... slunce, moře a umění

Když se bůh cítil v neobyčejně dobré pohodové náladě, stvořil Floridu. Nenamáhal se hnětením kopců, vymýšlením krpálů ani soutěsek, ale laskal při zemi tenkou placičku, místy až průsvitnou, někde tak dva metry nad mořskou hladinou. Lidé tady jednou budou stavět mrakodrapy, zaváhal, a vzápětí mávl rukou, však oni si poradí.

Když Kolumbovi mořeplavci dorazili na břeh a spatřili tu svěžest a záplavu barev, byli přesvědčeni, že přistáli v květinové zahradě. Odtud název Florida.

Půda je tu tak plodná, že když odhodíte zápalku, ujme se a dřív či později vyroste stromek. Tak proč nedat přírodě zelenou, nespěchat a neodkládat věci na zítřek? Tomu místní docela rádi přizpůsobili svůj životní styl.

Florida je slunce, písek a moře. A dvě stě dvacet let demokracie. Osmdesát milionů turistů z celého světa sem přijíždí utrácet nebo zdvojnásobit své peníze, ohřát se v tropickém slunci nebo meditovat s mořem. To je povětšinou tyrkysové a jeho šev s blankytnou oblohou má ostrou konturu. Jeho teplota jde ke třiceti stupňům. Symbolem země je pelikán. V hejnech slétávají k hladině a mocnými zobany ji trhají, než dosednou na vodu.

Florida se začala houfně osídlovat, až když přišla do praxe klimatizace. Na Floridě žijete v klimatizovaném domě. Když vyjdete ven, sežehne vás žár. Přejdete do bazénu nebo do klimatizovaného auta, dojedete do klimatizované kanceláře, školy, kostela, obchodu, restaurace nebo dojedete k moři, kde vás ovívá větřík a šum vln. Naproti tomu jsem také viděla dělníky opravovat v té výhni fasády. Od rána do večera. Sezóna, kdy teplota klesne na 25 °C, zde začíná v listopadu a končí v březnu. Na začátku sezóny se domy zabydlují, po sezóně se lidé vracejí do svých letních domovů.

Na této ulici na ostrově Miami Beach je pohádková vila, již vlastnil Gianni Versace a před kterou byl zastřelen, když se vracel ze své oblíbené kavárny. V té kavárně jsme popíjeli kávu a litovali, že z ní není vidět moře. Domům těsně u vody tady kdysi hrozilo, že budou erozí spláchnuty do moře, proto na pláže navezli příslušníci armády miliony tun písku a domy tím zachránili.

Na jižním cípu Floridy, v místech, kde je ta placička průsvitná, jsou bažiny. Národní park Everglades. Je v něm bohatý ptačí život. V tomto parku hosté chodí po dřevěných chodníčcích, neboť park je domovem nejen velkých brodivých ptáků, ale i aligátorů a krokodýlů, kteří si tu spokojeně žijí vedle sebe. Když kolem nich procházíte, většinou je to nezajímá, leží si jako bez života a kdo ví, nač myslí. Jestli vůbec myslí.

Fort Lauderdale, severně od Miami, je známo jako „Benátky Ameriky“. Tři sta mil kanálů můžete projíždět na své či na půjčené jachtě křížem krážem kolem honosných vilek, domků, učesaných zahrádek a čekat u zvedacích mostů, kterých je tu bezpočet, a to bez ohledu na příliv či odliv.

Měli jsme štěstí, že se na kanálech konal obrovský veletrh jachet. Připlouvali sem ze všech stran, všech velikostí. Bylo možno spatřit přehlídku lodí za miliardy dolarů.

Každý víkend se na některé křižovatce tančilo. Seděla jsem na lavičce a vstřebávala tu radost všech kolem, tu sounáležitost, tu pohodu v duši. V neděli jsme si vyjeli do downtownu, kde se na ulici Las Olas konala výstava umění. Řady stánků se držely za ruce a nabízely krásu a zase jen krásu. Bylo to pro mne opojné. Každý stánek jiné oči malíře, jiné ruce výtvarníka. Výstava umění se každý víkend stěhuje do jiné ulice. Při té příležitosti jsem vešla do jedné galerie. Hned ve výloze mě zaujal jakýsi hranol ze skla, v němž byly vyvedeny tři ženské tváře. Tři mladé ženy, každá v jiné straně skleněného útvaru. Pro mne nepochopitelný zázrak. Obcházela jsem to skleněné umělecké dílo a nemohla jsem se dopátrat, jak je něco takového možné vytvořit.

Než jsem odešla z galerie, uhodil mě do očí obraz Michaela Jacksona. Nebyl to ostatně obraz v pravém slova smyslu, byla to skleněná kachle a na ni černobíle vyvedena hlava Michaela v klobouku. Můj milovaný zpěvák v jeho typickém černém stetsonu. S jeho čistým nevinným výrazem. Byl to fascinující obraz, dívala jsem se na něj snad věčnost a odněkud z dálky uslyšela jeho slova: „Ale já si řekl, budu svobodný. Nenechám se spoutat do konce svých dní. Dítě nevinnosti, chybí mi tvé slunné dny. Ulice jsou opuštěné temné bez ceny. Vem mě, pěkně prosím, s sebou nahoru přes hory do laskavého prostoru.“ Dívala jsem se jako uhranutá, přesvědčená, že bych si ho měla koupit. Ale platební kartu jsem nevyndávala. Říkala jsem si: ale jak takovou křehkou věc, takovou těžkou kachli povezeš přes půl zeměkoule? Buď v realitě. Co když se ti cestou rozbije? A za chvíli jiný hlas: Když si ho nekoupíš, budeš toho litovat. A já jsem toho litovala. A lituji stále.