neviditelnypes.lidovky.cz/filosofie-od-schopenhauera-zpet-k-platonovu-stolu-i-fy8-/p_kultura.asp(první část zde)

b) Platónův stůl

"V jednání z původní svobody, v každé době absolutního vědomí, v každém aktu lásky je časovost - přitom nikdy nezapomínaná, naopak akcentovaná, časovost jako rozhodnutí a volba - vždy zároveň prolamovaná směrem k věčnosti; existenciální čas jakožto vyjevování vlastního bytí se stává jednotou neúprosného času vůbec a transcendence tohoto času ve věčnosti."
Karl Jaspers

V Athénách se několik století před Kristem narodil ze vznešeného aristokratického rodu s dlouhou intelektuální tradicí Aristokles, později známý jako Platón (428 nebo 427 - 347 p.n.l.). Geniální mladík šťastně nalezl učitele v Sókratovi, největším athénském mudrci té doby. V první půli života se dvakrát neúspěšně pokusil zrealizovat na Sicílii svoji naivní vizi království vedeného příslušníkem osvícené společnosti filosofů. Ve čtyřiceti letech založil proslulou Akademii, vlastní filosofickou školu, která potom po devět století patřila k nejvěhlasnějším univerzitám antického světa. Až do smrti na škole přednášel a zejména rozvíjel a zdokonaloval hlavní téma svých spisů, učení o "nehmotných idejích".

"Svět idejí" byl Platónovi lidským smyslům nepostihnutelnou, ale rozumu logicky nutnou říší dokonalých prototypů, které se nemění, nevyvíjejí se, jsou nehybné a věčné. Jejich odrazem je filozofické vědění samo, na rozdíl od prostého fyzického dění, které je záležitostí smyslů a oproti idejím podružné, odvozené a pomíjivé. Řekněme, že taková muchomůrka červená je jednou provždy Amanita muscaria, i když jednou Slunce zkolabuje a houba nebude mít už kde růst. Je hodně těchto hub v létě v lesích, ale Amanita muscaria je idea, která v přírodě spočívá latentně, i když nic neroste.

Takovou ideou je i onen Borgesův "trojúhelník-netrojúhelník". Zatímco Kant viděl předobraz trojúhelníku ve vnějším apriorním smyslovém názoru prostoru, který nachází původ v nepoznatelném trojúhelníku o sobě a vnější výraz jen ve zkušenosti, Platón neváhal přímo ustanovit pojem objektivní "ideje trojúhelníku", která všem těm rovnostranným, rovnoramenným i nepravidelným obrazcům z jednotlivých zkušeností geometrů předchází. "Platón přisoudil idejím samým vlastní bytí, individuím jen neustálé vznikání a zanikání," vysvětluje Schopenhauer. Ony různé trojúhelníky jsou podle Platóna běžné, sériové, individuální kopie jedné ideje prototypu "trojúhelníkovitosti", věčně v "boží mysli" staticky přítomné. Vedle ostatních prototypů všeličehos - univerzálním předobrazem atomu vodíku počínaje a "plánem" pampelišky, žížaly či jelena konče.

Pampeliška, žížala, ba i jelen jsou tu věru jen individuálními stíny na zdi jeskyně, pomíjivými jevy, jejichž vlastní příčiny jsou smyslově nepostihnutelné - rozumově však ano. Dvorní český Platónův překladatel a velký znalec jeho díla František Novotný v úvodu k Parmenidovi vysvětluje genesi Platónových myšlenek, jež ho k tak rezolutním závěrům vedly: "Když je Sókratés na rozpacích, zdali má uznat také ideu člověka, ohně, vody, ba dokonce i vlasu, bláta a špíny, jsou to rozpaky, které nepochybně Platón kdysi měl, ale z kterých ho jeho myšlení vyvedlo tím, že z idejí místo hodnot učinilo jsoucna; v X. knize Ústavy staví beze všech rozpaků proti lehátku dřevěnému a proti lehátku namalovanému to lehátko, které jest "v prvotním světě" a které vytvořil Bůh."

