Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996FILM: Přikován s Kajínkem
Cestou k metru mi v uších doznívala působivá Noidova hudba a já přemýšlel, kdy naposledy jsem něco podobného před filmovým plátnem zažil. Pár titulů se mi v hlavě mihlo, ale žádný z nich mě tak neoslovil jako tento po všech stránkách dokonalý Jáklův režisérský debut.
Má-li filmové umění nějaký smysl, pak právě takovýto. Vracíte se z bijáku a když se za sebou ohlédnete, máte pocit, že jste něco hodně důležitého ztratili. Něco, co si už nemůžete vzít zpět.
Na nastupišti metra, na Náměstí míru a v ulicích pražských Vinohrad ležely iluze o našem polistopadovém demokratickém režimu, iluze o jeho policii, justici, mocenských strukturách.
Kdyby bylo na konci filmu napsáno, že osoby a děj jsou smyšlené, mohli bychom říci – z hlediska uměleckého ztvárnění žhavý kandidát na Českého lva. A záhy dílo zařadit do zadní přihrádky v naší paměti.
Něco takového u filmu Kajínek není možné. Je to snímek, který dokáže do našich hlav nasadit brouka, vytvořit noční můru. S posledním titulkem – sdělením, že film je věnován památce Vladimíra Dlouhého – začíná v našem mozku bouře. Díky palčivým otázkám se pod lebkou začíná vytvářet úl.
To nejdůležitější poselství filmu zní: V jaké zemi to vlastně žijeme?
Ano, máme svobodu, svobodné volby, soubor nejrůznějších politických, občanských a lidských práv. Každý z nás má možnost – v éře internetu rozsahem nebývalou – kritizovat stávající systém do libosti. Není to samozřejmé; je to něco, čeho si musíme vážit a co je nutné žárlivě střežit.
Jakou má ale člověk, prostý občan této země, šanci, když se dostane do policejního či justičního soukolí a mocní v této mašinérii se rozhodnou ho zničit? Pokud Kajínek nevraždil a přesto dostal doživotí, k čemu mu je, že já tady teď můžu svobodně psát. Vždyť jsou to jen slova, slova, slova …
Ne, já opravdu neřeším Kájinkovu vinu či nevinu. Nechci a ani nemohu. Pouze uvažuji: není-li jisté, zda se na místě činu nacházel (a vraždil) pouze on sám, ba co víc, je-li důvodné podezření, že tam s ním někdo byl, dokonce snad ochránce zákona, je-li v případu tolik nejasností, podezření na manipulaci, vydírání a všelijakých jiných podivností, pak se nemůžeme a nesmíme smířit s tím, že za katrem na Mírově je pouze Kajínek.
Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale vzpomeneme-li na všechny polistopadové justiční policejní záhady a skandály – útěk Krejčíře během domovní prohlídky například -, pak opravdu nevím, jaké argumenty nasadit v debatách s rudými nostalgiky, obhájci minulého režimu, kteří jsou schopni nám z očí do očí tvrdit, že v mnoha ohledem mezi oběma systémy není vlastně žádný rozdíl.
S lítostí konstatuji, že současní mocní mně, prostému občanu, obhajobu ČR jako demokratického právního státu ani trochu neusnadňují. Po shlédnutí „Kajinka“ to bude ještě těžší, ne-li nemožné.
Běžte. Nebudete litovat
Byl to první film, u kterého, když mě začala bolet záda, jsem přemýšlel, mám-li se v sedadle předklonit – aby mi nic neuniklo. Byl to první film, u kterého jsem zapomněl, ač jsme byli po pikantním a tedy i více osoleném občerstvení ve fast foodu KFC, že mám v držadle sedadla vychlazený nápoj.
A byl to po dlouhých letech první film, u něhož se vyplatilo vyčkat až do konce titulků. Naposledy, a to už je hodně dávno, před osmdesátým devátým, tomu tak bylo u Formanova Amadea.
Kolik filmů shlédne jedinec za život? V biografu, televizi, na videu? Bezpočet. O kolika z nich ale platí ono – to musím vidět? O zlomku z tohoto počtu.
Můj názor: Kajínek mezi nimi nesmí chybět. Na to je poselství tohoto excelentního filmového díla příliš zásadní – a přitom: není jenom o Kajinkovi.
Vypovídá také, a možná více než o slavném vězni z Mírova, o naší prapodivné době. O poměrech v éře postkomunistické demokracie.
Moje osobní záruka, pro ty, kdo váhají. Na Kajínka běžte. Nebude litovat.
