„Má se to s tím právě tak, jako s prvními myšlenkami Koperníkovými, který – když nemohl s vysvětlením pohybu nebeských těles postoupit kupředu za předpokladu, že se celá hvězdná obloha otáčí kolem pozorovatele – zkusil, zda-li by nedosáhl úspěchu, kdyby otáčel divákem, a hvězdy naopak ponechal v klidu."
Immanuel Kant

„Čas běží“ – říká se běžně, tak běžně, že o něm člověk vlastně ani neví. Proč ale běží, a třeba nestojí, nesálá, nebo prostě jenom že by „byl“, eventuelně „nebyl“ - ? „Vše plyne,“ pravil ovšem Hérakleitos. „Absolutní, skutečný a matematický čas je chápán, jako by tekl stálou rychlostí, nepozměněn rychlostí nebo pomalostí pohybů hmotných těles,“ dodal Newton. „Je chápán“ – klasik fyziky dobře v tomto svém výroku vystihl kámen úrazu; tato představa, Einsteinovi navzdory, stále žije coby veřejný, objektivní čas - ten, co tiká. „Běží“ nám tedy čas právě proto, že přirozenou podstatou fyzikálního světa je běh, pohyb v (nehybném) prostoru a (běžícím) čase? Neboli, je čas bez dynamického pohybu na statickém prostorovém pozadí vůbec myslitelný? Intuitivně soudíme, že nějaký čas tu jaksi „existuje“ (byť ho Einstein kladivem matematiky rozbil na individuální měřítka pohybů monád v prostoru), neboť onen Řekův „proud“ je přece ve všem zjevný. Zdá se tedy, že prostor člověku už od přírody takříkajíc „stojí“, zatímco čas „běží“ – obě a priori vytvářejí jakési konstruktivní prostředí pro kauzalitu a nezbytně se doplňují.

Právě na takovém principu – běžícího času na stojící mřížce prostoru - jsou založeny hodiny. Ty tradiční mívají kulatý ciferník a běžící ručičky, čímž simulují spolehlivě se opakující „pohyb“ Slunce nad zdánlivě nehybným etalonem Země: střídání dne a noci je základem každodennosti, prvotního, už divochovi srozumitelného projevu domnělého běhu času. Otáčením planety přirozeně vzniká univerzálně platné měřítko pro udávání času, jímž posuzujeme vše, co činíme a pozorujeme. Země navíc ale obíhá kolem Slunce, a tak je tu vedle hodin i kalendář, co čas uzavírá do ročních cyklů vytvářejících letopočet – vyšší počet času. Ten dnešní, staletími propracovaný, gregoriánský, dokonale eliminuje nešťastný matematický nesoulad mezi otáčivým a obíhavým pohybem zemského tělesa, vyjádřený kostrbatou délkou roku 365,25636556… dne – nelze jinak, než jednou za čtyři léta respektovat přestupný rok; to by však dlouhodobě postačovalo jen tehdy, kdyby číslo končilo druhým místem za desetinnou čárkou. Jelikož tomu tak pohříchu není, třikrát za čtyři sta let se naopak musí přestupný rok pokaždé vyloučit. Potom je ještě navíc nutno totéž učinit každých pár tisíc zim – nejprve to bude roku 4840. Gregoriánský kalendář nakonec spolehlivě vyrovnává přírodní cykly do počitatelného modelu napříč desetitisíciletími, a tak je pro lidstvo zcela postačující. Čas tedy máme dobře rozměřený od mikrokosmu až do makrokosmu, přes rozlohy věků…

Avšak, co se to tu stále počítá? Jsou hodiny a kalendář – čísla, body, jejich řady, skutečným atributem času?

Na Zemi se tomu snadno věří, neboť její příroda ukazuje lidskému pozorovateli železně pravidelné opakování, od její hvězdy až po její atomy. Měření času lze ale – díky tomu, že do jedné vteřiny se víc jak tři sta tisíc kilometrů prostoru nevejde - ve vesmíru provozovat jen z lokálních pozic, za účelem popisu lokálních událostí. Z jakéhosi řekněme statického božího nadhledu ztrácí počítání času smysl. Ponětí o míře času je tak v případě pozemšťanů dáno hodinovým strojem hvězdy Slunce. Je tedy přirozené, že první umělé, člověkem zkonstruované hodiny byly právě ty sluneční.

Všechny ostatní na Zemi jsou na ně nastaveny. Ač již dnes pro měření času není podstatné, je-li zrovna noc či den, všechny lidské časoměřiče jsou v konečném důsledku jen miniaturními kopiemi kosmických hodin slunečních. Slunce nám udává původní počet času. Čas jako kvantitativní veličina je základem jak prostého lidského úsudku o čase, tak i chronologie (vědy počítající čas denních i historických úseků nezávisle na jejich významu), konečně pak matematické fyziky samé. Tento čas užíváme při měření exaktních jevů a je vlastně časem - mírou, tedy doslova časomírou.

