15.12.2017 | Svátek má Radana, Radan


FILM: Vzpomínka na Buda Spencera (ale i Terence Hilla)

6.7.2016

V pondělí 27. 6. zesnul jeden ze symbolů dětství mé generace, herec Bud Spencer. Proslavil se, jak víme, ve dvojici s Terence Hillem a jistěže jsme mívali v oblibě taky parodie na jejich ztřeštěné komedie, a to filmy o duu Šimon a Matouš, které zosobňovali úplně jiní herci, ale těch vzniklo jen pár...

Léta jsem měl pocit, že společných děl Spencera a Hilla naopak musí být bezpočet. Je to však omyl. Ve skutečnosti spolu nenatočili ani dvacet filmů, přičemž docela prvně se sešli v Hannibalovi (1959). Nebyl ovšem ještě komedií, ale „sandálovým“ historickým dramatem (subžánru „meč a sandály“) odehrávajícím se mezi roky 218-216 před Kristem. Americký herec Victor Mature tu ztvárnil titulní roli doplněn černou páskou na oku, ale Žižku ani piráta naštěstí nepřipomíná, a snímek předvedl pověstné překročení Alp se slony, které ve dvacátém století zopakoval ještě Richard Halliburton. Finále pak znázorňuje bitvu u Cann. Padlo v ní za jediný den sedmdesát tisíc mužů a nepochybujme, že jakákoli idealizace Hannibalova vůbec není místná. Pro Spencera a Hilla ovšem byla, i když se pro ně ve velkofilmu našly jen štěky. Až později se díky své slávě ocitli taky na novém plakátu propagujícím tento snímek. Když v něm hráli, bylo jim třicet a dvacet a užívali dosud vlastních jmen Carlo Pedersoli a Mario Girotti. Na žádnou společnou jejich scénu nedošlo, a tak se považuje za společný jejich debut teprve film o osm let mladší Bůh odpouští, já ne! (1967). Ač tu Spencerův part málem sehrál Peter Martello. Ale Bůh asi nechtěl Martella, a tak herec přišel k úrazu a režisér se - prostřednictvím Spencerovy manželky - obrátil na Buda, jehož pseudonym vyrašil díky jménu Spencera Tracyho a poupěti z filmu Občan Kane.

Hill a Spencer

Hill a Spencer

Tento nyní zesnulý muž pocházel z Neapole a na vysoké studoval zprvu chemii. Pak si udělal práva a doktorát získal roku 1957, nicméně už roku 1952 se na olympiádě v Helsinkách stal stříbrným mistrem Evropy. Náležel do týmu italských vodních pólistů a stal se dvanáctinásobným šampionem v plavání, nicméně na olympiádě v Melbourne (1956) už moc neuspěl. Chtěl se rovněž stát skladatelem populární hudby a do jisté míry se mu to povedlo, otextoval i pár písní Rity Pavone, avšak zrovna tak svého času pomáhal budovat silnici Pan-Americana z Panamy do Buenos Aires, byl vynálezcem a taky majitelem textilky. Získal další doktorát, ovládl postupně nejméně šest jazyků, vlastnil leteckou dopravní společnost, nalétal osobně tisíce hodin a pokusil se i o politickou a také literární dráhu.

V mládí hrál kupř. ve filmech Quo Vadis (1951), Hrdina naší doby (1955) či Sbohem, armádo (1957), daleko později ve čtyřech snímcích o komisaři Rizzovi Policajt drábem (1973), Policajt v Hongkongu (1975), Policajt v Africe (1977) a Miliónový brouk (1979) i ve dvojici sci-fi Šerif a mimozemšťan I, II (1979-81).

Připomeňme však i žijícího Terence Hilla, sympaťáka s pomněnkově modrýma očima.

Je po matce z Drážďan a rodina tam žila až do konce války. Dnešní příjmení si Hill vyvolil dle své ženy Lori Hillové, učitelky americké angličtiny, a své pseudonymní křestní jméno přijal na počest starořímského dramatika Terentia (zvaného Afričan), což byl Libyec narozený 195 let před naším letopočtem v Kartágu a do Říma přibyl co otrok. V komediích, které Terentio psal, se nicméně důsledně vyhýbal ryzí frašce, pro Hilla tak typické.