Onu pasáž z Ústavy nezbývá mi zde než ocitovat celou, neboť Platóna nelze kvůli jeho osobitému rytmu šidit. Jak tomu v jeho spisech bývá, moudrý Sókratés zde formou dialogu zvídavým posluchačům vysvětluje, jak se to ve světě idejí s oněmi prototypy vlastně má:
"Což tedy abychom počali své pozorování tímhle svým obvyklým postupem? Obyčejně totiž to děláme tak, že pro každou skupinu jednotlivin, kterým dáváme totéž jméno, předpokládáme jednu zvláštní ideu. Či nerozumíš?
Rozumím.
Nuže tedy, vezměme si i nyní libovolnou skupinu jednotlivin. Tak například, nemáš-li nic proti tomu, jest jistě mnoho lavic a stolů.
Jakpak by ne?
Ale ideje vztahující se k těmto výrobkům jsou jen dvě, jedna lavice, jedna pak stolu.
Ano.
Nuže a říkáváme, že výrobce obojího nářadí hledí na ideu, a tak jeden dělá lavice, druhý stoly, kterých my užíváme, a stejně i ostatní věci. Vždyť přece snad ideje samy nevyrábí žádný z řemeslníků; jak také by mohl?
Nikterak.
Nuže hleď dále, jak nazveš zase tohoto mistra.
Kterého?
Který dělá všechno, co jeden každý z těchto řemeslníků.
Toť jest nějaký velmi dovedný a podivuhodný muž.
Ještě ne, ale hned to řekneš tím spíše. Neboť právě tento umělec dovede udělati nejenom všechny druhy nářadí, nýbrž dělá i všechno, co roste ze země, a vyrábí všechny živoky, mezi jinými i sebe, a mimo to vyrábí i zemi, nebe, bohy, všechno, co jest na nebi, i všechno, co jest pod zemí v Hádu.
To by byl velmi podivuhodný mudrc.
Nevěříš? Tázal jsem se. A pověz mi: zdá se ti, že vůbec není takového umělce, či že by mohl býti výrobcem tohoto všeho jen v jistém způsobu, a jinak ne? Nepozoruješ, že bys mohl býti i sám s to, abys všechno to v jistém způsobu udělal?
A který jest to způsob?
Ne obtížný, odpověděl jsem, nýbrž takový, že jej lze prováděti mnohými cestami a rychle, nejrychleji asi, uchopíš-li prostě zrcadlo a budeš s ním všude choditi: hned uděláš slunce a co jest na nebi, hned zase zemi, hned sebe a ostatní živoky a nářadí i rostliny a všechno, co bylo právě řečeno.
Ano, zdánlivé, ale ne doopravdy skutečné.
Dobrý a náležitý jest chod tvých myšlenek. Mezi takovéto tvůrce náleží, myslím, i malíř, ano?
Jak by ne?
Také o něm řekneš, myslím, že co dělá, nedělá doopravdy. A přece jistým způsobem i malíř dělá lavici; či ne?
Ano, ale také on jen zdánlivou.
A co truhlář? Neříkal jsi právě, že nedělá ideu, v níž přece podle našich slov záleží podstata lavice, nýbrž jednotlivou lavici?
Ano, říkal jsem.
Tedy nedělá-li podstaty, nedělá něco skutečně jsoucího, nýbrž něco takového, co jest jako jsoucno, co však pravé jsoucnosti nemá; kdyby někdo tvrdil, že dílo truhlářovo nebo některého jiného řemeslníka jest dokonale jsoucí, podle všeho by nemluvil pravdu?
Jistě ne, aspoň jak by se zdálo pěstovatelům tohoto oboru myšlení.
Nic se tedy nedivme, jestliže i toto jest cosi slabého proti pravdě.
Ne.
Mohli bychom tedy v uvedených příkladech hledati pojmu toho napodobitele?
Chceš-li, ano.
Máme tedy jaksi trojí lavice: jedna jest ta v prvotním světě, o níž bychom řekli, jak myslím, že ji vytvořil bůh. Či kdo jiný?
Nikdo, myslím.
Jedna pak, kterou dělá truhlář.
Ano.
Jedna pak, kterou malíř. Ano?
Tak jest.
Tedy malíř, truhlář, bůh - to jsou tři mistři tří druhů lavic.
Ano, tři.
Bůh tedy, buď že nechtěl, buď že nějaká nutnost doléhala, aby nevytvořil v prvotním světě více než jednu lavici, udělal takto jen onu samu jedinou lavici, to, co jest lavice, avšak dvé takových lavic nebo více ani nebylo vytvořeno od boha, ani nebude vytvořeno.
Jak to?
Protože, děl jsem, kdyby udělal třeba jenom dvě, hned zase by se objevila jedna, jejíž ideu by měly obě první, a ta by byla to, co jest lavice, ale ne ty dvě.
Správně.
To tedy, myslím, věděl bůh a chtěje býti skutečným tvůrcem skutečné lavice, ale ne tvůrcem nějaké jednotlivé lavice, ani nějakým jednotlivým stolařem, vytvořil ji v prvotní podstatě jedinou.
Podobá se".

