Dvě stě dvacet milionů budeme investovat do obrany schengenských hranic, které – velmi správně – jsou tímto konceptem vnímány na severním africkém pobřeží. V tomto smyslu je náš postoj v souladu se stanoviskem ostatních tří členů Visegrádu. Je to ovšem v rozporu s tím, co chce unijní jádro reprezentované současným vedením. 

Toto není ten typ solidarity, který by oni chtěli vidět. Rozdíl ve stanovisku je zjevně nepřekonatelný. A s rozdílem ve stanovisku se to má stejně jako s řeckým dluhem: ten se musí buď zaplatit, nebo odpustit. Rozdílné stanovisko se musí buď spolknout, nebo svazek rozštípnout.

Jistě nejsem sám, kdo je zvědavý, jak pochodí premiér Andrej Babiš v Bruselu. Nabíledni je ve věci kvót švejkovská plichta, k níž se uchýlili – kupodivu – jindy tak sebevědomě bojovní Slováci: nabídneme pětadvacet uprchlických míst, on stejně nikdo nepřijde, a budeme z obliga. To ale asi nebude ten druh vítězství, které si Andrej Babiš přeje z Bruselu přivézt. Za vítězství by mohl vydávat jen naprosté odmítnutí kvót, jak je naznačoval Donald Tusk. Jenže ten dostal přes prsty, neboť takové odmítnutí demaskuje pokryteckou hru na humanismus. Výsledek je tedy nejasný.

Poradil bych argument, který by se mohl v Bruselu chytnout.

Že by jim Babiš říkal: nechte nás na pokoji, abyste měli kam emigrovat.

Vždyť to už tady bylo, že Němci emigrovali do Československa…