Trence mj. hrál ve filmech Kartágo v plamenech (1959), Římské jaro paní Stoneové (1961), Aladinovy zázraky (1961), Sir Francis Drake, pán sedmi moří (1961), Gepard (1962), Vinnetou – rudý gentleman (1964), Mezi supy (1964), Petrolejový princ (1965), Old Surehand (1965), Nibelungové (1967), Mstitel Trinity (1970), Podivné dědictví (1972), Mé jméno je Nikdo (1973), Pan Bilión (1977), Pochoduj nebo zemři (1977), Superpolda (1980, sci-fi), Don Camillo (1984, i režie) a Šťastný Luke (1991), na který navázal zdařilý televizní seriál (nebo alespoň já na něj nedám dopustit). Vraťme se nicméně k Bohu, jenž odpouští.

Sice jdeo spaghetti western, snad poprvé ale dost jiný, než jak to v Evropě zavedli Leone a Eastwood. Je to spíš „fazolový western“. Podle několika názorů přesto zároveň i ten vůbec nejlepší spaghetti western na světě.

Proč, je těžko říct. Spencer a Hill tu ještě rozhodně netvoří rovnocennou dvojici; Bud je upozaděn. Jistý vlak veze tři sta tisíc dolarů ve zlatě a je úvodem vyloupen. Dojde k nekomediálnímu masakru cestujících a přežije jen jeden. Spencer jej vyslýchá, nicméně první Budova věta naznačuje i jiné jeho zájmy: „Kde se tady dá najíst?“

Je pak odhaleno, že vrahy vede chlap, kterého už před rokem údajně popravil Terence Hill, a ten se tedy vydá opět po jeho stopě. Brzy spatříme ničemu poněkud střiženého podle padoucha z filmu Pro pár dolarů navíc(1965), ale zkraťme to. Spencer a Hill jsou uneseni a mučeni velmi podobně jako hrdinové onoho Leoneho a Eastwoodova snímku a nejde ani v nejmenším o komedii. To víc utkví moment, kdy bere impulsivní silák Spencer na bedra kasu plnou zlata a nese ji skoro jako Herkules. Už v tomhle snímku je ovšem Hill chytřejší a taky víc autoritativní. K dotvoření dvojice už zbýval jen krok.

Došlo k němu takřka, když natočil Giuseppe Colizzi pokračování Trumfové eso (1968), ve kterém Spencer a Hill vydírali nepoctivého bankéře, jenž na ně najal Eli Wallacha. Ten tím navázal na figuru z Hodný, zlý a ošklivý(1966), ale jen banditovy boty tu nestačí jako důkaz, že banditu dopadli, a tak hrdinové nedostanou od zástupce šerifa odměnu. I vymlátí ji právě z bankéře, kterým ovšem stejně je... někdejší bankovní lupič.

Wallach (herec s řeckou krví) je sympaťák, ale Spencera s Hillem přesto oloupí a bankéře zlikviduje ve chvíli, kdy ho podlý muž chce skolit. Inu, western. Nato se dá Wallach na útěk a rozhazuje peníze v duchu božského dobrodince lidstva, ale povstalci i muži zákona v tomto stále dosti drsném filmu zabíjejí o sto šest a pointou je teprve moment, ve kterém Wallach předstírá, že jej podlý soupeř zastřelil, a ten je za trest oběšen.

