„Bergson bude možná sdílet osud Spencera, který se dožil pohřbu vlastní reputace,“ skepticky svému současníkovi předpovídal Will Durant; mýlil se. Henri Bergson už dlouho patří k těm klasikům filosofie, o nichž píší jiní a dodnes v něm nacházejí nové rozměry. Jedním z nich byl i mladší myslitelův krajan Gilles Deleuze (1925-1995), poststrukturalista, „transcendentální empirik“, českému čtenáři dostupný v mnoha překladech, autor nejen známého pojednání Co je filosofie, ale i knih zabývajících se filosofickými dějinami, estetikou a třeba i filmovým uměním. Jeho nedávno u nás vyšlé dílo Bergsonismus je dnes už čtyři desetiletí staré, přesto stále zůstává podnětnou a čtivou variací na téma filosofie času, jež za sebou tento – podle mnohých - génius par excellence, mistr pera i řeči, uhlazený elegán Henri Bergson (1859-1941) zanechal.

Deleuze ze svého eklektického odstupu dobře vidí klasikovo dílo v kostce, uzavřené a pevně zasazené do historických souvislostí. Hned v úvodu předesílá, že jeho úkolem je zde stanovit vztah mezi stěžejními třemi pojmy Bergsonovy filosofie času – Trváním, Pamětí a Životním vzmachem. Jak upozorňuje, problém je třeba správně nastolit – to není ani tak záležitostí intelektu jako spíše intuice, té nezbytné partnerky hloubajícího při řešení problémů vulgo až metafyzických, mezi které otázka času bezesporu patří. Naše myšlení je třeba takříkajíc odtechnizovat. Je to patrné právě na stěžejním tématu Bergsonovy filosofie, času - intelekt mu přisuzuje vlastnosti prostoru. Trvání je mu tímtéž co jakási rozlehlost, v jejímž rámci rozum kvantifikuje – tak i onak - různé diference. Není však namísto toho trvání nositelem diferencí takříkajíc povahových (kvalitativních), zatímco rozlehlost „pouze“ diferencí ve stupni (kvantitě)?

Bergson přísně rozlišuje: je-li trvání posloupností bez exteriority, pak prostor je exterioritou bez posloupnosti. V posloupnosti je ale vlastní smysl dění, význam „sledu obrázků“, je v ní cosi navíc. Ukazuje se však, že co je takto intuici zřejmé, intelekt není schopen rozlišit – čas a prostor oba vnímá exteriorně. Čas ale přesto - rozumu navzdory - není žádné zrcadlo prostoru, byť takovou jeho představu racionální vědomí nevyhnutelně užívá (nejen má-li jej vůbec uplatnit v matematických rovnicích, jimiž vyjadřuje pravidla tohoto světa). Jev se nicméně „pouze“ jeví v zrcadle prostoru, ale sám se přitom posloupně i vyvíjí, což představuje kvalitu: čas, mlčenlivý předpoklad všech konstrukcí rozumu – pravil i Kant.

Takové poznatky nejsou koneckonců ale ničím novým už velice dlouho – čas je, obecně vzato, střed sám, prostor středu nemá; čas je vše v jednom, prostor jedno ve všem; čas je zkrátka kvalita a prostor jí odpovídající kvantita. Bergson však jde dál: namísto, aby v duchu tradice rozlišoval „jedno“ a „mnohost“, vidí v nich jen dva typy jednotné multiplicity, jak podobně uvažoval i matematik Riemann: „Jedna je představována prostorem (…): je to multiplicita exteriority, simultaneity, juxtapozice, řádu, kvantitativní diferenciace, diference ve stupni, je to numerická, diskontinuitní a aktuální multiplicita. Ta druhá se presentuje v čistém trvání; je to vnitřní multiplicita posloupnosti, fúze, uspořádávání, heterogenity, kvalitativního rozlišování nebo diference v povaze, je to virtuální a kontinuální multiplicita, neredukovatelná na číslo,“ vysvětluje Deleuze.