c) Konečná odpověď … (?)

Námětu se samozřejmě uchopili romantici - jako Coelho v Alchymistovi: "Učenci pochopili, že tento přirozený svět je jenom obraz a otisk Ráje. Prostá existence tohoto světa je zárukou, že existuje nějaký dokonalejší svět. Bůh jej stvořil proto, aby lidé skrze viditelné věci mohli pochopit jeho duchovní ponaučení a divy jeho moudrosti." Proč ne, pokud se člověk nestane členem Klubu přátel absolutního determinismu - pro jeho členy neustále pak zůstává útěcha, že přece jen bezpodmínečná víra je ta pravá. A filosofům zbývá otázka, co je to stůl.

Je stůl a stůl - reálný a myšlený. Má se to s nimi asi jako s "konečností" a "nekonečností" času - jeho ohraničené úseky, počitatelné části, jsou zjevenými manifestacemi bezrozměrného nekonečna, z něhož si čas představujeme. To nekonečno v přírodě latentně spočívá. "Stůl" coby idea je nekonečný - proto je každý jeden stůl konečný. Celé nekonečno je soustředěno do jediného stolu, upne-li se na něj vědomí pozorovatelovo.

Prostor a čas jsou potenciál k otěhotnění manifestovanou skutečností. Možností v přírodě je nekonečno, avšak na tom také končí hledači konečných odpovědí, kteří se nekonečněkrát mohou mýlit. Přesto si nemyslím, že by měl mít pravdu patron empiriků John Locke: "Nic není v rozumu, co nebylo předtím ve smyslech." - "Locke nás zavedl do materialismu a odnaučil nás věřit v moc myšlenky nad tělem," mínil Emanuel Rádl. "Všechna velikost i bída dnešních našich časů začíná anglickým osvícenstvím, a John Locke je jeho otec," shrnul Vladimír Neff.

Pochází jakýkoli obecný princip z konkrétních věcí, nebo jsou konkrétní věci vyjádřením obecných principů? Jádro tohoto odvěkého filosofického oříšku je v tom, že pokud platí, že "tři" a "jablko" předchází třem jablkům, je to už takříkajíc pravda "věčná", platící v každém čase, vždy, univerzálně, kdekoli kdykoli. Je takové číslo a jím daná pravidla tohoto světa, jako například ?, nakonec opravdu čímsi jako jedním z Platónových obrazů věčnosti? Určitě se totiž dá předpokládat, že kupříkladu Pythagorova věta platí jak na Měsíci, tak i kdekoli ve vesmíru, byť tam i není nikoho, kdo by to konstatoval. Vlastně by měla platit i před Velkým třeskem …? - ale pokud tedy ne, protože není přece žádné "před", místo v čase, kde by nebylo prostoročasu, jak tedy potom může vůbec platit kdykoli jindy, než koukám-li zrovna na trojúhelník a konstatuji jí tak pravdivost?

