„A nevíme snad o elejském Palamédovi, že mluví podle pravidel umění tak, že se tytéž věci ukazují posluchačům podobnými i nepodobnými, jedněmi i mnohými, trvajícími v klidu a jsoucími v pohybu?“
Sokrates perem Platóna o Zénónovi z Eleje

1. Proč vymýšlel Zénón svoje paradoxy?

Starověký myslitel Zénón z Eleje (asi 490 – 430 př.n.l.) se s největší pravděpodobností narodil právě v onom roce, kdy se odehrála bitva u Marathónu. Řecká filosofie vstupovala do svého klasického období, na jehož historickém vrcholu zůstala pak pro příští dějiny stát „svatá“ trojice Sokrates–Platón–Aristoteles. Někdejší vzkvétající impérium podléhalo v té době postupně už barbarským nájezdům z východu a vlny uprchlíků obsazovaly území přes celé Středomoří tehdejšího Řecka. Nížina pod sopkou Vesuv v dnešní Itálii se tak stala domovem Zénóna z Eleje, známějšího jmenovce pozdějšího otce stoiků z Kitia.

Než samo jméno je ale známější klasikův paradox se želvou, marně stíhanou Achillem. Sotva ji kdy málem už dohoní, želva je zase o další bod dál. Uvažujme se Zénónem logicky: jakmile Achilles stane na místě, kde želva byla, ona tam již není - ctíme-li tedy důsledně časové pravidlo „před–po“, kauzální jednosměrnost časové přímky. Želva je pokaždé zase o kousek dál než Achilles. Podle striktních pravidel rozumu atlet nejpomalejšího tvora nikdy nepředběhne.

Takové podivuhodné myšlenkové výtvory, postavené na přísnosti výkladu dovedeného ad absurdum, se nejen těžko vyvracejí, nemají-li být rovnou coby nesmysl odmítnuty, ale posluchače vedou až k jakémusi metafyzickému údivu, jako by člověk vstoupil do světa iluzorních kreseb Mauritia Eschera se smíšenými fantaskními perspektivami, nesmyslnými, ale na pohled logickými, v nichž gravitace neplatí, voda teče do kopce a podobně. Co už na tom, že aby to takto fungovalo, museli by se atlet se želvou ke každému změření oba zastavit…

Takového zvláštního světa lze ve vesmíru filosofie dosáhnout, když se popře skutečnost pohybu. Zbylý vztah mezi dráhou a časem matematický rozum přivádí do neřešitelných záhad, kdy jeho selská část upadá do sofistikovaného obvinění ze lži, byť jí celá okolní skutečnost dává za pravdu. Je smyslová realita jen iluzí přírody?, zní zénónovská otázka a odpověď je kladná. Ten o tom byl, svému učiteli Parmenidovi věrný, přesvědčen - stejně jako on soudil, že pravda je jen v rozumu a v jeho logickém slovním výrazu.

Achilles bude podle takové logiky nucen srovnat se želvou krok už krátce po vyběhnutí. Teprve až s vynálezem diferenciálního počtu starý řecký rozum padl; filosoficky to vyvracel už Aristoteles, k čemuž se tu ještě vrátíme, ale stejně se Achilles plouží za želvou dodnes. Ale i jiné paradoxy zůstaly po Zénónovi, nad nimiž rozum bezradně zůstává stát, stejně jako ten jeho šíp, co se prý v letu ani nehne. Musí totiž na svojí dráze projít nekonečnem zastávek, v každém bodě jedné, neboť kolik bodů na dráze, tolik okamžiků, kdy šíp neletí, ale stojí. Jak by tedy součtem nehybností mohl být pohyb?