Film zahrnul i boxerský zápas a stejně jako předchozí díl karetní partii. Funguje tu sice podvodná herna, ale její bank je rozbit a příběh končí velkolepou bitkou v těch prostorách. Ale ani tentokrát se budoucí dvojice ještě moc nedoplňovala. - Už vzápětí ovšem vznikla ještě třetí část trilogie Kopec bot (1969), pojmenovaná podle skutečného pahorku u Tombstone, kde byl roku 1875 založen pověstný hřbitov - a později tam raději zbudovali školu. Štvaný a lupiči raněný Hill se ukryje v cirkusovém karavanu a hle, cirk má jen čtyři akrobaty. Dojde navíc k vraždě toho čtvrtého a světští se prahnou pomstít právě prostřednictvím ostrostřelce Hilla. Ten prosí o spolupráci Buda a Budovi ještě pomáhá hluchoněmý kamarád.

V nedalekém městečku Lucky Town zatím horníky dusí nadutý Fischer jištěný tlupou pistolníka Finche a film končí dlouhou, fraškovitou honičkou a rvačkou. Nicméně komický potenciál páru ani teď nevyužil. To se stalo až díky režiséru Enzo Barboni Clucherovi (1922-2002) v Pravé a levé ruce ďábla (1970), kterýžto titul lze přeložit i jako Říkali mu Trinity, a v pokračování Bambino a unavený Joe(1971), známém u nás nedopatřením jako Malý unavený Joe.

Až Clucher tedy stvořil Hilla a Spencera jako bratry (s příjmením Trinity), z nichž jeden je poctivý lišák, pověstně střílející, ale často poněkud unavený (Hill alias Pravá ruka ďábla), a ten druhý se prostě živí kradením koní (Spencer jako Bambino).

V prvním z těch dvou snímků je Bud navíc samozvaným šerifem v městečku na Jihozápadě. Střetne se s arogantním majorem, jehož představoval Farley Granger (1925-2011). Důstojník chce v nedalekém údolí neoprávněně chovat dobytek a místní vyzve: „Buďto opustíte domov, nebo vás v něm pohřbím.“ To se ovšem bratrům nelíbí, ale on pozve dva profesionální zabijáky. Ti končí dík Joeovi na útěku ve spodním prádle. - Film je pamětihodný úvodní pasáží s věrným koněm, což je motiv z legendárního Šťastného Luka, Terence Hillem později také představovaného, a vtipný je motiv opakovaně postřelovaného a mateného šerifa, kterého naprosto neoprávněně zastupuje Bud Spencer. On a Hill (který se navzdory původnímu odporu stal šerifovým pomocníkem) vlastně před majorem ochraňují mormony (včetně dvou půvabných žen) a dá jim dosti práce, než vycvičí tyto zlu neodporující k boji. Film končí velikánskou pěstní bitkou, majorovým vyhnáním do Nebrasky a odjezdem bratří k západu alias do Kalifornie, byť je Joe nerudným sourozencem původně vykazován právě na opačnou světovou stranu.

V druhém z těchto filmů nás nemine ani partie s falešným hráčem Divokou kočkou. Bratři se vracejí domů, jejich otec, jak se zdá, umírá, a oba je zapřísahá z posledních sil, aby se stali jako on bandity, což připomíná daleko pozdější Svěrákovu komedii Lotrando a Zubejda. Vše je přislíbeno, ale sotva bratři odjedou, umírající vyskočí z postele.

Považováni omylem za dva federální agenty využijí toho pak Spencer s Hillem k ožulení několika mnichů v klášteře, i citujme. „Zdravím, bratři!“ „To jsi mu řekl ty, že jsme bratři?“ „Bratři, je to Pán, kdo vás posílá...“ „Ne, projíždíme tu náhodou.“

Jak se však ukáže, osazenstvo kláštera jsou vlastně otrlí zločinci a enklávu využívá čilý obchodník se zbraněmi...

Clucher tedy svedl navázat na Colizzyho závěrečnou pranici v Kopci bot a definitivně tím pro subžánr odhalil jistý potenciál nekrvavých potyček pěstmi a holýma rukama. V budoucnosti se stanou právě takové rvačky značkou filmů Buda Spencera a Terence Hilla a nelze neocenit u nich obou smysl pro rytmus. Brutalita „špagetových“ westernů byla tak v této linii potlačena a násilí zůstalo jen zdrojem ozdravné gymnastiky. Je fakt, že však existuje i linie, která naopak přitvrdila a již symbolizuje film s Ringo Starrem Blindman (1971).

