V osmdesátých letech minulého století se v kinematografii zemí tzv. východního bloku začalo projevovat více či méně výrazné uvolňování ideologického dozoru nad filmovou tvorbou. V české kinematografii se v tu dobu začala projevovat (či obnovovat) tradice hořkosladkých komedií, které se v tu dobu více či méně zabývaly tím naším českým individuálním, společenským a politickým marasmem (slovník cizích slov: marasmus – tělesná a duševní sešlost). Nemyslím to nijak pejorativně – Chytilová, Vorel a další, to jsou tvůrci, kteří mají svou kvalitu a v nelehkých podmínkách totalitní cenzury zřejmě dokázali vytěžit z minima maximum. U našich severních sousedů se ovšem zmíněné povolování řemínku projevilo také mnohem více směrem k žánrovým filmům. Z polských snímků té doby se mi zachovala vcelku jasná vzpomínka na 4 díla. Jsou to „horor“ Mám ráda netopýry (1986) režiséra Warchola a 3 kousky známějšího Juliusze Machulského – Vabank (1981), Sexmise (1983) a Kingsajz (1987).

Vabank je svižná gangsterka, ke které se Machulski vrátil ještě druhým dílem v roce 1985, Sexmisi znají všichni – věčnou otázkou zůstává, zda se jedná o utopii či dystopii...

... a pak je tu Kingsajz, která přišla do našich kin až po roce 1989 – pod exportním názvem King Size, zřejmě jen jednou poté prošla televizním vysíláním, a v porovnání se Sexmisí a dalšími pozdějšími Machulského filmy jako je třeba Kiler poněkud zapadla. Domnívám se, že zcela neoprávněně.

Kingsajz může být pro každého pamětníka dob minulých mrazivou připomínkou komunistického totalitního režimu a absurdity i krutosti tehdejšího systému. Současně se však jedná o dílo, které díky dokonalému využití fantastického motivu přináší univerzální, nadčasový a zábavný příběh o totalitě a útlaku a také o naději a změně.

Na periferii města stojí omšelá budova knihovny Ústavu pro výzkum čtvrtohor. V jejím suterénu, za zamaskovanými dveřmi se nachází archiv, pardon, Šuplandie – stát obývaný trpaslíky, stát jehož zřízení a organizace podezřele připomíná totalitní režim – koexistují tam vládnoucí elita vedená Velkým Jedlíkem Nadšiškovníkem (Machulského dvorní herec, známý Jerzy Stuhr), všemocná tajná policie, hnutí odporu i anonymní masa obyčejných pracujících trpaslíků. V tuto chvíli je nutné zmínit trikovou část filmu – trpaslíci žijí v šuplatech kartotéky, šplhají po žebřících ze sirek a loví mouchy a jiný hmyz. Divák může s nadšením sledovat honičku po splachovadle obřího záchoda, strašlivou smrt v pasti na myši či koupelnovou scénu, v níž si hlavní hrdina „osedlal“ klasickou žlutou plastovou kachničku - to vše je fungujícím a do detailu promyšleným mixem obřích maket a zadní projekce, který diváka donutí přehrát si vybrané scény znovu, aby mu neušly všechny detaily a vtípky.

Šuplandie, jako každý totalitní stát, radostně sděluje svým obyvatelům jejich privilegia a hlásá rovnost, a současně jim však zapomíná sdělit, že někteří jsou si tak trochu rovnější. Vládnoucí představitelé a vybraní pracovníci (ti jen výjimečně, za odměnu) mohou čas od času navštívit tzv. Kingsajz. Kingsajz, svět velkých lidí – vstupenkou do něj je požití dávky stejnojmenné látky, jejíž složení je přísně střeženým státním tajemstvím. V Kingsajzu jsou věci, které běžný trpaslík nezná a nemá šanci získat – alkohol, lahodná jídla, možnost bydlet v normálním bytě. A také: jsou tam ženy! Od počátku zpřístupnění Kingsajzu, tak musí režim čelit dvěma hlavním problémům – malé ochotě trpaslíků vrátit se zpět domů do Šuplandie a činnosti bojovníků za rovnoprávný přístup ke Kingsajzu, kteří se snaží v utajení nalézt vzorec pro výrobu oné zázračné látky. První záležitost vyřeší sabotáž – exploze v továrně, která ve velkém světě vyrábí nápoj Polo Cockta (čti: polokokta), ten dokáže při pravidelném užívání udržet trpaslíky v kingsajzové velikosti, a únosy emigrantů zpět do Šuplandie. Větší hrozbou je činnost zběhlého trpaslíka – vědce Adaše, který nakonec dokáže recept na výrobu Kingsajzu připravit, a po svém následném únosu a věznění v Šuplandii (jako celu měl přiklopený kovový cedník plný nasazených agentů provokatérů – nechtěl bych to zažít), i předat svému příteli a hlavnímu hrdinovi Olgierdu Jedlinovi (Jacek Chmielnik). Jedlina podporován Álou (Katarzyna Figura), dcerou jednoho z trpaslíků, a dalšími členy hnutí odporu absolvuje strastiplnou a dobrodružnou pouť do Šuplandie a zpět. Úspěšné vyřešení situace s sebou ovšem přináší pochmurný moment příchodu velkých lidí do vyprázdněné Šuplandie a také velmi prediktivní a poněkud stresující závěrečnou scénu – těžko říci, zda se Barry Sonnenfeld před natáčením závěrečných záběrů Men in Black II, tj. vykouknutí ze zakázaných dveří, mohl inspirovat u Machulského, scéna v Kingsajz je však díky kontextu celého filmu několikanásobně impresivnější.

Na závěr lze dodat, že Kingsajz na DVD je momentálně v distribuci takové té sítě prodejen s takřka dumpingovými cenami, kde lze mezi velmi různorodým sortimentem občas nalézt za 49,- Kč opravdový poklad. Však jsem tam kromě Kingsajzu také se slzou v oku zakoupil známý kultovní scifi snímek Gappa – o něm třeba příště, až jej shlédnu. V tomto případě je ovšem velmi pravděpodobné, že jsem si onen film v průběhu let poněkud zidealizoval...

Dalmatin

PS: Scéna s hláškou „Viktorie, nekopej pána, ještě se zpotíš!“ rozhodně patří do kategorie nezapomenutelných.

Kingsajz (Polsko)
Režie Juliusz Machulski, scénář Jolana Hartwig a Juliusz Machulski,
hrají Jerzy Stuhr, Jacek Chmielnik, Katarzyna Figura, Grzegorz Heromińsky.
Filmová premiéra 1987, v ČR vydáno na DVD 2006.