Proč filosof tyto důvtipné, avšak pramálo reálné hříčky vůbec vymýšlel? Immanuel Kant, jehož antinomiím čistého rozumu je možné hledat pravzor právě u tohoto muže, o něm praví: „Subtilní dialektik Zénón z Eleje byl již Platónem ostře kárán jako opovážlivý sofista za to, že se pokoušel – aby ukázal své umění – tutéž větu zdánlivými argumenty dokázat, a hned nato pomocí stejně silných argumentů opět vyvrátit.“ Dělal to ve službách obhajoby myšlenky Parmenidovy o prvotním bytí, jež nehybně stojí za vším a znemožňuje tak pojem pohybu, změny i plynoucího času. Zénón coby známý žák slavného učitele rozváděl po svém důvtipném způsobu, co Parmenidés ustanovil. Na filosofických kolbištích k tomu vhodných - v živých shromážděních na veřejnosti. Způsobem, jenž bychom asi dnes nazvali metodou obstrukce…

2. Zénónova doba

Kantovo úzkostlivé zachovávání čistého rozumu bylo svým způsobem vlastní i jeho dávnému kolegovi Parmenidovi, Zénónovu ctěnému patronovi. Autor řeckého výrazu „logos“ se stal praotcem logiky. Jeho předchůdci na slova tolik ještě nedali, soustřeďovali se na přírodu jako takovou, hledali její podstatu v tom, co v ní prostě viděli – mílétský Thalés tak dokazoval, že všechno pochází z vody, Anaximenés z téže školy zase mínil, že základní substancí reality je vzduch. I takové triviální fyziologické názory, determinované zatím jen pěti smysly pozorovatele, dokázali ale jejich tvůrci domyslet do univerzálních, sjednocujících principů. Vysvětlovali svět poprvé od olympských bohů emancipovaný, suverénním lidským myšlením, na filosofické bázi metafyzického pantheismu. „Vše je jedno a jedno je vše.“ Pokaždé ale jinak…

Anaximandros tak kupříkladu předpokládal jakési věčné a nesmrtelné protobytí, jediné, ale velmi neurčité – jediným prokazatelným znakem reality je prý jen neúprosné vznikání a zanikání. O čase, jehož statická představa zůstává jaksi latentně skryta za pozdějším Zénónovým myšlením, pravil: „Z čeho věci povstávají, tím také zacházejí nutně a neodvratně, jedna věc za druhou, neboť platí tak pokáním a trestem, jedna věc za druhou, za jejich hříchy, podle řádu, časem předepsaného.“ Člověk tak za život zaplatí smrtí. „Ale vždy znovu bude se takový svět pomíjivosti tvořit: kdo by vás chtěl spasit z prokletí vznikání?“

Anaximandrovy myšlenky širokým záběrem do hloubky neurčitosti překračovaly rozměry své doby, hledající ve všem tvar. Naprosto určitě se ale k nové základní filosofické otázce stavěli naopak přátelé matematiky, zejména v osobnosti Pýthagory. Ten onen obecný princip spatřoval v čísle a inspiroval tak Platóna i dnešní numerology. Parmenidův starší současník Hérakleitos se stal velmi populární tím, že jako podstatu kosmu zase shledal věčný běh, nepřetržité klokotání vzniků a zániků – a jinak už nic: „Žádný bůh ani člověk jej nestvořil, nýbrž byl odevždy, jest a bude pořád živým plápoláním, které podle míry vzplane a podle míry hasne.“ Vše plyne, panta rhei. Anaximandrovo naříkání nad trpkým údělem skutečnosti nahradil optimismem: „Dívám se na vznikání, a vidím zákonitosti, nepochybné jistoty, stále tytéž dráhy práva. (…) Viděl jsem nikoli potrestání vzniklého, nýbrž ospravedlnění vznikání.“

Nehybný, filosoficky takříkajíc statický Parmenidés byl vůči dynamice bezduchého světa staršího Hérakleita ostře vymezen: „Pryč s lidmi, kteří se zdají mít dvě hlavy, a přece nic nevědí!“ Sám praví: „Jeden učí: co jest, to je; nebytí je nemožné. To je cesta k pravému poznání; ta jde za pravdou. Druhý míní, že také nebytí jest, že nutně musí být; to však, pravím ti, je holý blud. Neboť to co není, nemohu také nikdy poznat ani vyjádřit slovy.“

