Se současnou politikou těžko

Není to jen výše bankovních poplatků za základní bankovní služby, která Českou republiku odlišuje od civilizovaného světa. Je to i úroveň korupce a především její neřešení. To má svoje konsekvence. Na jedné straně se pak snaží politici ty díry ve státním rozpočtu proškrtat na výdajové stránce do zpitomění, na druhé straně se zvyšují daně nebo, aby to nebylo tak nápadné, podezřele často se mění daňové zákony. Přitom každodenně vidíme plýtvání na zbytečných projektech, předražených a neprůhledných zakázkách. Těch se účastní i společnosti se skrytými majiteli. Proč asi? Podle Z-Indexu, který monitoruje veřejné zakázky, proteklo firmami se skrytými vlastníky za poslední čtyři roky astronomických 123 mld. Kč. Kde peníze skončily? Kdo ví, třeba u samotných vyhlašovatelů zakázek.

Politici u nás dlouhodobě nečinně přihlíželi zcela absurdní situaci, kdy Česká republika spolu s dvěma ostrovními "exoty" byly jedinými zeměmi OECD, které umožňovaly vlastnictví tzv. akcií na majitele (na doručitele) bez jakéhokoliv omezení. Tedy včetně možnosti těchto firem účastnit se veřejných zakázek. Takže subjekty s netransparentní vlastnickou strukturou zcela běžně vyhrávaly projekty placené z peněz daňových poplatníků a nikoho ze zodpovědných to netrápilo. A když už byla ta situace zcela neudržitelná, tak se vláda sice rozhodla přistoupit od slov k činům a "něco" s tím udělat, ale to "něco", jak je u nás v posledních letech špatným zvykem, bylo pouze polovičaté řešení. Spousta řečí a slibů, ale zatím to vypadá, že je to jen na oko. Tam, kde měl být zákon zcela striktní je benevolentní a naopak tam, kde měl být omezený jen pro někoho, platí nepochopitelně pro všechny.

Pojďme k té benevolenci. Politici vidí východisko při přeměně anonymních akcií v nabídce tří základních možností - přeměna listinné akcie na jméno, imobilizace (uložení) u obchodníků s cennými papíry nebo zaknihování akcií v centrálním registru. Takto se ale s anonymními akciemi a se zamezením přístupu skrytých vlastníků k veřejným prostředkům příliš nezatočí. Dvě z těchto tří možností totiž v sobě skrývají únikové zóny, a tudíž silně pochybuji o jejich skutečném efektu.

Pokud jde o přeměnu listinných akcií na majitele na listinné akcie na jméno, jde zajisté o ušlechtilou myšlenku. Nicméně skryté vlastnictví akciových společností to zcela neřeší. Pokud budou chtít zůstat skuteční vlastníci stále skryti, stačí jim napsat akcie na kohokoliv, na jejich právníka, dědečka nebo na jinou spřízněnou osobu. Riziko obcházení zákona tedy zůstává, zejména pak v naší zemi, kde se z toho stal národní sport, stále poměrně vysoké.

Bezpečnější, ovšem ani zdaleka ideální možností, je uložení akcií u bank či jiných obchodníků s cennými papíry, tzv. imobilizace. Nelze sice vyloučit skutečnost, že akcie uložené u bank budou "napsány" na zahraniční právnické společnosti z Kypru nebo Karibiku, a dotázat se příslušných institucí na konečné vlastníky tak bude neřešitelná a nekonečná hádanka. Věc má ovšem ještě jeden háček. Obchodníků s cennými papíry jsou stovky, každý využívá jiné postupy, systémy a procesy. Představa, že dohledání skutečných vlastníků akciovek bude jednoduchou záležitostí, je pouze bláhová idea politiků, kteří s tímto nápadem přišli. Bylo by to přitom mnohem složitější, než když se dnes snaží státní zástupci a policisté při vyšetřování trestné činnosti, nejčastěji podvodů, ověřit, kde a popřípadě kolik má podezřelý bankovních účtů. Písemně totiž oslovují všechny banky v republice a to stojí čas, který je přitom při objasňování těchto trestných činů klíčový. Mimochodem proto někteří politici chtěli před více než rokem vytvořit národní evidenci bankovních účtů. Registr měl vzniknout v rámci protikurpční strategie a měl pomoci vyšetřovatelům a státním zástupcům, aby si mohli rychleji prověřit, kdo má ve které bance kolik účtů. Zřízení registru tehdy podporoval i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, podle kterého mohl přispět k boji se zločinem. Návrh samozřejmě neprošel.

A tím se tak dostáváme k třetí a nejefektivnější možnosti a já jen doufám, že neskončí jako ta evidence bankovních účtů. Jde o tzv. zaknihování akcií na jednom místě, v jednom centrálním registru (u nás Centrální depozitář). Tuto variantu velmi úspěšně využívá například slovenský nebo rakouský systém evidence cenných papírů. Považuji ho za efektivní zejména z důvodu, že veškeré informace o vlastnících akciových společností budou dostupné na jednom místě, státní instituce i policejní orgány k nim budou mít rychlý a bezproblémový přístup a kromě jiného budou elegantně sledovat i historické operace se zaknihovanými cennými papíry. A není to žádný objevný nápad, na jednom místě se dnes evidují všechny nemovitosti, vozidla a koneckonců i obyvatelé naší země. Jediné, co se pak musí pohlídat, je poplatková (cenová) politika Centrálního depozitáře. Nebude-li existovat možnost registrace někde jinde, mohlo by to pak lákat ke zvyšování cen.

Jsem tedy nyní zvědavý, zda politici konečně vezmou rozum do hrsti a přijmou pouze takové řešení, které skutečně zamezí skrývat se skutečným vlastníkům a nepřipustí, aby se netransparentní subjekty dostávaly k penězům daňových poplatníků. Onu výše zmíněnou benevolenci při třech možnostech přeměny anonymních akcií, totiž politici rádoby "vyvážili" tím, že tato povinnost by se netýkala jen subjektů, které se budou ucházet o veřejné prostředky, ale naprosto nesmyslně všech. I toto by se mělo narovnat. Stejně jako existuje právo podnikat či něco vlastnit, existuje právo anonymního vlastnictví firmy, a to z mnoha různých důvodů. Takže suma sumarum – konec anonymních akcií jen pro společnosti, které chtějí veřejné peníze, ale zato bez možnosti jakéhokoliv obcházení.

www.bankovnipoplatky.com