21.11.2017 | Svátek má Albert


FILM: Neviditelné vzpomínky na filmy a na herce

18.8.2017

Představme si léto, ale s filmovým fandou. A ten nemusí hned sedět u baru, aby řekl:

Všechny jsem je znal. Do puntíku. Všechny. Chcete o tom vyprávět?

Kývnete. Co máte dělat? A on spustí asi takhle:

Tak třeba takový Dočolomanský. Víte, že chodíval velmi rád Blavou? Tedy Bratislavou. A nebloumal. Vůbec, chodil rázně. A Cary Grant (abych co nejrychleji utekl na Západ)?

Ten si zase vždy zakládal na pověsti heterosexuála, a pokud byste jen šeptli něco jiného, byli jste v Hollywoodu za zvíře „v temný omáčce“ a na černé listině. Komik Chevy Chase by o tom mohl vyprávět, causa Grant mu fakticky zničila celou kariéru. Ale byla to Chevyho chyba. Jednoznačně.

Ještě se ale vrátím do Prahy a třeba takový Jaroslav Foglar by vlastně taky nebyl marným hercem, řekl bych (ostatně vystupuje v řadě filmů), a jistě by vedle toho ani moc nevadilo, že byl také „Strýček Skrblík“. Ostatně...

Jde částečně o klepy. Zase tak lakotně vždy nejednal. Pravdou ale už (pravda) zůstane, že se „těch osmatřicet vkladních knížek“ v tajné skrýši jeho bytu roku 2017 našlo a referoval o tom například časopis Týden 31/2017. Ale raději zpátky ke skutečným hercům. I k těm nejskutečnějším.

Tak třeba pan Gene Hackman je ze všech nejlepší, ale jednoduše přestal hrát. Zcela. „Nechci vystavovat starobu,“ řekl by vám nejspíš. A peněz má dost. Už menší Hackmanova role v Bonnie a Clyde (1967) za vidění věru stojí. Bez debaty; jako i celý ten film.

Naposled se však vrátím do Československa a vybavuji si živě své „seznámení“ s Jozefem Kronerem. Za jakých okolností k němu došlo? Inu, to neovlivníte, a Obchod na korze byl tenkrát, tuším, zakázaný; i seděl jsem co nevinný chlapec u televize, vládlo krásné nedělní ráno a dávali zrovna cosi jako Pohádkové dívánky. Také na obrazovce vládly děti. Plno dětí. A najednou... do toho přivedli Kronera.

Najdou se, chápu, i lidé, kterým tento vynikající herec není sympatický, a to úplně jednoduše a lidsky, ale mne tenkrát jeho charisma dostalo. Zcela! Čím to vlastně bylo, ale analyzovat nedokážu. A „Slovácko“ (ten seriál) mám v oblibě a herce Oldřicha Velena, Kronerova tamního kumpána, zrovna tak.

Řada herců ovšem působí prostě už jen tím, že jsou chlapi. Ne, vůbec netvrdím, že i ostatní herci chlapi nejsou, ale jeden takový (a dnes už zapomínaný) se bezesporu jmenoval Karl Malden. A jistě, byl Američan, nicméně Američan jugoslávského původu.

Moc dobrý je - kupříkladu - ve spionážním filmu kontroverzního Kena Russella Mozek za miliardu dolarů (1967), kde s ním velice dobře hraje i ještě další „playboy“ dávných časů Michael Caine. Ale samo sebou netvrdím, že neměl svět podobných chlapáků víc. Kirk Douglas dokonce ještě žije. A to mu bude v prosinci už sto a jeden rok!

Ani Robert Mitchum nebyl marný. Na Robertovu jen zdánlivě prázdnou tvář nezapomenete a v Řece do nenávratna (1954) skáče uprostřed amerického Západu zničehonic plavmo rovnou na Marylin. Je to velice dlouhatánský skok, realizovaný v blízkosti ohniště, ale Mitchum přesto okamžitě vstane, opráší se a praví až poněkud britsky: „Omlouvám se! Neovládl jsem se.“ Ta scéna není nevěrohodně hraná a není nijak kašírovaná. Přesto mi ale přišla kapánek moc filmová.

Není dál sporu, že herci často vznikají z leknutí, a že úvod skutečné kariéry asi a jednoduše musí být následek ukrytého handicapu, který dotyčného nakopne. Příklad? Eastwood byl vysoký a hezký, nicméně měl poněkud křivé a ošklivé zuby, takže se snažil hovořit se zavřenými ústy. Navíc...

Ale nechoďme až za čáru, vždyť to každý máme handicap, ne-li hned několik handicapů, a to naprosto nemusíme mít herecké ambice. Kromě toho...

Jest i cos jako „studiová taktika“ k upoutání pozornosti a bídáci producenti jednoduše potřebují, aby se o herci mluvilo či opět mluvit začalo, a tak občas ledacos zveličí. Až podle.

Když například umřel Burt Lancaster, někdo záludně napsal, že byl vlastně či do jisté míry gay. Nu, já nevím, zda je to pravda, ale dozajista musím uznat, že mě v tu chvíli chtě nechtě napadlo, že bych se na pár Lancasterových filmů možná mohl podívat znovu. Nebo snad ne? Určitě. A nemyslím teď ani tolik na slavnou plážovou scénu v přílivu s Deborah Kerrovou

jako spíš na báječné filmy, ve kterých už se přehrál do padouchů.

