29.9.2016 | Svátek má Michal






FILM: Robin Hood podle Scotta

17.5.2010

Filmů o legendárním anglickém zbojníkovi, který bohatým bral a chudým dával, byla natočená už pěkná řada. Ridley Scott k nim však přičinil vlastní poznámku, která znamenitě zapadá do kontextu jeho předchozí tvorby. Pokud budeme chápat Dobrý ročník (2006) "jen" jako okouzlující divertimento, natočil navíc dvaasedmdesátiletý režisérský klasik pocitově nejcelistvější dílo od svého válečného dramatu Černý jestřáb sestřelen (2001) - a to i navzdory skutečnosti, že otec režisérských sestřihů do kin po Království nebeském nabízí další zjevně "necelistvé" dílo.

I když Robin Hood má slušných 140 minut, některé nelogické skoky v ději naznačují, že zvláště ke konci podlehl film poměrně radikálním úpravám, měnícím finále ve sled nepříliš vzájemně souvisejících obrazů. Scott asi časem nabídne divákům na DVD prodlouženou režisérskou verzi, i když v ní možná nebudou scény nabízející tak radikální odhalení jako v Království nebeském. Podobně jako v případě Království, jehož děj se odehrával mimochodem prakticky v téže době, kterou líčí Robin Hood, by mohla být prodloužená verze lepší než ta původní - nechme však spekulací.

Robin, který přichází do kin, je divácky naprosto uspokojivou podívanou: totiž solidním historickým velkofilmem, ve kterém najdete dostatek velkoryseRobin Hood Crowe pojatých "velkých" scén zrcadlících Scottův tradičně vysoký standard. Vyhnul se přitom nejapné digitální zduřelosti bitevních scén a krajinných panoramat z Království nebeského (čímž rozhodně nechci říct, že kupříkladu scéna vylodění francouzských vojsk u britských břehů nepůsobí stejně velkolepě jako vylodění Spojenců ze Spielbergova Vojína Ryana). Robin Hood se odpichuje od dojmu "realističnosti" a dokonce i celky bitevních scén v něm působí stejně fyzicky a syrově jako třeba osobní souboje v Gladiátorovi.

Kromě "velkých" scén ovšem film nabízí i komorní linii spjatou s postavou hlavního hrdiny, který se kupodivu nejmenuje Robin Hood, ale Robin Longstride (i když si většinu času říká Robert Loxley). Řadový lučištník z vojska krále Richarda Lví srdce, vracející se v podání režisérova oblíbeného Russella Crowea po letech do vlasti z křížové výpravy, totiž shodou okolností začne vystupovat coby zemřelý syn starého šlechtice Waltera Loxleyho z Nottinghamu (toho hraje bezchybný Max von Sydow). A protože vydávat se za rytíře je hrdelním zločinem, musí za to neurozený hrdina jednoho dne nepochybně zaplatit statutem psance. Příběh, který napsal Brian Helgeland (Oscar za L.A. - Přísně tajné a oscarová nominace za Tajemnou řeku), je tak svého druhu prequelem klasické hoodovské story a současně její variací.

Příběh o lidech a moci

Samotný Robinův příběh je nicméně dalším ze scottovských dramat, ve kterých hraje roli traumatizující postava zemřelého otce. Cestu k jejímu odkazu ("být sám sebou") pomáhá hrdinovi najít chápavý mentor (vedle sira Waltera je tu i dvořan Marshall v podání Williama Hurta). Naopak mu ji komplikuje celá kolekce zloduchů v čele s padoušským Godfreym (působivě odpudivý Mark Strong), přisluhovačem francouzského krále Filipa, který touží uchvátit anglický trůn, po Richardově smrti osazený slabošským Janem.

