aneb Připomínka jednoho výročí

Obrátím kalendář a koukejme, ono je třicátého listopadu. Kdyby to datum náhodou někomu nic neříkalo, připomínám, že téhož dne roku 1939 započala na dalekém Severu takzvaná Zimní válka, po finsku talvisota. Jelikož nic v dějinách není bez širší souvislosti a ze všeho se lze poučit, dovolím na v následujících řádcích uvést její příčiny, stručný průběh a následky zasahující až do časů dnešních.

Mám k Finsku svůj soukromý vztah, jenž by se dal nazvat první láskou. Stalo se v době, kdy navštívitelný svět pro nás končil šumavskou hranicí a vzhledem k péesácké bdělosti a ostražitosti (pakli si, mládeži čtyřiceti- a méněletá dovedeš s tou frází něco počít) ještě několikero kilometrů před ní, že se mi zdařilo vyšvindlovat a vypodplácet tzv. devizový příslib, vzácné to privilegium opravňující k výjezdu do kapitalistické ciziny. Souběhem okolností, jež zde nechci rozvádět, se cílem mé první cesty do světa za ostnatými dráty stalo právě Finsko, no, a okamžitě jsem se do něj zamiloval. První lásky bývají pomíjivé; tato mi však vydržela až do věku kmetského a každou návštěvou si ji znovu upevňuji. Tolik jsem chtěl předeslat, kdyby mi někdo chtěl vytýkat jednostrannou zaujatost. Ovšemže jsem zaujatý pro Finsko, a jak. Ochotně se k tomu přiznávám. A teď dál.

Finsko co samostatný stát je v dějinách jev poměrně nový. Do roku 1809 náleželo ke království svédskému, než bylo Švédsko nuceno je po prohrané válce postoupit Rusku; teprve r. 1917 využili Finové oslabení Ruska bolševickou revolucí k vyhlášení samostatnosti. Avšak Rusko, ať carské nebo bolševické, špatně snáší, když si z něj někdo odkrajuje kousky; a o dvaadvacet let později Stalin, pojistiv se smlouvou s Hitlerem, rozhodl se vrátit Finy do ruské náruče stejně, jako v ní skončily všechny tři baltské národy. Co by to znamenalo, lze na jejich příkladu snadno spočítat: násilnou rusifikaci a likvidaci nekonformních živlů (pro informaci: od záboru v r. 1940 až do čtyř poválečných let vypustilo svou reakční duši na popravištích nebo o něco pomaleji v sibiřských lágrech 110.000 Estonců, 220.000 Lotyšů a 285.000 Litevců). Jenže Finové, potvory, nečekali až si pro ně strejček Stalin sáhne, a postavili se mu na odpor. Nikoli bez úspěchu.

30. listopadu překročily Stalinovy divize finskou hranici. Cílem invaze byl průnik napříč Finskem k baltickému přístavu Oulu, čímž by země byla přeťata v půli a odříznuta od zásobování ze Švédska; vítězný postup pak měl být korunován připojením Finska k SSSR. Jenže strejci Stalinovi sklaplo. Měl jsem letos koncem srpna příležitost navštívit jedno z bojišť Zimní války, u Sumossalmi. Navzdory obrovskému nepoměru sil (v místě úderu měli Finové k dispozici jen několik set mužů hraniční stráže) probíhal sovětský postup velmi zvolna, zdržován sněhem a mrazy, bídnou kvalitou silnic a ústupovými boji finských jednotek. Zdráhavý postup se změnil v bezhlavý úprk, když Finové získali posilu v počtu jednoho pěšího pluku. V zasněženém, hustě lesnatém terénu mezi zamrzlými jezery Finové prokázali taktickou převahu nad Sověty s jejich těžkopádnou válečnou technikou; k tomu se Rusové z jakýchsi atavistických důvodů báli vstoupit do lesa. Poslední organizovaný odpor sovětských divizí skončil v noci z 29. na 30. prosinec 1939, kdy byly téměř dokonale zničeny, většina prchajících rudoarmějců padla za oběť mrazům až pod -30° a finským hlídkám. Až 8. ledna povolil Stalin neuspořádaný, těžkými ztrátami provázený ústup na sovětské teritorium.