Tato nenumerická multiplicita, vlastní trvání, je časovou dimenzí v pravém smyslu toho slova. Je kontinuální, heterogenní, ale přitom jednoduchá: „Bergson zde vskutku bez nesnází smiřuje heterogenitu a kontinuitu,“ říká Deleuze. Kontinuita trvání je však podmíněna abstraktním myšlením subjektu, neboť momenty existence vnějších objektů jsou časově spjaty právě jen v jeho rámci, potažmo díky jeho paměti – „trvání je bytostně pamětí, vědomím, svobodou.“ Bergsonova teorie paměti je svébytná jako jeho učení samo: vzpomínka se uchovává sama. Minulost nemizí; je stále přítomna a paměť člověka není – ač se tak má obecně zato - žádná zásobárna vzpomínek. Bergsonova minulost není přítomností, co už není díky neúprosné logice kauzality, nýbrž koexistencí dvou elementů, povahovou diferencí jednoho a téhož – multiplicity času. Tento filosof vložil minulost do přítomnosti - „Minulost je „současnicí“ přítomnosti, jíž byla,“ shrnuje Deleuze.

To se týká času v průřezu takříkajíc „vertikálním“, po jeho přirozeně abstraktní, kauzální linii coby letícího šípu z minulosti do budoucnosti: takové dynamické trvání má co do činění s lidskou pamětí; čas ve smyslu „horizontálním“, přítomnost „roztaženou“ do prostoru, „teď“, současnost více časů mnoha účastníků společné objektivní reality (přírody kosmu) v jednom, nastoluje Deleuze jako otázku v názvu předposlední kapitoly své knihy: Jedno nebo více trvání? Přísluší vjem času pouze více pomíjivým, subjektivním pozorovatelům a nic jako „čas“ ve skutečnosti ve vesmíru neexistuje, nebo se jedná o jakýsi objektivní princip, jenž se manifestuje jak v pozorovateli, tak i v pozorovaném? Na tuto zcela zásadní otázku Bergson odpovídá, že čas je Jeden. To ovšem evokuje Newtonovu mechanistickou představu o jednotném celokosmickém čase, nezávislém na ničem a pro všechny jednom a tímtéž, jež byla překonána Bergsonovým současníkem Albertem Einsteinem – byl tu tedy filosof usvědčen fyzikem z omylu?

Jako pro fyzika jsou prostor a čas tři a jeden rozměr v jednom, číslo, pro filosofa Begsona je to multiplicita kvantitativní versus ta kvalitativní. A zatímco ta první je mu prostorem a druhá časem, Einsteinův nový, exaktně flexibilní čas, demonstruje pouze multiplicitu č.1, jak to koneckonců vědy fyzikální a matematická ani jinak neumožňují. Bergson měl prý Einsteinovi za zlé, že upevnil chronickou představu o čase jako pravítku vypůjčeném z prostoru, co se na délku opakovaným přikládáním nanáší – že čas a prostor ztotožnil. To se sice dnes zdá být pláčem na nesprávném hrobě, ale filosofovo myšlení je už z podstaty jeho vědy širší – uvažme jen: pohybujícímu se objektu „plyne čas pomaleji“ než jeho nehybnému pozorovateli – v zásadě proto, že čas a prostor jsou spojité nádoby, jejichž matematické spojení spočívá v konstantě rychlosti světla. Nejnázornějším příkladem zůstal slavný paradox dvojčat. Nese však s sebou jisté asymetrické zatížení – vzhledem k tomu, že čas dvojčete na Zemi, které stárlo společně se všemi pozemšťany stejně, považujeme za jakýsi etalon, základní čas, výchozí souřadnicový systém, od něhož je ten druhý, dvojčete letícího v raketě kosmickým prostorem, odvozený – říkáme tak, že kosmonautovi plyne čas pomaleji, déle zůstal mlád, jak také sourozenci po přistání rakety na Zemi zjistí. V Einsteinově speciální relativitě jsou však tyto navzájem relativní soustavy rovnocenné – žádná není absolutní: dvojče v raketě by oprávněně mohlo tvrdit, že ti na Zemi stárli naopak rychleji. „Einstein říká,“ vysvětluje Deleuze, „že čas určitých dvou systémů S a Ś není tentýž. Ale jaký je onen jiný čas?“

