Nedávno jsme strávili víkend v Žatci – tedy zhruba stejnou měrou v Žatci a v Krásném Dvoře. Hloubala jsem si o tom, jak úžasné a nádherné jsou historické památky – a jakým se mohou stát břemenem.

Žatec je hodně staré město, první zmínky o něm jsou ze samého začátku 11. století. Městská privilegia mu udělil Přemysl Otakar II. Jeden čas patřil k největším městům u nás.

Žatec patřil do Sudet, takže po válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto... a s Žatcem to šlo z kopce. V roce 1961 byl prohlášen městskou památkovou rezervací, ale péče o památky tím skončila: staré domy, sušárny chmele, skladiště chmele, sladovny a pivovary chátraly dál.

Žatec se dnes pomalu snaží vydrápat z té mizerie. Problém je, že město této velikosti asi těžko dokáže generovat takové prostředky, aby (pod přísným dohledem památkářů) opravilo všechno, co se rozpadá. A tak překrásné náměstí lemují ruiny s propadlými střechami a nedlážděné (o asfaltu nemluvě) ulice.

Nedaleký zámek Krásný Dvůr, resp. hlavně jeho obrovský park, má podobný příběh. Příliš veliký, příliš mnoho romantických stavbiček...

Obě místa občas navštěvujeme. Pozorujeme, jak se s tím perou, snaží se přilákat turisty, jak to jde někdy líp, někdy hůř. Stejně jako leckde jinde.

Kéž se jim to povede.