„Bytí“ či „nebytí“ jsou základní kategorie pohybu a změny, času a prostoru - šíp někde není, potom je a potom zase není. Z toho mimo jiné plyne i historicky první verze ontologického důkazu existence Boha. Dopracoval jej až Tomáš Akvinský. Parmenidův Bůh jest, jelikož jej nelze nemyslit. Problém však je, že slovo „je“ je natolik univerzální, že zahráváním si s ním lze se dobrat čehokoli. Problém bytnosti bytí ve dvacátém století poněkud zatemnil Martin Heidegger, když jej „očistil“ od významu prosté kopuly. Byly zkrátka odjakživa údělem filosofie i souboje duchaplných her. Profesionálně je koneckonců provozoval už Parmenidův učitel Xenofanés, zakladatel eleatské školy. Na náměstích se pak vylíhlo upovídané hnutí arogantních sofistů, jenž překřikovací umění dováděli do důsledků. Vysvětluje to také, proč jsou Sokratovy dialogy, tlumočené později Platónem, takové, jaké jsou. A tak Sokratův mladší současník, sofistikovaný sofista Prótagorás moudře nakonec shledal, že „člověk je mírou všech věcí, těch, které jsou, že jsou, a těch, které nejsou, že nejsou.“

3. Co rozpoutal Parmenidés

Oproti Parmenidovu nehybnému noumenu dal vývoj věd, jak utilitárně směřoval, zapravdu Hérakleitovu dynamickému fenoménu – světem fyziky, jak se ukázalo, svět filosofie vysvětlovat nelze, a naopak už vůbec ne. Slabiny Parmenidova vidění skutečnosti jsou nicméně známé: jistotu spatřoval v souzení, zdání ve vnímání – nenašel mezi nimi rovnováhu, myšlení a bytí považoval za identické. Nerozlišoval ještě dostatečně mezi skutečností a soudem o ní, výrok o skutečnosti pokládal za skutečnost samu.

Hérakleitův svět byl pohyblivý a neustále se měnící: „Používáte jména věcí, jako by měla trvání; ale ani proud, do něhož po druhé vstupujete, není týž jako ten prvý.“ Jeho následovníci myšlenku vygradovali do důsledků – nevstoupíš do stejné řeky ani jednou, neboť nic nezůstává jedno a totéž – vše plyne. Rozum však přesto shledává, že to je jen řeč smyslů. Myslí řeku stále stejnou, drží se jejího smyslu, jen tím je schopen ji pojmout. Je tedy ale nakonec řeka věčná, anebo naopak neexistuje žádná? Co je to „řeka“? Co „je“? Parmenidés na to zkoušel přijít silou myšlenek, Hérakleitos upřednostňoval bystré oko a hlaholivý sluch.

Friedrich Nietzsche o Parmenidovi a Zénónovi mínil: „Vycházejí ze všech svých důkazů ze zcela nedokazatelného, ba nepravděpodobného předpokladu, že v oné schopnosti pojmu máme rozhodující nejvyšší kritérium bytí a nebytí, to znamená objektivní reality a jejího opaku.“

A také: „V Parmenidově filosofii preluduje téma ontologie. Zkušenost mu nikdy neposkytla bytí, jak si myslel, avšak z toho, že ho mohl myslet, usoudil, že musí existovat: závěr, který spočívá na předpokladu, že máme orgán poznání, který zasahuje do podstaty věcí a je nezávislý na zkušenosti.“ Lze se ale ptát, není-li jím rozum, přinejmenším ten Kantův, čistý, ne-li už ten Descartův. Otázka po hodnotě slov, již Parmenidés nastolil, předznamenala věčný antagonismus, který byl později nazván „realismus versus nominalismus“ (viz David Hume). V tomto smyslu byl Parmenidés realistou – reálná mu byla idea, nikoli fyzikální realita světa.