Stále používáme Newtonův pojem času a nelze jinak – ani Einstein se ho nezbavil. Relativita je však pouze symbolický faktor – je fyzikálně-matematický a odpovídá praktickému rozumu. Odhalená tajemství přírody nicméně pokaždé praktická být nemusí - „Bergson Einsteinovi vytýká,“ shrnuje zbytečný spor Deleuze, „že ztotožnil oba typy multiplicity a tím obnovil ztotožňování času s prostorem. Diskuse se pouze zdánlivě vztahuje na otázku: je čas jeden nebo mnohý? Skutečný problém je: „jaká multiplicita je času vlastní?““ To však je otázka filosofická, obecná, a ta teorii tak specializované, jako je speciální teorie relativity, očividně nepřísluší. Vyplývá z ní pouze, že žádný čas není absolutní a všechny jsou relativní; používá přitom – jak jinak – osvědčenou newtonovskou pojmologii i metriku; právě ty Bergson překonává, zasazuje je do širších souvislostí. Zatímco Einstein, hovoříc o čase, používá jeho pojem jako něčeho, co je samo sebou absolutní, tvrdíc přitom zároveň, že je to relativní položka čtyřrozměrné reality, Bergsonův čas je jednotný virtuální celek, multiplikující se v provázané mnohosti aktuálních proudů. V kostce: čas je mu multiplicitou jednoho a téhož – Henri Bergson byl monista.

Tím jsou Deleuzem vysvětleny první dva ze stěžejních kamenů Bergsonovy pojmologie: Trvání a Paměť. Životnímu vzmachu se pak věnuje v poslední kapitole. Přijmeme-li čas jako manifestující se Čas, jako Paměť vesmíru, Virtuálno, rozdrobené do multiplicit svých trvání, lze v myšlence evoluce vypozorovat jakousi smysluplnou aktualizaci tvoření – projevy životních vzmachů v konkrétních, živých organismech, jež pospolu přírodu evolučně rozvíjejí. Mezi životem a hmotou existuje jakási korelace, „jež svědčí o koexistenci stupňů každého z nich ve virtuálním Celku a o jejich bytostné relativitě v procesu aktualizace.“

Život ve hmotě, to je podle Bergsona schopnost přijmout a vyřešit problém – přizpůsobit se aktuálním okolnostem; z toho vychází jak podoba a funkce každého živočicha, tak i každého jeho tělesného orgánu. V přírodě, potažmo – v čase přírody, je k vidění jistá pozitivita, váhavost, „řád v chaosu“, jež vedou k rozvoji a spontánní tvořivosti dalšího, nakonec zase ještě diferencovanějšího. Mezi trváním (pamětí, duchem) a hmotou (prostorem) jsou všemožné stupně diference „nebo, chceme-li, celá povaha diference. Trvání je jen nejstlačenější stupeň hmoty, hmota je nejuvolněnější stupeň trvání.“ Různé úrovně kontrakcí, expanzí a uvolnění tvoří určitou totalitu v jednotném celku Času.

Vrcholem evolučního stromu je pak tvor moudrý. „Dalo by se říci, že jedině a pouze v člověku se aktuálno stává adekvátním virtuálnu,“ vysvětluje Deleuze. Jako by mu bylo dáno jaksi participovat na kosmické Paměti. Ta je mu ale určena jeho myšlením, ideami a řečí; Bergsonova filosofie vlastně uvádí myšlenky Platóna do pohybu. Není ani v konfliktu s učeními jeho apologetů a koneckonců ani s dávnou východní filosofií, zaznamenanou už Konfuciem - jsou jen dva principy, protikladné a vzájemně se doplňující, z nichž určující je ten jeden. Ale ano - jednoduché světonázorové modely mohou být sice pro nás laiky srozumitelné, avšak moderní filosofie je jim na hony vzdálena; právě tím dává ale prastarým myšlenkám novou uskutečnitelnost - tak, jak to svým originálním způsobem učinil i Henri Bergson s oním Platónovým, strnulým světem idejí – vrátil ho do Času.

Na začátku Deleuze nastolil otázku po třech základních Bergsonových pojmech; na konci shrnuje: „Zdá se nám, že Trvání v zásadě definuje virtuální multiplicitu (to, co se povahově liší). Paměť se pak objevuje jako koexistence všech stupňů diference v této multiplicitě, v této virtualitě. A konečně Životní vzmach označuje aktualizaci tohoto virtuálna podle linií diferenciace odpovídajících oněm stupňům – až k oné přesně stanovené linii člověka, kde si Životní vzmach uvědomuje sám sebe.“

(O Bergsonovi též zde)