Jako „míru“ čas jednoznačně chápe i fyzika, která je k popisu světa, kde rotace hmot je způsobem jeho existence, povolána – v jejím oboru se používá Planckova konstanta. Pospolu se dvěma dalšími univerzálními přírodními danostmi, rychlostí světla a gravitační konstantou, tvoří východisko pro definici nejmenší možné vzdálenosti a nejkratšího možného času fyzického světa. „Pod“ těmito hodnotami, v měřítcích mnohem menších atomu, již pojem času a prostoru ztrácí jakýkoli smysl, neboť tam již není „tikot nač zavěsit“ – je to oblast kvantové mechaniky, kde zákony obecné relativity pozbývají platnosti a nahrazuje je chaos, rozmazanost a vláda pravděpodobností. Onou hranicí je primární prostorové kvantum, Planckova délka: 4,05 x 10 –35 m. Přísluší jí nejmenší kvantum času, chronon, za nějž by světlo tuto miniaturní vzdálenost proletělo - činí 1,351 x 10 –43 s. (Vydělení Planckovy délky jedním chrononem podle rovnice rychlost = dráha/čas vede k oněm necelým 300 tis. km/s). Na této hranici ztrácí lidské vědomí jistotu objektivní představy časoprostorové mřížky, a tak tu může platit „ano“ i „ne“ současně – je po kauzalitě, stěžejnímu znaku času, jak ho vnímáme. Čas-míra je tedy nespojitý, jako ostatně i jeho indikátor světlo.

Potom z pojmu času zbývá ještě ale právě ta spojitost, vlastní trvání: to, co lidé prakticky prožívají, na přesných číslech nezávisle - říkáme-li „nemám čas", „času je dost" nebo „udělám si čas", zrovna tak jako když časem „mrháme", „zabíjíme" ho nebo naopak „nestíháme", zajisté nám přitom nejde ani tak o délku toho kterého trvání, jako spíše o to, čím má být naplněno – zajímá nás vhodnost nebo nevhodnost pro to či ono. Otázka „kolik je hodin?" si formálně vyžaduje exaktní odpověď, ve skutečnosti však znamená „kolik máme času, (potažmo: kolik má co času), aby ..." Počet (sekund, dnů, let), ono číslo jen výjimečně bývá tím, nač se ohledně času běžně ptáme - normálně slouží pojem času ve vazbě k čemu a kvůli čemu je vynaložen a naplněn. Tento druhý, smysluplný význam času (časení v ekstasích, řekl by Heidegger), je to, nač se člověk ptá. Tento čas vteřin nezná – je to význam věcí sám, to, co v nich (a jimi) myslíme. Augustin: „Měřím totiž ten dojem, kterým na tebe působí věci a jenž trvá, i když ony minuly.“

Tzv. „měření času“ nemůže koneckonců ani být tematicky zaměřeno na čas jako takový. Dovede si někdo představit fyzikální pokus, kde by se měřil běh času? (Leda: Bylo naměřeno, že za 3.600 sekund na hodinách A uplynulo na hodinách B 3.599 sekund). Měří se sypání písku, běh ručiček, kmitání atomů – pohybu se přiřazují čísla. A říká se přitom, že se měří čas – jako se říká, že slunce putuje po obloze, poledníky, minutami a vteřinami (na kouli Země pomyslně narýsovanými) napříč. Tak také lidská představa pohybu putuje po nezbytné, jí předcházející představě nehybnosti, vypůjčené od prostoru. Čas jako míra je sice vědecky střízlivý a exaktně přesný, o sobě jako čase ale, pohříchu, neříká vůbec nic. Měřením nacházíme míru, nikoli však už to, co je měřeno – trvání (to už jenom myslíme, nezpozorovavši ho). To, oč v měření jde (událost), žádnou míru nemá – je to smysl, logos. Čas je předpokladem všeho, a tak nemůže být nic, co by měřilo jej. Dovedeno do důsledků, takovouto univerzální mírou může být čas jenom proto, že – ač vše plyne, on sám neplyne. Neboť je to vlastně prvotní atribut oné původní, absolutní substance reality, kterou filosofové celé věky marně hledají a ostatní vědy mlčky předpokládají. Ať už si ji člověk představuje jakkoli, je stejně „nehybná“ jako kupříkladu Ludolfovou číslo – jaká každá informace. Ergo: čas „stojí“, jako pro nás „stojí“ i naše hvězda na obloze, zatímco její kopernikánský, s hroudou spjatý pozorovatel s ní po celý život stále dokola jen běží, běží a běží…

(O čase více: Kant, Husserl, Heidegger, Hegel, Bergson, Augustin, Mystérium času)