Zajímavé je například UltimátumRoberta Aldriche, které běželo i v našich kinech, a koneckonců i Ostrov doktora Moreaua (1977) svého času Burt Lancaster zachránil (a kdo jiný?).

A ještě když jsem chodil na gympl, důstojně „zmákl“ (a jistěže taky ve všech komunistických televizích) i sovětsko-americký dokumentární seriál Velká vlastenecká válka (1978). Vzpomínáte?

Vraťme se nicméně aspoň ještě na moment k ryzí maskulinitě a Ian Lancaster Fleming kamarádil (a to je dobře známo) s hercem Davidem Nivenem a přál si ho do role Bonda. Vyhověno mu nebylo a roli dostal typově odlišný Connery, prostý to chlapák a prodavač mléka (za což se nestyděl). Skot tak přebil gentlemana Nivena a sami musíte uznat, že David byl vážně na agenta 007 malilinko zženštilý.

Já si to aspoň myslím a Davida Nivena si dokonce snadno představím i v roli zbabělce ze Sedmi statečných. Hm. Ale nepředstavuji si ho tak a moc rád jej dál (a dál) vidím jako „Mozek“. Jako Velkého šéfa (1969). Vždycky tak budu Davida Nivena už vidět. Zcela perfektního. Ale stalo se, řekl bych, frapantní chybou, že dotyčný film nemá druhý díl.

Pokračujme však. Dobrým hercem - obdobného typu - je Christopher Plummer (*1929) a jsou to tak dva tři roky, co své kvality opět a s nonšalancí dokázal a předvedl ve vynikajícím bijáku Vzpomeň si. Dozajista přitom není bez zajímavosti, že právě Plummer a Niven hráli tu samou postavu v sérii Růžový panter. Ale nechme už vzpomínek, odložme klepy a zastavme se závěrem u pár nejtypičtějších zkušeností, které jsme s filmy udělali snad všichni.

1. Ošidnost paměti

Viděli jste nějaký snímek už v raném dětství? Často si pak z něj nesete životem něco úplně jiného, než dejme tomu vaši rodiče. - V sedmdesátých letech naše televize např. uvedla francouzský seriál Korzáři (1966) a pamatuji jeden díl, v kterém titulní flibustýry zaskočila sličná dívčina, když se půvabně uložila do jednoho ze člunů. Dál si vzpomínám na znělku, neboť se před každým pokračováním opakovaly stejné záběry. Ale jinak už nevím nic. A jinými slovy?

Dítě si v paměti často odnese kupříkladu i různé erotické prvky, ne však podstatu.

2. Nechtěný humor

Za socialismu oponou ze želez „propustili“ i americký snímek Fort Apache in Bronx (1981), jehož titul odkazuje na klasický western Johna Forda Fort Apache (1948), v němž stojí na Divokém západě stejnojmenná pevnost; ale český distributor „nové verze“ přeložil titul prostince jako Pevnost Apačů v Bronxu. Správně jej ale měl přeložit Pevnost proti apačům v Bronxu a apačem je zde pochopitelně míněn pouliční lotr, jak se mu říkávalo už za časů Fantomasových v Paříži počátku dvacátého století. Nu, a podobný lotr by z povrchu světa někdy moc rád smetl třeba i celou ústřední policejní stanici, již... Ano, již lze symbolizovat právě i slovy Fort Apache.

Ve finále téhož filmu zajmou pak policajti pár bouřliváků a kumpáni bouřliváků chtějí bouřliváky zpátky, i dokolečka skandují (v českém dabingu): „Pusťte bratry domů! Pusťte bratry domů!“ Na jistou dobu ta hláška v Československu zlidověla.

3. Promarněný „pravý čas“

Bohužel máte i filmy, které naopak musíte vidět už co robě skoro z kočárku. „Jináč“ to pak snad již ani nemá smysl. Anebo přece?

Osobně lituji, že jsem už jako dvanáctiletý kluk nešel do kina na dva filmy Návrat Růžového pantera a Růžový panter znovu zasahuje, ale současně uznávám, že Peter Sellers je v nich natolik dobrý, že divák jeho výkon ocení i věkem otupělejší.

Jak bych ale asi tyto filmy vnímal jen a právě jako dvanáctiletý kluk?

To se bohužel už patrně nikdy nedovím a jen si vybavuji, že jsem tenkrát návštěvu biografu několikrát... ano, jen laxně plánoval.

4. Jen částečné pochopení

Snad jste si všimli, že i Svěrákova/Smoljakova komedie Vrchní, prchni začíná jako bondovka. Akvabelami. Ženy se tu formují pod hladinou. Ale pak se ukáže, že se jednalo o hladinu knihkupcovy vany.

Kdo ovšem nikdy neviděl (obdobný) začátek některých bondovek, pochopí vtip jen zpola. Tolik o začátcích filmů. Ale připomeňme i nějakou pointu. Například... Tak třeba ve Zvětšenině (adaptaci povídky Babí léto od Julia Cortázara) se nakonec kamera vzdaluje od hrdiny, až je muž jen čárkou v zeleni louky. A co to symbolizuje? Ne každému z diváků to asi hned dojde, ale ten záběr samozřejmě říká jediné:

„Já, celý film, jenž jste právě viděli, jsem taky jen pouhou ZVĚTŠENINOU života jednoho človíčka, jednoho fotografa.“



Diskuse


P. Dvořák
5:53
18.8.2017

počet příspěvků: 1, poslední 18.8.2017 05:53









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.