Již v Joeovi se taky vyskytují další nezapomenutelné pokerové sekvence (u oběda) a rovněž ty se budou v různých obměnách opakovat v opusech slavné dvojice. A co víc, také zásluhou hudby složené Francem Macalizzim a nahrané sourozenci Guidem a Mauriziem De Angelisovými se nakonec stal Malý unavený Joe jedním z deseti nejúspěšnějších italských filmů všech dob. Na šestý pokus tu byla i definitivně ustavena slavná dvojice. Spencerovi bylo už dvaačtyřicet, Hillovi o deset méně.

Sedmý společný film es Černý korzár(1971) je ovšem úkrokem do Španělska a na Tortugu sedmnáctého století. - Příběh začíná dražbou sličné španělské kněžny a místokrálovy manželky Isabely na jednom karibském ostrůvku a navzdory názvu vůbec nejde o adaptací známého románu Emilia Salgariho. Hill vlastně není pravý Černý korzár, ale kapitán zvaný Blackie, a hned úvodem Isabelu okouzlí a... koupí a svede, než ji vrátí manželovi. A Bud?

Ten nesvede nikoho a hraje okrajovou roli muže zvaného Lebka. Po právu se cítí podveden, když Hill nechce za místokrálovnu výkupné, ale naštěstí Blackie cítí zlato jinde. Jenže to mu vyfoukne právě Isabela a kapitán je jat. Korzáři jej však zachrání, Hill místokrále zabije a zlato zasílá anglickému králi. Podobně jako Hannibal není tedy ani tohle ryzí film oblíbené dvojice a na ten skutečně ryzí první se dál čekalo. Přišel s definitivním úkrokem z Divokého západu a zasloužil se tu režisér Giuseppe Colizzi (1925-1978), jinak tvůrce už zmiňované trilogie, když přišel se Dvěma machry mezi nebem a peklem (1972), podpořenými opět hudbou bratrů De Angelis.

V tomto fimu Colizzi charaktery svých dvou hrdinů šalamounsky nepřevzal ze svého vlastního tria filmů, které už spolu všichni tři natočili, ale půjčil si Clucherovy rodné bratry, ty udělal letci a přesunul do současné Kolumbie. Definitivně, i když zpola bezděky, tak do vysoké míry vymezil budoucí charaktery obou postav a ustanovil je jako typy. Ale stvořil o i okolní „topoi“, takže svou krvavou neškodností od té chvíle SPENCERHILLOVKY připomínaly v podstatě dětské animované snímky. A trochu i staré němé americké komedie typu slapstick.

Zápletka Dvou machrů se otáčí okolo pojistného podvodu a starého hledače zlata, jehož si zahrál Cyril Cusack, a právě dík tomuhle filmu si Spencer oblíbil létání. Úvodním úkolem hrdinů bylo rozbít starý letoun, aby se jeho majitel zahojil na pojišťovně. Spadnou tedy, ale bylo to bez jejich přičinění, ocitají se v pralesním táboře hledačů diamantů a posléze si otevírají nálevnu a prosperují. A poté, co jim konkurent Ucho (hluchý padouch) „restauraci“ podpálí a vyhodí jim do povětří i letadýlko, berou spravedlnost do vlastních rukou.

Jejich přítel-starý prospektor jim také stále vypráví o tajemství Diamantové hory a moc jej sice nevnímají, ale když zesne, skutečně u něj najdou obří diamant. - Spencer tímto filmem ovšem i propagoval pilotování v totální opilosti a Hill tu zas napodobil pověstnou scénu z Hitchcockova Na sever severozápadní linkou, když bezostyšně nalétával do kamaráda.

