Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996FILM: V Iráku čeká smrt všude
Režisérka Kathryn Bigelowová se s tím moc nemaže, respektive ve svém krajkářsky starostlivě vymazleném válečném dramatu takovým pojetím hereckého obsazení nenápadně navozuje dojem, že ve válce jsou si všichni rovni. Vyprávění ovšem svého hrdinu má (a to doslova, protože skutečně nejde o žádného antihrdinu): je to seržant William James v podání zatím nepříliš známého Jeremyho Rennera (jemuž je navzdory mladické vizáži devětatřicet - zralost mu kouká z očí). Jamesovým spoluhráčem je černošský kolega z pyrotechnické jednotky Sanborn (Anthony Mackie), který má nejdřív okázale individualistického bělocha natolik plné zuby, že by ho rád oddělal. A třetí postavou do počtu, již se naučíte rozeznávat pod zaprášenou helmou a maskou zpoceného prachu na tváři, je jejich kolega Eldidge, kterému už tak trochu povolují nervy. Málo známé tváře herců pomáhají udržet dojem autenticity, který divákovi sugeruje i dokumentaristická kamera měnící celé „bojiště“ v atmosférický prostor, jehož realismus má zjevné psychedelické kvality v tom neokázalém moderním duchu, který se obejde bez rockových pecek a hrdinových vizí. Titulek „válka je droga“, který snímek uvozuje, působí zbytečně.
Všichni vypadají stejně…
Snímek s číhavým, ale nicneříkajícím a nepřesným českým názvem Smrt čeká všude je jedním z nejzajímavějších válečných titulů poslední doby a je dobře, že devět oscarových nominací přimělo českého distributora (Palace Pictures) uvést ho do kin (i když o tom původně neuvažoval a poslal ho loni v listopadu rovnou na video).
Vidět Smrt čeká všude na plátně je zážitek, který si zasloužíte - i když se rozhodně nejedná o žádný úniková, uživatelsky příjemný kousek. Pokud ovšem dáte přednost domáčtějšímu zážitku a nechce se vám do videopůjčovny, sehraje ho TV Barrandov v sobotu 10. 4. večer.
Protagonista příběhu je profesionální pyrotechnik, který se přihlásil do roční irácké mise asi s tím pocitem, že je třeba zastavit násilí páchané na nevinných, hlavně na dětech. (Což naznačuje jediná „civilní scéna“ z Jamesova rodinného kruhu.) Sám hrdina má malého syna a občas si navečer začutá s místním klukem, který si říká Beckham a šmelí na americké základně s pornografickými dévédéčky, k lacinému dojímání prostřednictvím dětí se ovšem autorka filmu nesnižuje.
Nicméně nález zmučeného těla zavražděného chlapce (který může a nemusí být Beckhamem, vždyť - jak podotýká jeden z hrdinových kolegů – „všichni ti místní kluci vypadají stejně“) Jamese mění v dočasného, samozvaného anděla pomsty, který se pokouší odhalit vrahy. Neustálá umanutá snaha najít konkrétní viníky každodenních masakrů, při kterých hynou hlava nehlava místní i kamarádi z jednotky, totiž hrdinu odlišuje od jeho kolegů. I když pyrotechnikova denní rutina spočívá v tom, že nasazuje život, aby zneškodňoval nejrůznější výbušniny, které anonymní protivníci nastražili do ulic, neustále zápasí s neúprosnými, chorobnými návaly „civilní“ humanity ve vztahu k druhým.
Zkoušky humanity
Zkoušky-epizody, kterými James prochází, jsou ovšem stále těžší a osobnější: od bomby povalující se pod hadry na ulici postupuje k „odjištění" těla mrtvého chlapce, jehož břišní dutina je napěchovaná výbušninami, a snaze zachránit muže žadonícího o pomoc, protože ho jeho soukmenovci proti jeho vůli proměnili v časovanou nálož. (Obě naposled zmíněné scény patří - každá svým způsobem - k tomu nejdrastičtějšímu, co ve filmu uvidíte.)
Navzdory úvodnímu a finálnímu záběru právě zprofanované a nicneříkající slovo "humanita" přece jen definuje rozdíl mezi seržantem Jamesem a prakticky nepoužitelným pyrotechnickým robotem, kterého pro podobné situace vyvinula armáda. Právě ten rozdíl Jamese – v rozporu s jeho psychickou devastací, zoufalstvím a „válečnou závislostí“ - mění v chlapíka, kterého si nepřestanete vážit, ani když omylem těžce postřelí kamaráda nebo se příšerně opije a zmlátí Sanborna: zůstává pomyslným mužem cti jako nějaký kosmonaut (kterého v pracovním obleku ostatně připomíná) či neúplatný westernový šerif.