Každý matematický zákon je vlastně ideál, jako by ho sám Platón vytesal. To "stůl" se zdá být oproti tomu pouhým jazykovým pojmem. Jeden bude dokazovat, že předtím, než pojem vznikl, musel nejprve nějaký šikovný předchůdce člověka zrobit sobě podložku na jídlo a dílo, již tak posléze nazval. Druhý zase zaoponuje, že nebýt v hlavě kutila šťastně se mu jaksi namanuvší předchůdné představy desky, která mu může být k praktickému užitku, nikdy by "stůl" nevznikl. Odkud berou vůbec vynálezci a géniové své nové objevy?

Největší filozof někdejšího arabského Východu, známý spíše z lékařství - Avicenna (Abú Alí Ibn Síná) tvrdil, že takovéto univerzálie "jsou v božském rozumu "před" věcmi; vzhledem ke ztělesnění ve skutečnosti jsou "ve" věcech; v hlavách lidí jako jimi vytvořené pojmy jsou "po" věcech" . Platónský svět idejí se bez opory apriorního předpokladu "božského rozumu" neobejde … "Naše mysl, pokud je schopna chápat, je věčným modem myšlení, který je určován modem dalším a ten zase dalším až do nekonečna. Takto je v čase vytvářen věčný a nekonečný boží intelekt," mínil taktéž i Spinoza.

Americký lingvinista Noam Avram Chomsky upozorňuje na podivuhodnou schopnost člověka tvořit ze sice rozsáhlé, ale každopádně omezené a konečné zásoby pojmů, nekonečný počet vět. To vše při použití relativně malého počtu syntaktických pravidel. Člověk se od zvířat odlišuje zejména tím, že disponuje vlastním jazykem. "Každý jazyk je samostatným vesmírem, kde všechno nejen jinak zní, ale i jinak vypadá, pojmenování věcí a dějů vzbuzují jiné obrazy a vnímání času a prostoru je jiné a jinak se popisuje," říká zase německá překladatelka Esther Kinsky. Jazyk se dítě musí naučit od svého okolí; sotva to však umí, začne jej používat mimo jiné i k tvorbě vět, které nikdy předtím neslyšelo. Vědomí umí tvořit myšlenky "z ničeho" - člověk může vymyslet stůl, který žádné opice v pralese nikdy neměly.

Pojmy jsou cihlami jazyka. Na světě se dodnes hovoří nejméně pěti tisíci jazyky - co je však všem společné, žádný se neobejde bez stěžejních pojmových základů prostoru a času. Ty ovšem leckde lidé v jejich vzájemnosti vnímají jinak, než jsme zvyklí: lingvinista Benjamin Lee Whorf se zabýval srovnáváním vidění světa mezi klasickým Evropanem a indiánem z kmene Hopi. Störig konstatuje: "Existují tu pozoruhodné rozdíly, např. v pojmu času a v počítání. Hopi, říká Whorf, užívají základních číslovek 1,2,3 jen o předmětech vnímatelných v prostoru (např. stromy, lidé, kteří stojí u sebe), ne však o jednotkách času, jako o dnech. Několik lidí můžeme vnímat najednou, několik dní nikoli. Máme vždy jen jeden den, příští následuje jako příští návštěva lékaře u nemocného. - Ale je to přece tentýž lékař, který přichází! - Vrací se snad také tentýž den?"

Jak to říkal ten Durant?: "Schopenhauerovi vděčíme za to, že nám odhalil utajovaná zákoutí našich srdcí, dokázal, že naše přání jsou axiomy našich filozofií." A tak nakonec nejspíš nezbývá, než si jen povzdechnout společně s Johennem Georgem Hamannem: "Proto si téměř myslím, že veškerá naše filozofie je spíše plodem jazyka než rozumu … Stále se nám však nedostává gramatiky rozumu".