Vrcholem jejich kariéry stal se ovšem až snímek Marcella Fondata (1924-2008), odehrávající se v Madridu a známý jako Jestli se rozzlobíme, budeme zlí! (1973). Výtvor s nezapomenutelnou melodií bratří De Angelisů a cholerickým Donaldem Pleasencem v roli komicky se vztekajícího německého psychologa zabírá spolehlivě dodnes. Na scénáři, který se točí jen okolo prostředí fascinujících děcka – lunaparku a rallyecrossu - a kolem devastace autíčka Dune Buggy (jak se jmenuje také ústřední melodie), se podílel Francesco Scardamaglia a jen během natáčení závodu bylo zničeno dvaadvacet aut. Došlo však i na motocyklové jízdy s kláním „rytířů“ s dřevci, což byl parodický odkaz na film Hodný, zlý a ošklivý, a končí se památnou jízdou Fordu Escortu restaurací nahuštěnou barevnými balónky, které však sekvenci spíš odmocnily. A nedostatkem je i nadbytečná zápletka s provazochodkyní. Nic proti ženám - ve vztahu k Hillovi, ale linie s artistkou není dotažena a rozplyne se v nicotě. Zato hit Dune Buggy, ten se, uznejte, už nerozplyne nikdy. Vrací se ve filmu jako jakási mantra, aby obnovovala na scéně štěstí:

Roku 1974 natočily pak dvojice S+H a bratři Angelisovi navíc snímek Dva misionáři, jenž je adaptaci prózy Rodolfa Sonega a jen místo autíčka úvodem oběma dobrákům zlouni spálí loď. Je to ovšem taky příběh o obraně ožebračovaného domorodého kmene a vrací nás až do roku 1890. Odehrává se na Antilách, v Maracaibu a ve Venezuele a pod produkční taktovkou Dina De Laurentis čelí zde čelí guvernér, jehož hraje Robert Loggia, zatímco Terence Hill představuje k doživotí odsouzeného trestance, který podobně jako Motýlek prchl z Ďábelských ostrovů, což se mu kupodivu zdaří dík převleku za duchovního.

Misionářské hávy jsou sice posléze svlečeny, když se hrdinové pokoušejí vydělat si v herně, nicméně už potřetí tak došlo u dvojice S+H na mnišský motiv, který byl nakonec natolik charakteristický, až zaujal Spencerovy a Hillovy napodobitele, jimiž se roku 1974 stali v parodii na western Karambol Paul Smith (podobný Budovi) a Michael Coby.

Karambol balancuje na ostří plagiátu, dodnes však pobaví a vznikl i druhý díl, načež (roku 1975) byli s těmito „záložními“ komiky natočeny ještě snímky Šimon a Matouš jedou na riviéru (Šimonem byl Paul Smith), Noi non siamo angeli (parodie na western o závodech dostavníků s auty) a Šimon a Matouš: Obchodníci s diamanty, která rovněž vygenerovala jednu vcelku šik melodii:

A oba kamarádi z těchto příběhů? Inu, rozhodně byli neuvěřitelnými smolaři. Tak řeba měli odvézt do Marseille kamión plný kosmetických sprejů, ale ono nešlo o spreje a druhý díl začne pak až v Dakaru, a to tristní scénou ze zastavárny, kde je nesprávně interpretován bezelstný pokus dát do zástavy (hlavní napřed) střelné zbraně. Hrdinové jsou následkem toho nuceni ukrýt se před policií do kostela, kde je mají za dva misionáře, a falešný duchovní si je vybere k převozu dalšího kontrabandu. Ale vraťme se ke skutečným hrdinům.

Jejich oslnivá forma vedla bohužel k samostatným projektům každého a málem ke tříleté pauze ve spolupráci dvojice. Chyba? Myslím, že určitě. Hned nato však opět i s bratry Angelisovými stvořili svůj druhý nejlepší film Dva výtečníci (1977), kterým se konečně našel i režisér Clucher a jímž se vše dočasně přesunulo do (skutečných) Států.

Tam se zprvu pokusili chrabře vyloupit banku, ale nato vstoupili do řad policie, aby chránili půvabnou Číňanku (Laura Gemserová). U boje s mafií i zůstanou a naruší část mezinárodního obchodu s drogami. Kupodivu jde teprve o třetí film dvojice odehrávající se v současnosti.

