Bezhotovostní styk má plusy a minusy. Úplnou jistotu ale člověk neměl nikdy

Tak dlouho se hovořilo o "řecké lži", až je tu kyperský zmatek. Malá země s velkými problémy se ocitla na okraji krachu. Evropská unie nabídla pomoc ve stylu plavčíka, který podá tonoucímu ruku a vytáhne ho pod podmínkou, že si pod vodou amputuje nohu. Aféra probíhá, odborné weby sledují průběh událostí na Kypru on-line, i to je unikum. Ze smršti zpráv elektronické pošty, SMS a FB sdělení namátkou vybírám výkřik:

my laiki debit card refused at both the pharmacy and hardware store here in limassol, other cards accepted

V Limassolu odmítají v lékárně a železářství přijmout platební kartu banky Laiki, jiné platební karty berou. Je to zdánlivá maličkost, významem nepatrná, nicméně velmi ilustrativní. Co jsou peníze Vykonáváme specifické činnosti a získáváme za ně odměnu, to je princip, který se táhne dějinami. Lidstvo užívalo různých druhů odměny, nakonec se soustředilo na drahé kovy. Pak přišly bankovky, nicméně ty byly kryté drahými kovy v tom smyslu, že držitel bankovek mohl jít do banky a vyměnit je za kov. Ještě poměrně nedávno fungoval Brettonwoodský měnový systém, podle něhož cena dolaru byla vázána na unci zlata – stála pětatřicet dolarů. To padlo rozhodnutím prezidenta Nixona v roce 1971. Kdopak si z nás, současníků tehdejších událostí, všiml nějaké změny? Nadále konáme činnosti a spoléháme na odměnu. Najednou se cosi stane a odměna zmizí, vypaří se.

Před rokem se objevily zprávy o švédském projektu zrušit bankovky a mince. Přitom Švédsko byla první evropská země, která zavedla papírové bankovky – stalo se to roku 1661. Telekomunikační sítě jsou zde tak dokonalé, že se platební kartou dá platit prakticky cokoli, včetně příspěvků na kostel při bohoslužbách. Při troše fantazie si představíme žebráka, který má v čepici čtečku platebních karet. Ve Švédsku lze kartou platit cokoli. Björn Ulvaeus ze skupiny Abba pokládá tisk bankovek za nesmysl. V jeho vlasti se tradiční oběživo promítá jen do tří procent ekonomiky. Banka pro mezinárodní platby BIS oznámila, že hotovostní transakce se podílejí na hospodářství eurozóny devíti procenty. Ve Spojených státech na hotovostních převodech stojí jen sedm procent ekonomiky.

Je mnoho argumentů podporujících přechod na bezhotovostní platby. Je to pohodlné a, přiznejme, i psychicky méně zátěžové. I velkorysému jedinci zatrne trochu u srdce, když předává své penízky z ruky do ruky. S kartou to tolik nebolí.

Bezhotovostní platby jsou i bičem na korupci. Tvrdí se, že Švédsko má index korupce mnohem menší než třeba Itálie nebo Řecko právě proto, že se zde tradiční oběživo málo používá. V této souvislosti si nelze nevzpomenout na Davida Ratha a jeho pověstnou bedýnku od vína, nabitou miliony. William Gibson, spolutvůrce literárního směru zvaného kyberpunk, předpokládá ve svých vizích, že tradiční oběživo sice nezanikne, ale bude sloužit výhradně k ilegální činnosti. To je myšlenka, která má hluboké opodstatnění. Lars Nyberg ze švédské centrální banky předpokládá, že oběživo přežije, a přirovnává je ke krokodýlovi. Ten taky ne a ne vymřít, ale zmenšuje se jeho teritorium.

Převedeno do praxe, těžko si představit registraci a zdanění pražských prostitutek, avšak právě tak je obtížné si představit, že se obchod s narkotiky povede bezhotovostně. Na to bude oběživo vždycky potřebné, ať už bude mít jakoukoli formu. Ta forma nemusí mít nutně oficiální posvěcení. Na světě jsou země, kde americký dolar slouží jako neoficiální druhá měna, jinde na směně cizí valuty za místní oběživo přísně trvají. Připomeňme ekonomiku tuzexového bonu za minulého režimu – se všemi negativními důsledky to byl jeho jediný normálně ekonomicky fungující jev.

V souvislosti s těmito úvahami jistě každého napadne nebezpečí a riziko spojené s bezhotovostním stykem. Ve Švédsku stoupl počet počítačových podvodů za posledních deset let téměř desetinásobně. Platební karta je prostředek k pohodlnému zacházení s penězi, ovšem znamená zásadní riziko, protože vede rovnou ke kontu, tedy k úsporám svého majitele. Kapsář vám ukradne jenom obsah jedné peněženky. Ze špatně jištěné karty se datový zloděj může dostat k celému kontu.

Ovšem nejhorší zloděj je sám stát. Dá se to dobře doložit zase na kyperském příkladu. Onen nešťastník, kterému v Limassolu neprodali na kartu Laiki jeho aspirin, nezavinil, že se Kypr stal daňovým rájem a že se do jeho bank natáhli chytráci ze všech možných i nemožných zemí, Česko nevyjímaje, v první řadě z Ruska. Nastaly finanční hody a prostý občan z nich taky měl nějaké drobky. Vír peněz měl pozitivní dopady na životní úroveň a na lepší životní úroveň se hodně rychle zvyká. Teď ovšem dochází k rozčarování, když finanční mejdan končí. Platební karta se doslova z hodiny na hodinu stává kouskem plastu a kovu s nulovou hodnotou.

Poslední události vrhají na bezhotovostní systém strašidelné stíny. Nejde jenom o to, že karty vydané bankami v potížích ztratí atraktivitu. O ztrátách by u nás mohli vyprávět klienti zkrachovalých bank smutné příběhy. Jde ale i o omezení toho nejdůležitějšího, co je s peněžním systémem spojeno, totiž o omezení svobody nakládání s penězi.

Jako markantní příklad poslouží aktuálně diskutovaná karta sociálních dávek. Můžeme věcně chválit záměry tvůrců sociální karty omezit zneužívání dávek. S kartou by podle projektu nebylo možné platit v herně nebo v baru. Zároveň karta slouží i jako identifikátor osoby. Tím se ovšem dostáváme do orwellovského světa dohledu a uvědomíme si, jak blízko k němu je i současný stav.

Přes všechna rizika a chmurné předpovědi je trend jasný. Jakmile technologie jednou existuje, bude zavedena do praxe a s nevýhodami bude nutno se naučit žít. Vzroste pohodlí i nejistota. Ale připomeňme, že plná jistota nebyla ani v minulosti. Zápotocký slíbil pevnou měnu a vzápětí vyhlásil státní bankrot zvaný měnová reforma. A Petr Nečas také nalákal voliče na to, že nezvýší daně.

LN, 23.3.2013