Přerově. Magnifax je na chalupě v jednom podkrovním výklenku. Něco jako bizarní dekorace. Už dnes někteří neví, k čemu taková věc sloužila.

Možná si někdo vzpomene, jak to mezi zastánci digitálů a klasických fotoaparátů jiskřilo v devadesátých letech. Zdálo se neuvěřitelné, že by ten svět klasického fotografování jen tak zmizel a s ním vše, co k němu patřilo od 19. století. Známý, s nimž jsem o tom často diskutoval, tvrdil, že žádná pitomá digitální hračka se nemůže vyrovnat pořádnému foťáku na kinofilm. Ten zvrat pak přišel rychle. Nad světem klasického fotografování začalo zapadat slunce a najednou to přišlo - klasické fotoaparáty zmizely.

Měl jsem léta malou místnost zařízenou jako temná komora. Bylo tam vše připraveno. Stačilo nalít do misek roztoky, rozsvítit zelené osvětlení, zavřít dveře a už jsem zvětšoval fotky. Také jsem tam mohl vložit ve tmě do vývojnice film a hned ho vyvolat. Pak ale přestalo mít smysl uchovávat takové vybavení, vše šlo pryč, domácnost získala navíc pěknou komoru a já krátce nato vlastnil svůj první digitál Minoltu DiMage 7. To bylo v roce 2001 (Konica Minolta před 8 lety s výrobou fotoaparátu po 100 letech skončila, takže uvedení jejího výrobku není reklamou).

Jestliže dříve mnohý fotograf vystačil po dlouhá léta s jedním aparátem na kinofilm, s jedním na svitkový film a s výměnnými objektivy, dnes je vše jinak. Změny přicházejí rychle a to, co bylo špičkou digitální fotografie před 15 lety, se dnes nevyrovná ani foťákům v mobilech. Tak jako počítače nebo mobilní telefony měníme i digitální fotoaparáty. Někdy možná až příliš zbytečně.

Programy určené pro zpracování digitálních fotografií nabízejí úžasné věci. Ta dlouhá léta klasického fotografování mne ale možná nějak stále ovlivňují – se všemi těmi báječnými možnostmi v počítači pořád pracuji tak, jako by to bylo v temné komoře. Prostě využívám z toho jen zlomek. A nejsem zřejmě sám. Znám lidi, kteří od digitálních zrcadlovek přešli k malým kompaktům a nyní se spokojí s fotkami z mobilu. Také mám takový foťáček do kapsy a nejednu fotku jsem udělal mobilem. Nenapadlo mne, že začnu s nějakými fotografickými experimenty. Pak jsem ale náhodně uviděl pár fotek pořízených v infračerveném světle a vše se změnilo. Proč tu infrafotografii alespoň nezkusit?

Infrafotografie je fotografie pořízená lidskému oku neviditelnou infračervenou částí záření. Na objektiv se musí nasadit speciální filtr, který viditelné záření takřka úplně blokuje, zatímco jeho infračervenou část propouští. Takové fotografie zachycují věci jinak, než jak se nám běžně jeví. Nechci zde teoretizovat o věcech z fyziky, jako jsou vlnové délky záření apod. Snímky, které jsem viděl, měly snový nádech a to rozhodlo.

Opatřím si filtr pro infračervenou fotografii a dám se do toho. Budu experimentovat. Tak jsem si to představoval.

První problém byl infračervený filtr. Nikde ho neměli. Ani v obchodech, kde se za výlohami skvěly špičkové zrcadlovky všech možných značek, jsem neuspěl. Někteří prodavači věděli, oč jde, prý ale takovou věc ještě nikdo nechtěl. Takže na internet. Vybral jsem si „infrared“ filtr „hight quality“ se závitem na objektiv, který jsem chtěl pro fotografování používat.

Není to zrovna levná záležitost. Cena bude odpovídat kvalitě, říkal jsem si. Ostatně ten kousek neprůhledného černého sklíčka nebyl vyroben nikde jinde než v Japonsku.