Historické souvislosti spjaté s konkrétním datem podepsání Velké listiny práv a svobod (Magna charta libertatum - 1215) umožňují hoodovskou legendu přiblížit i jinému Scottovu oblíbenému vypravěčskému modelu - příběhu o různých druzích moci. Scény s Robinem fušujícím do profesí vojevůdce a politika patří k nejtezovitějším a tedy nejslabším místům vyprávění (a Helgeland nám zde mimoděk připomíná, že je rovněž scenáristou strašného opusu Kevina Costnera The Postman - Posel budoucnosti).

To, co by dílo jen trochu horšího režiséra zničilo, však v rukou tvůrce nadaného takovou robustní a přitom bohatě strukturovanou vizuální silou, jakou disponuje Ridley Scott, nezpůsobí zase takovou katastrofu. Ideová linie vyprávění je dokonce méně módně vlezlá než v Království nebeském nebo Gladiátorovi: Robin Hood je především oslavou tradičních anglických občanských svobod (což shodou okolností Británie právě teď potřebuje jako sůl).

Obvinění z „komunistických“ pozic tvůrce filmu nezbavuje jen dialog, ve kterém hrdina popírá, že by žádal sociální rovnost ve smyslu "hrad pro každého" (žádá pouze "dům jako hrad", tedy svobodu každého občana), ale i samotná koncepce postavy Robina. Ta prostupuje všechny Scottovy historické filmy počínaje už jeho debutem Soupeři přes 1492: Dobytí ráje a Gladiátora až ke Království nebeskému. V rámci historického žánru je osobitým příspěvkem britského rodáka s vytříbeným hollywoodským cítěním k "třídním" otázkám, které z anglického filmu už skoro vymizely.

Robin je obyčejný muž, který se shodou okolností převleče za šlechtice, ale stává se jím teprve ve chvíli, kdy svou "vznešenost" dokáže rozličnými hrdinskými i lidskými skutky, během nichž získává, posiluje a uplatňuje svou přirozenou autoritu. Moc Robin získává pouze vlastním přičiněním a stává se tak "třídním" nepřítelem všech vlivných a vznešených, kteří represivní praktiky uplatňují jen s poukazem na své tituly, sílu a modrou krev. Jejich odpůrcem je ovšem Robin už od samého počátku vyprávění, kdy ho jako bezprávného vojáka nechá Richard strčit do klády (pregnantní sarkasmus této scény je pěknou poznámkou na adresu důsledků pravdomluvnosti a obecněji konsekvencí svobody slova).

Meč, kůň a královna

Okamžik triumfu však pro Robina (stejně jako předtím pro Kryštofa Kolumba, Maxima v Gladiátorovi či Baliana v Království nebeském) trvá jen krátce: jeho logickým pokračováním bývá u Scotta pád, což je rozhodně poměrně nehollywoodský příběhový model. Scottovi hrdinové se ovšem často už svým talentem vymykají dobovým společenským rolím a stojí "mimo třídy": Robin zjevně navíc aktivuje své výjimečné dědičné dispozice (jeho otec byl vizionář a architekt). Zlá, bezprávná doba ovšem potřebuje svou legendu, když už hrdinovi nenabízí žádný post, který by v dané hierarchii mohl zastávat. Jediným místem, které Robin může - zcela v duchu známého hoodovského příběhu - obývat, je zelený ráj Sherwoodského lesa, místo, které u Scotta našlo obdobné vizuální ztvárnění už ve 1492 a v Legendě.

Součástí pomíjivého hrdinova triumfu bývají u Scotta - v nejrůznějších variacích - takové tradiční atributy, jako je vlastnictví zbraně, královny a bělouše. Robin má to vše, přičemž nad mečem a nad koněm vítězí "královna". Marion (výborná Cate Blanchettová) je hrdou vdovou po Robertovi Loxleym, která se svým novým, vnuceným partnerem zprvu soutěží ve vzájemném špatném odhadu. Zatímco Robin Marion nejdřív považuje za děvečku, ona ho pokládá za sedláka. Pokud je ovšem v Robinovi něco sedláckého, rychle si to vybije a na pomyslném třídním schodišti pokračuje dál až ke "královskému" triumfu a nevyhnutelnému pádu (který má ale tentokrát podobu čehosi jako konce otevřeného do dalšího dílu).