Odměna pro robota
James rozhodně není obětí: nazvat film Bigelowové, který není žádnou polopatickou vyprávěnkou a dovoluje vám svobodně přemýšlet, „protiválečným dramatem“, by mohlo být kontraproduktivní. James se přihlásil do Iráku s pocitem lidské odpovědnosti, který unikavě těká někdy mezi důvody hrdiny Spielbergova Mnichova a pocity Donnyho z Hanebných panchartů, který chce (což konkretizuje jen Tarantinův scénář) svou baseballovou pálku mstít všechny zavražděné evropské židy. James je tam, kde být chtěl, (nepochybně navzdory protestům své manželky a vlastní touze zůstat s rodinou) a dospěl k tomu, že jediným a posledním měřítkem všeho je on sám - a také se ze svých činů jen sobě se zodpovídá. Jedinou anonymní „odměnou“ je mu pak sprška kamení, kterou místní rozjívení kluci americké vojáky zahrnují. Neexistuje ani žádný bonus ze strany nebes: zlikvidovaných výbušnin už má James na kontě neuvěřitelných 873, ale ví dobře, že ochranný oblek ho prakticky před ničím neochrání. Kdyby na to ještě dokázal myslet, možná by usoudil, že měl zatím prostě štěstí. Kamení je ovšem rozhodně lepší než anonymní kulka, která může přiletět kdykoli odkudkoli, nebo bomba, kterou může aktivovat také náhoda či jakákoli lidská chyba. Právě otázka „válečné“ anonymity a „lidské" konkrétnosti je jedním z nejviditelněji zajímavých témat, které film v rámci svého existenciálního přesahu nabízí.
Možná jde o jeden z nejlepších filmů „o Iráku“ - s poznámkou, že jako na takový se na něj - pokud nechcete - ani nemusíte dívat. Asi nejblíže má snímek devětapadesátileté režisérky (Modrá ocel, Zvláštní dny) ke Scottovu znamenitému opusu Černý jestřáb sestřelen: pracuje neméně originálně a vizuálně zajímavě s pocitem pohybu v nebezpečném prostoru (který však rozšiřuje z ulic Bagdádu i do pouště) a pohrává si s divákovým očekáváním ve vztahu ke známým hercům. Motivem "nekonečně se opakující variace", kterému v Jestřábovi nahrával hudební motiv ve stylu Ravelova Bolera, tady jistým způsobem odpovídá odpočítávání dnů, které Jamesově jednotce ještě zbývají do civilu - přičemž celek zacykluje finální návrat na počátek a pohled na hrdinu, který teď vypadá jako kosmonaut uvízlý v časové smyčce....
Ideologie: mimo škatulky
Soustředěním na otázku, co v extrémních podmínkách ještě tvoří protagonistovu „sobeckou“ lidskou identitu, je snímek Bigelowové navenek skoro opakem Scottovy ideje kamarádské a vojácké sounáležitosti, která Američany v Jestřábovi žene zas a znovu do akce a pozitivně definuje celou západní civilizaci. Ve skutečnosti ovšem Smrt nabízí podobný typ záchranné mise - i v tom směru, že hrdiny nepoměřuje s žádnou z postav "z druhé strany" (takového srovnávání se dopustil další Scottův aktuální válečný opus, Labyrint lží, takže se změnil v nepříjemně polopatickou agitku).
I z nejpřísnějšího pohledu tak snímek Bigelowové nestraní sebevražedným atentátníkům ani teroristům, „nevysvětluje“ jejich důvody a neodsuzuje americkou „agresi“ - ale nemůžete ho ani úplně otevřeně nazvat „probushovským“ (což je skoro nepochopitelné, protože scenárista Mark Boal je autorem námětu na naopak mimořádně ideologickému dramatu Paula Haggise V údolí Elah.) V rámci tak ideologizovaného „iráckého“ tématu, jakého se tenhle jedinečný film dotýká, jde skoro o zázrak - respektive o dílo, který si zaslouží vaši pozornost, i kdyby ho nakonec v oscarovém klání pokořil Avatar režisérčina bývalého manžela Jamese Camerona.
The Hurt Locker
USA 2009, 131 min. titulky
Režie: Kathryn Bigelowová
Scénář: Mark Boal
Kamera: Barry Ackroyd
Hudba: Marco Beltrami, Buck Sanders
Hrají: Jeremy Renner (James), Anthony Mackie (Sanborn), Brian Gerahty (Eldridge), Guy Pearce (Thompson), Ralph Fiennes (velitel týmu), David Morse (Reed)
Premiéra: 25. 2. 2010
na DVD od listopadu 2009
(další autorčiny texty najdete na jejím blogu na adrese: www.alenaprokopova.blospot.com)