A nastaly experimenty. Neměl jsem k tomu žádnou literaturu, žádný návod a řídil jsem se tím, co jsem o fotografování znal. Usoudil jsem, že časy budou velmi dlouhé. Všechny infrafotografie, které jsem viděl, působily jako statické snímky. Tedy nutnost fotografovat se stativem. Ani v plném žáru poledního slunce nebylo na matnici fotoaparátu přes nasazený infračervený filtr nic vidět. Díval jsem se do naprosté tmy. Kompozice záběru se musí udělat bez filtru a ten pak opatrně nasadit a fotografovat.

Na odlehlém místě, to abych při manipulacích se stativem měl klid, jsem udělal několik zkušebních snímků. Jaké ale bylo překvapení, když na všech fotografiích uprostřed zela velká bílá skvrna a kresba v okrajích byla nevalná. Že by nějaká vnitřní vada ve skle filtru? Omyl! Filtr byl v pořádku. Vada byla v tom až příliš dokonalém fotoaparátu. Výrobci špičkové techniky se prostě snaží, aby jejich objektivy byly co nejdokonalejší, a konstruují je tak, že někdy jimi neprojde právě ta „škodlivá“ infračervená část záření. Všichni, kteří se věnují infračervené fotografii, to dobře vědí. Nevěděl jsem to jen já, neboť jsem se nikde předem nepoučil, spoléhaje na své znalosti a na to, že na vše logickým postupem přijdu sám.

Vytáhl jsem z krabice svůj první, léta nepoužívaný digitální foťák pořízený v roce 2001 a zkusil to s ním. Rázem to šlo. Je vidět, že přílišná dokonalost někdy může být na škodu. Morálně zastaralý, víc než deset let starý foťák, se ukázal jako lepší než nová kvalitní zrcadlovka.

Jak při fotografování v infračerveném světle postupovat, to v podstatě určuje použité vybavení – černý neprůhledný filtr. Předně již zmíněný stativ je nezbytností. Nejsou výjimkou expoziční časy vteřina i delší. A to se prostě „z ruky“ udržet nedá. Ostatně přes filtr není vidět. Nejdříve vytvoříme kompozici snímku bez filtru, aparát je na stativu a pak opatrně na objektiv dáme infračervený filtr.

Nutný je fotoaparát, kde lze hodnoty nastavit ručně. S automatikou bychom moc nepořídili. Postupoval jsem tak, že jsem manuálně nastavil clonu. Snímky při infračerveném světle mají tendenci k neostrosti. Je proto lépe nastavit clonové číslo vyšší, než je světelnost objektivu. Používal jsem clonu 5,6 a 8. Ručně jsem také zaostřoval a využíval nastavení hloubky ostrosti od několika metrů po nekonečno. Citlivost jsem měl 100 nebo 200 ASA. Fotografoval jsem za jasného slunečního dne a vyvážení bílé nastavil na „Žárovky“.

Jakmile jsem zvolil záběr, zaostřil a nastavil clonu, nasadil jsem filtr. Použil jsem samospoušť, abych stisknutím spouště při dlouhé expozici stativ nerozhýbal. Expoziční čas závěrky jsem ponechal na automatice. Nejkratší časy byly půl vteřiny.

V počítači jsem snímky (formát RAW) převedl na černobílé fotografie. Trochu jsem přidal kontrast, trochu expozici (infrafotografie vycházejí většinou trochu podexponované). Nic dalšího jsem s nimi nedělal.

Je těžké odhadnout, jak bude ten či onen snímek vypadat. Záběry, které by mohly dobře vyjít na barevné fotografii, mohou být jako infrasnímky nezajímavé. A naopak něco fádního jako je poorané pole, cesta u lesa nebo stromy na břehu řeky mohou v infračerveném světle vypadat neobvykle. Nejlépe je fotit kolem poledne, kdy je infračervené sluneční záření nejsilnější. Pěkně na infrasnímcích vycházejí přírodní scenérie, záběry s množstvím zelené vegetace nebo s vodní plochou.

Jak na fotografování s IR filtrem se lze dočíst na mnoha místech. Je také spousta různých typů IR filtrů a návodů, jak a co zkusit. Ač ty snímky mohou vypadat snově a tajuplně, je to reálný svět, viděný v nám jinak neviditelném světle. Nejde o žádnou grafiku. Infračervené fotografie nejsou také ničím novým, kupříkladu v astronomii se používají už hodně dlouho. Možná to některé čtenáře zaujme a také si to zkusí.

Foto: autor