Sergio Corbucci (1927-1990) jej rok nato doplnil dalším kasovním trhákem Sudá a lichá, jenž se opět odehrával na Floridě. Nepřáteli dvou tentokrát nevlastních bratrů je gang tajných sázkařů a památným zůstane Spencerovo vystoupení v roli vousatého miminka. I zde přispěli hudební stopou bratři Angelisové. Sledujeme prestižní závod motorových člunů, kde soutěží námořní a pozemní vojenské jednotky, a po zdemolované bugyně a lodi je vztek nově nastartován právě zničením motoru jednoho z člunů. - Role hrají i kamión plný delfínů a rovněž milion dolarů, ke kterému se hrdinové dostanou.

Právě dvanáctým společným filmem se však začal potenciál páru vyčerpávat a zbývající šestka snímků bohužel už nedosahuje úrovně populární pětice snímků let 1972-1978. Proč?

Je to rutinou i absencí bratrů Angelisových, ale nejen tím – a Hroši v Africe (1979) se prostě stali prvou labutí písní dua. Spencer hraje průvodce lovců na jihu kontinentu. Dorazí sem i bratranec Slim (Hill) a je totálně švorc. Smolaři jsou ovšem oba. Přesto svorně bojují proti obchodu se slonovinou a ve finále prodají zachráněná zvířata zoo v Kanadě. Některé rádoby komické prvky jsou však poněkud přehnané, a pokud tu třeba Spencer nosí bez přestání místo amuletu červený dudlík pro štěstí, je to jistě i odkaz na „miminkovskou“ scénu z filmu Sudá a lichá, ale jinak se jedná spíš o trapas.

Spencer je také až moc hloupý, zatímco Hil až moc prospěchářský a posměvačný. Rizzatiho píseň Grau grau grau, jejíž motiv loudí z foukací harmoniky Hill osobně, sice ušla, avšak bratry Angelisovy nenahradila. Soka páru hrál bývalý maďarský boxer Joe Bugner, který se jinak hned dvakrát střetl s Muhammadem Alim, aniž by dopadl do ringu.

Kdo najde přítele, najde poklad(1981) se pak zove druhý z tří Corbucciho filmů s dvojicí a bez peněz opět potkáváme Hilla. Ale povede se mu získat mapu ostrova s vyznačeným místem. Pokazí pak Spencerovi pokus přeplout na jachtě osaměle oceán (a vykonat snad tím způsobem i celou cestu kolem světa) a na kýženém ostrově se zlatým pokladem se bijci střetnou s japonským samurajem, který ještě vůbec netuší, že druhá světová válka skončila.

I tento film sice ještě zůstal u části jedné české generace jistým kultem, ale schéma už se mění v klišé, došel dech a máme neodbytný pocit déja vu. Na pouhé dvě bitky dojde až v závěru a hudba je dílo komerčnějších bratří Carmela a Michalangela La Biondů.

Ještě hloub se pak propadl čtvrtý Clucherův film s dvojicí, což byl dost roztěkaný pokus o špionážní parodii na bondovky Jdi na to (1983). Dojde tu mimo jiné na břichomluvectví. Začíná se ovšem cestou po Spojených státech na kolečkových bruslích a pokračuje bezděčnou krádeží náklaďáku. Hill a Spencer jsou omylem považováni za agenty CIA a předá se do jejich rukou kufr s milionem dolarů. Lstivě by prchli, chtě nechtě ale náhle bojují na straně zákona a čelí zločinné organizaci šíleného K1, který se chce stát pánem světa. Slušnou hudbu sice opět složil Franco Micalizzi (jako u prvního Clucherova filmu s dvojicí) a vracíme se do neselhávajícího Miami, ani ty dvě devizy ale film nezachránily.