Podivný, vnitřně antagonistický dualismus loga a jevu, jenž rozpoutali Parmenidés s Hérakleitem, věčně znovu filosofy řešený a nikdy nevyřešený, přivedl i Reného Descarta k jeho Meditacím o první filosofii. Dobře tu ukázal, že myšlení má nad smysly prioritu, ať už to znamená cokoli. Marně vzýval ale učené profesory, aby jeho myšlenky posvětili blahovolným dobrozdáním. Descartovo „myslím, tedy jsem“ je nicméně přežilo všechny. Ve snaze oprostit se maximálně od závislosti na smyslech, od těch „mámení snících,“ odhodlal se filosof při svém čistém zkoumání pravdy postupně se oprostit od všeho, o čem nevládne nevyvratitelná jistota. Vyloučil tedy ze hry Boha, potom svět, a nakonec i svoje tělo. Zjistil ale, že nemůže vyloučit toho, jenž sám v sobě o všech těchto paradoxech přemítá: „Naopak, jistě jsem, pokud jsem sám sebe o něčem přesvědčil.“ Věta „já jsem“ je tudíž nezpochybnitelná, neboť nemůže nebýt vyřčena někým-něčím, co by nebylo.

Kdo je ale to hlodavé „já“, jež člověku v hlavě hovoří? „Je to myšlení, jedině to se ode mne nedá odloučit.“ Existuji přece, jen pokud myslím. Jsem věc myslící – myslím, tedy jsem, cogito, ergo sum.

Mysl však též, jak dobře víme, ráda scházívá z cesty. Co tedy je pro Descarta takový myšlenkový pojem jako třeba „vosk“ – leží před filosofem na stole ve skupenství pevném. Uchopí ho a podrobí zkoumáním smyslů, pod smysluplnou vládou rozumu. Okukuje jej, chutná, čichá, hmatá, poklepává jím, zjišťuje vlastnosti vosku. Pak jej přiblíží k plameni – a prostřednictvím smyslů konstatuje, že pro popisu vosku je třeba hledat pojmy nové, prostě se mu roztekl. „Zůstal stále týmž voskem? Je třeba přiznat, že ano, nikdo to nepopírá, nikdo nemíní jinak. Takže co na něm bylo uchopováno tak rozlišeně? Jistě nic, čeho se dotýkaly smysly. (…) Jeho vnímání není vidění, hmatání ani představování si, ale výhradně prohlížení si myslí.“ Svět nevnímáme smysly, ale svojí chápavostí, říká Descartes a chystá tak cestu Kantovi.

A na to sázel vlastně i Parmenidés o sto generací dřív. Předznamenal naléhavost otázky, zdali pojem vosku stojí nad objektem pozorovatelovým, nebo je to jen slovní vyjádření fyzična. Jak ale bylo zvykem, své učení zavedl do extrému – aby zdůvodnil absolutorium jsoucna, popřel materiální skutečnost. Měl-li to udělat důsledně, nezbylo mu než tvrdit, že jen „vosk“ „je“ a na stole vlastně ani žádný být nemůže. Neměnné bytí nelze přeci čichat, hmatat a přibližovat plameni…

Parmenidovo filosofické eskamotérství připravilo půdu pro paradoxy žáka Zénóna a otevřelo cestu ke spisům Platónovým a Aristotelovým. Svět byl v té době těhotný pronikavě novými lidskými poznáními v různých svých koutech - sova ve Starém Řecku zpívala do ozvěn z Východu, kde žily osobnosti známé dnes jako Lao´-c, Konfucius, Mahávíra, Buddha, Jeremiáš, Ezechiel či Zarathustra.

Po Zénónovi z Eleje nezůstalo žádných spisů. Zmínil ho ale Platón, Aristoteles rozvinul pak filosofickou kritiku Zénóna do detailů, věc uzavřel Bergson.

Uzavřel?

(dokončení zítra)