Hodnota vztahu Robina a Marion se odvíjí od kvalit jejich hereckých představitelů a bezvýhradně uspokojivého způsobu, jakým je režisér pro diváka vytěžuje. Od souboje Ripleyové s Vetřelcem nebylo u Scotta klání mezi královnou a jejím osudovým partnerem tak nabité skrytou erotickou tělesností - a vedle vztahu Deckarda a Rachael v Blade Runnerovi jde nejspíš o vůbec nejpřitažlivější scottovský milostný příběh (jemuž dodává jemně nostalgický přídech dospělé chování úměrné zralému věku protagonistů.

Milostná linka je tentokrát (na rozdíl třeba od Království) stejně atraktivní jako akční linie vyprávění, a to jen díky hlavním představitelům: Crowe a Blanchettová svými intenzivními výkony v dokonalé souhře potvrzují Scotta jako nebývale schopného a precizního "hereckého" režiséra. Pokud je jinde v ději něco přebytečného nebo naopak tam něco chybí a pokud jinde v dialozích občas zazní nějaká doslovnost, rozhodně se nic z toho netýká způsobu, jakým Scott prezentuje romanci Robina a Marion. Robin Hood je tak nebývale vyváženým generátorem divácké slasti, který rovnocenně ukájí jak touhy mužského, tak ženského publika.

Po vizuální stránce je pak nový Scottův nový snímek nadstandardně účelnou podívanou, která nabízí vrcholné potěšení milovníkům filmových obrazů bez rozdílů pohlaví. Důležitou roli v něm hraje i oslava anglické krajiny, které s podobnou silou nevyzařuje z žádného z režisérových předchozích filmů: Robin Hood je tak svého druhu vlasteneckým dílem, snad prací Brita, který se vrací domů z dlouhých křižáckých výprav po různých vzdálených, exotických hollywoodských krajích. Tenhle Scottův příspěvek do Velké listiny našich diváckých práv a svobod má punc hluboké osobní opravdovosti.

P.S. A ještě malá poznámka: jedinou skutečně vlezlou, politicky korektní situací ve filmu je Robinova vzpomínka na masakr muslimů, kterého se na králův rozkaz musel zúčastnit. Uklidnila mne drobnost, kvůli které vám stojí za to zůstat v kině na závěrečné titulky: ty jsou totiž animované ve stylu loga režisérovy produkční společnost Scott Free, teče v nich víc krve než v samotném filmu - a pregnantní utětí muslimské hlavy v ní těsně předchází titulku se Scottovým jménem.

Robin Hood
USA/VB 2010, 140 minut, titulky
Režie: Ridley Scott
Scénář: Brian Helgeland
Kamera: John Mathieson
Hudba: Marc Streitenfeld
Hrají: Russell Crowe (Robin Longstride), Cate Blanchettová (Marion Loxleyová), Max von Sydow (sir Walter Loxley), William Hurt (William Marshal), Mark Strong (Godfrey), Oscar Isaac (princ Jan), Danny Huston (Richard Lví srdce), Eileen Atkinsová (Eleanora Akvitánská), Mark Addy (Tuck), Matthew Macfadyen (šerif z Nottinghamu), Kevin Durand (Malý John), Scott Grimes (Will Scarlet), Léa Seydouxová (Isabella).
Premiéra: 13. 5. 2010

(další autorčiny texty najdete na www.alenaprokopova.blogspot.com)



Dýňové rizoto
Dýňové rizoto

Zdravé a rychlé jídlo pro celou rodinu.

Diskuse


J. Pašek
6:22
17.5.2010

I. Fencl
5:50
17.5.2010

J. Pechanec
23:04
19.5.2010

počet příspěvků: 3, poslední 19.5.2010 11:04









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.