Podle televizních reportérů obvykle praskají ve švech parkoviště, tribuny, castingy pro superstary, hypermarkety při výprodeji a stadióny při takzvaných koncertech. V hledišti kin nedochází k švovým defektům tak běžně. Důvodů je víc, jeden z nich tkví v samotném promítaném filmu.

Do biografu na představení nového filmu režiséra Jiřího Vejdělka jsem se dostavil jako dvacátý platící divák a domníval jsem se, že budu poslední. Než se v sále zhaslo, rozhlédl jsem se a k mému překvapení nás bylo víc než sto! Většinu rozhodně netvořili důchodci, spíše naopak: zástupci generace střední a mladší. Chyběli jenom puberťáci a postpuberťáci - fajn, bude aspoň klid v hledišti, řekl jsem si a pln očekávání jsem se uvelebil v pohodlném křesle posledního děčínského kina. Zimník jsem přehodil přes vedlejší sedadlo - šatna biografu Sněžník není v provozu už několik let.

Kdysi jsem četl od profesora Černého připomínku, která mi uvízla v paměti. Chcete-li zaručeně shodit nějaké prozaické dílo, divadelní hru nebo film, vyprávějte stručně příběh, na kterém je dílo založeno. Funguje to spolehlivě, zvláště pak, přidá-li kritik do onoho vyprávění špetku ironie. Ale já dnes nechci nový český film Václav shazovat, naopak. Děj filmu je skutečně jednoduchý, předvídatelný, až schematický. Václav (Ivan Trojan) se pohybuje po své české rodné vesnici jako dospělé dítě, mentálně lehce retardované, nesamostatné, rozmazlované a bezúčelně vychovávané svou stárnoucí matkou (Emilie Vášáryová). Jeho otec, někdejší úspěšný sportovní reprezentant, - v padesátých letech likvidován pravděpodobně po udání ze sousedství - se zjevuje Václavovi v kritických momentech děje, aby ho vyvedl z malérů, které si Václav svými vylomeninami nadrobuje; něco podobného už vymyslel před 400 lety William Shakespeare. Václavův bratr František (Jan Budař), pragmatický vesnický dříč, spolehlivý syn a nevěrný manžel, žárlivý milenec krásné Lídy (Soňa Norisová), usiluje od chlapeckých let o větší matčinu přízeň a snaží se ji přesvědčit, že Václavovi by bylo lépe ve vzdáleném ústavu pro mentálně postižené lidi. Svobodná matka Lída povila sice před začátkem filmu děcko, na které František platí poctivě alimenty, ale ten se chová se k Lídě příliš majetnicky, zatímco Václav, záhadný a cudný, v plechové vaně ponořený, se nechává pod zpěněnou vodou polaskat zkušenou Lídinou rukou. Dějové peripetie filmu vyústí do závěrečné krize: Václav se Lídy zastane, žárlivý bratr mu za to pořádně rozbije hubu, Václav si vzpomene na nedávno uschovanou pistoli s jediným nábojem v komoře, se zpozdilou nenávistí rozumově omezeného člověka na bratra vystřelí - nota bene o pouti, kdy je kolem plno svědků...

Rázem se ocitneme ve světě všední reality. Ve vězení není Václavovi tatínkův duch nic platný, ba právě naopak. Přichází na návštěvu Václavova matka - je bezradná. Také paní Lída se dostaví, aby odmítla Václavovu nabídku ke společnému žití. Sousedé v hospodě se zdráhají podepsat přímluvnou petici adresovanou na Hrad. Václav tak stojí u žalářní oprýskané zdi sám...

Jako bývalo běžné v antickém dramatu, i zde v závěru příběhu se objeví deux ex machina. V podobě informativního titulku se dovídáme, že Václavovi po několika měsících kriminálu udělil milost prezident republiky Václav Havel. Zda tento právní úkon měl nějaký dlouhodobý účinek na zúčastněné, se z filmu nedozvíme. Aspoň má odcházející divák o čem přemýšlet. Teprve doma se vybavují před naším vnitřním zrakem obrazy, ve kterých exceluje herecky Ivan Trojan. Ano, je to náročná role, v akčních scénách byla by náročná i pro Belmonda, jak poznamenal kdosi z filmových kritiků. Mně zůstávají v paměti hercovy mimické projevy, proměny pohledu, pohyby ruky, chůze a běh Václava, který není žádný idiot.

© Petr Kersch, Děčín, leden 2008