Ostudné selhání Rudé armády mělo své důvody materiální i psychické. Těžká, na jedinou sjízdnou silnici vázaná válečná technika Sovětů byla snadným cílem z divočiny operujícím, na lyžích se přemísťujím Finům. V sovětském inventáři lyže ze zásady chyběly stejně jako bílé krycí oblečení; negativně se projevil nedostatek bot a jídla, zvláště když se Finové zaměřili na polní kuchyně a postupně je Rusům ničili. K psychickým důvodům náležel, jak bylo v Sovětském svazu pravidlem, strach podávat vyšším instancím nepříznivé zprávy, naprostý nedostatek iniciativy, i v nejjednodušších situacích čekání na příkaz z velitelství. Tomu odpovídaly následky: velitel selhavší 44. divize Vinogradov a jeho politický zástupce popraveni pro zradu a neschopnost, šéf štábu 9. armády Jermolajev pro sabotáž. Jakožto nápravné opatření bylo – zcela po sovětsku - zřízeno tzv. Preventivní oddělení tajné služby NKVD v síle 2700 mužů, jehož úkolem byl odchyt dezertérů a vyčištění armády od politicky labilních živlů.

Pro nás Čechy je finský příklad tak trochu zahanbující. Ve třech rozhodujících okamžicích dějin – 1938, 1939, 1968 - naši političtí vůdcové sklopili před nepřítelem uši, poddavše se bez boje. Stejně bychom to bývali nevyhráli, říká se podnes, takže co. Finové v obdobné situaci, osamocení, bez naděje na pomoc (leda slovní) se před mnohonásobnou nepřátelskou přesilou nepo… ech, nezkoumali vyhrají-li či nevyhrají, ale vrhli se na rudého medvěda s takovou vehemencí, že se mu z kožichu jen tak prášilo.

To všechno může být pravda, namítnete možná, nakonec ale Finsko přece podlehlo. Muselo odstoupit Sovětům část svého území i s druhým největším městem Viipuri (dnes po slovansku Vyborg) a zavázat se k těžkým reparacím. Zajisté. Jenže dějiny jsou skotačivý koník. Aby chudobné, agrární Finsko mohlo splácet nadiktované reparace, vybudovalo průmysl, nejdřív papírenský a dřevozpracující, poté ostatní; stalo se tak vyspělou průmyslovou zemí, na jejíž zámožnost může někdejší přemožitel jen s údivem a závistí zírat. Neohnuvše hřbet před nepřítelem zachovali si Finové sebeúctu a nepřítelův respekt; Stalin poznal jejich nepoddajnou houževnatost a rozmyslel si vybičovat ji do krajnosti. S tím si zachovali i přirozený hospodářský systém a demokratický způsob vlády. Vyplatilo se, velice se Finům vyplatilo nepo… ech, nepoddat se bez boje, třebaže ztraceného.

*

Svět se od těch dob podstatně změnil a paralela s Finskem v plném rozsahu neplatí. Nehrozí už – i když hlavu na špalek bych za to nedával - že by k nám odněkud vtrhly tankové svazy jako v roce 1968; máme věk elektronický a s ním jiné, subtilnější, nikoli však méně účinné způsoby boje. Ovlivňováním, desinformací, vytvářením nálad nepříznivých zapojení do hospodářských i vojenských struktur Západu a naopak oživováním slovanských sentimentů, až nejeden občan český, maje se za náramného vlastence si neuvědomuje, že poskakuje jako ochotný Kašpárek na… upřesnění netřeba čím drátku.

Co by se mě týkalo, mám za sebou dosti už dlouhý, proměn plný život, některých k dobrému, jiných k méně dobrému až velice nedobrému. Některé z těch nedobrých jsem si nadrobil svou neprozíravostí sám, jiné byly následkem dějů s kořeny v hluboké minulosti, jakým bylo všeslovanské pobláznění našich pradědečků. Bláhově jsem se domníval že pominulo nejpozději vpádem slovanských tanků, jak již zmíněno, ale kdepak. Novými a ještě novějšími poupaty rozkvétá, až se někdy zdá, že se stalo návykovou drogou v žilách českého lidu. Nikdy mu z Východu nic kalého nevzešlo, ale slovanských tanečků není konca kraja… co s tím? Snad abychom přece následovali finského příkladu. Udržovat s velkou východní říší korektní vztahy hospodářské, kulturní, o něco opatrněji i politické, dát si však sakramentský pozor na nějaké bratrství na věčné časy a nikdy jinak. Ledaže Finové nejsouce Slovany, to mají s přihlášením k vlastní identitě snadnější; to v zemích Koruny české bude třeba ještě mnoha pádů na nos, mnoha zklamání šeredných, než se prosadí vcelku jednoduché poznání příslušnnosti k západnímu civilizačnímu okruhu.

Pročež terveydeksi, na zdraví, moje první lásko, a näkemiin, nashledanou. Rád bych doufal že to ještě stihnu, lze-li víc než jednou.

Hannover, 29. listopadu 2017