Dle pověsti se může na Velký pátek přihodit poctivé a přičinlivé osobě, že se jí otevře poklad - tak jsem se rozhodl, že půjdu večer do kina, třeba promítaný film bude pro mne takovým pokladem. V děčínském kině Sněžník - v jediném kině, které zbylo ve městě, kde žije na padesát tisíc obyvatel - bylo téměř vyprodáno. Není se čemu divit, při takové masivní reklamě. Maketa postavy nepřehlédnutelného učitele Josefa Tkalouna (Zdeněk Svěrák) i ve vstupní hale biografu zvala příchozí na Vratné láhve, nový film ze svěrákovské dílny (režie Jan Svěrák, dále hrají Daniela Kolářová, Tatiana Vilhelmová, Pavel Landovský a další).

V zaplněném hledišti převážně diváci střední a mladší generace, samotných teenagerů pomálu, penzisti dva nebo tři páry. Mám lístek na sedadlo číslo jedna v desáté řadě. Vedle mne jsou dvě místa dosud neobsazena, fajn, mohl bych si tam položit kabát, natáhnout nohy pohodlněji... Kdepak! Jen světla zhasla, na promítacím plátně se ukázalo Vítáme vás! a už se přihrnuly dvě osmnáctky, zeptaly se mě na číslo řady, usadily se na dvojce a trojce, vytáhly sáčky s krekry, vyzuly se z těsných lodiček a počaly se hihňat, protože na začátku filmu Tkaloun, tedy chci říct pan učitel Tkaloun, se domáhá v nabité pražské tramvaji, aby ho jeho žák pustil sednout. Kupodivu se tak stane a dialog pokračuje - učitel se ptá dalšího žáka, proč nepozdravil - otázka je vyřčena s intonací vskutku svěrákovskou: půl napomenutí, půl zvídavý dotaz. Odpověď dyž nás už neučíte... kvituje moje sousedka obdivným hlasitým Ty vado!

Filmový příběh stárnoucích manželů Tkalounových stojí právě na těchto jemně ironických dialozích. Během devadesáti minut promítací doby ve filmu nikdo nevystřelí, nikdo nikoho nezabije, dokonce ani neuhodí. Ve filmu se nesouloží, nikdo nemá AIDS, nevystupuje tam žádný gay, nikdo přes noc nezbohatne, ani nedojde k loupežnému přepadení nebo k zničujícímu požáru - pan učitel sice v jedné domácí scénce, jsa momentálně důvodně roztržitý, postaví rychlovarnou konvici na zapálený plynový hořák, ale paní Tkalounová zavčas ucítí seškvařující se plast a nebezpečí je v zárodku zažehnáno.

Samozřejmě, slyším teď posměvačný hlas - a proč bychom tedy na takovou nudu měli jít?

Nenudil jsem se ani minutu. Sledoval jsem Tkalounův boj za důstojný život penzisty, kterému dnešní sociální terminologie přisoudila název "starobní důchodce". Vyslechl jsem se zalíbením jeho výroky jako "vitamín E? Ten už jsem měl..." nebo "kup jí růži znovu, neboj se, po pátý růži to každá vzdá..."

"Oddávající úředník nemá na svatební hostině co dělat, má jít z městského úřadu po ceremoniálu rovnou domů..."

Vrcholné scény se ovšem v tomto filmu odehrávají beze slov, jak to nakonec ve vynikajícím filmu má být. V takových záběrech místo protagonistů hovoří gesta, věci, světlo - taky hudba, zvuky a hluky. Okénko, kam odevzdáváme prázdné láhve, známe asi všichni. Pocity Josefa Tkalouna - důchodce a brigádníka v jedné osobě - který z okénka pozoruje přicházející a odcházející zákaznice v protisvětlu letního slunce, jehož paprsky kreslí pod vzdušnými sukněmi nejrůznější siluety lýtek, stehen, zadnic - tyhle pocity snad většina v hledišti také umí sdílet. Avšak následující scénku, kdy posmutnělý Tkaloun se opírá dlaněmi a čelem o holou stěnu vedle okénka, pak odstoupí a dojde mu, od čeho vznikly tyhle staré fleky na studené zdi (jsou to otisky čela a dlaní jeho předchůdců) - tak tuto němou a přesto výmluvnou sekvenci žádná osmnáctka pochopit nemůže.

Však se záhy zdvihly a s hlasitými odsudky à la poď, vole, toho dědka Svěráka nemusim... odkráčely v polovině představení k východu.

V roli utrápené, bojácné a stále milující paní Tkalounové rezonuje Daniela Kolářová svému filmovému partnerovi v záběrech tváře, v pohybech a opět i v promluvách. Její věta Josefe - ty žárlíš! je vyslovena v dokonalé směsi překvapení, náhlé radosti a naději, že není ještě v tomto čtyřicet let trvajícím manželství všechno ztraceno.

Snad jen dlouhé závěrečné minuty záběrů rudé montgolfiéry, unášející manžele Tkalounovy v proutěné gondole vysoko nad středočeskou krajinu, mohly být o něco zkráceny; happyend byl neodvratný od samého začátku a aeronautická nadsázka scenáristova byla dárkem pro kameramana.

© Petr Kersch, Děčín, duben 2007