Navzdory tomu Clucher s oběma komiky natočil v Riu ještě pátý film Dvojníci (1984), kde mají dvojrole – milionářských a zženštilých bratranců a jejich dvojníků saxofonisty Hilla a akrobatického pilota Spencera. Tito nebozí dvojníci mají za dva miliony dolarů nasadit kůži a čelit pokusům o atentát na nesmělé, zranitelné a snadno manipulovatelné bohatce, což se i děje, ani závěrečná bitka se zvláštním oddílem vojáků už ale není pravým ořechovým.

A dál? Po Sergiu Corbuccim to s duem ještě zkusil Bruno Corbucci (1931-1996) a chtěl na Clucherovy Dva výtečníky volně navázat Superpolicajty z Miamy (1985), a to opět podpořen hudbou bratří La Biondů. Spencer s Hillem hrají skutečné agenty FBI a Spencer navíc instruktora pilotů vrtulníků v Tampě na Floridě (a to už měl skutečně v civilu školu pro letce). Dvojice si to šine do Miami ve stopách jednoho propuštěného zločince, který kdysi uloupil dvacet milionů, jež se vypařily. Ale dotyčný je zavražděn.

Až jeho indiánský spoluvězeň něco vyzvoní a našim dvěma brachům pomáhají v dalším i dvě krásky. Což je vše moc pěkné, ale nic naplat: rvačky působí ochable a... Pár jednoduše zevšedněl!

Ostatně i platonicky romantická vsuvka je nadbytečná a pohlednicovost filmu poté přímo vrcholová. Spencerovi bylo už šestapadesát, nu, a právě tímhle snímkem se dvojice fakticky rozpadla. Ač... Devět let nato (1994) Hill ještě režíroval jejich osmnáctý společný snímek Blb a blbec o honbě za pokladem. Bylo to dle scénáře jeho vlastního syna Jesse a v produkci syna Spencerova a obloukem se tak i vrátili na počátek, k westernu. Ale výsledkem se stala jen vyčerpávající a nostalgická rekapitulace nejtypičtějších součástek jejich filmů.

Vše tu začíná, když Hill vyrazí na matčinu žádost ve stopách svého bratra, který je otcem deseti dětí. Jak si všimneme, jím a Spencerem bráněné dívky se trochu podobají mormonkám z Pravé a levé ruky ďábla, ale to je nakonec jedno a devatenáctého společného snímku dua, kterým prý měla být zbrusu nová adaptace Dona Quijota, jsme se už nedočkali.

Co dodat? - Kromě Laurela s Hardym připomínají Hill a Spencer i méně u nás známou dvojku Bob Hope a Bing Crosby, přičemž vlastně šlo také o komickou variantu truffautovského „ani s tebou, ani bez tebe“. Těch skutečně ryzích spencerhillovek však existuje vlastně jen pět a vznikly v letech 1972-78. K silné pětce mají nárok se družit leda oba starší Clucherovy filmy Pravá a levá ruka ďábla a Malý unavený Joe (1970-71), zatímco dřívější Colizziho trilogie „fazolových“ westernů (1967-69) má jiný charakter. Atmosféru těch nejtypičtějších snímků dua pak bezpochyby dotvořila hudba bratří Angelisů a úspěch cyklu stál vždy spíše na osobnostním profilu Hillově než Spencerově, byť také Budovi nechť nechá nebe věčnou slávu. Ten úspěch však stál prostě i na Hillově mladickém charismatu a jeho specifické osobnosti, přičemž obdobně lze jistě obdivovat také samostatné jeho filmy o Lukovi a Donu Camillo. Minimálně v letech 1967-1978 fungovala ovšem mezi Spencerem a Hillem obdobná chemie jako mezi Laurelem a Hardym a typickým znakem jejich komedií zůstává vedle ničení a neumírání taky značná asexualita. Jsou ostatně určeny dětem. Tak je i berme.



Nissan Micra 0.9 IG-T 2017 ·...
Nissan Micra 0.9 IG-T 2017 ·...

r.v. 2017, naj. 22 km, benzín, 1. majitel
340 000 Kč (s DPH)

Diskuse


C. Hulka
12:53
6.7.2016

počet příspěvků: 2, poslední 6.7.2016 02:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.