Viktor, syn zbohatlého obchodníka s rybami, a Viktorie, dcera zchudlých šlechticů, se včas dozvědí, že budou mít svatbu - asi tak den-dva předtím, než se mají rozeznít zvony. Oba jsou jemní a z pohledu jejich rodičů nepraktiční mladí lidé, to ostatně (a také touha po získání toho, co v každé z obou rodin chybí - urozenost a peníze) vedlo ke sjednání tohoto sňatku. Jsouce romantickými bytostmi, oba ale od manželství očekávají to, co v něm často nebývá - vzájemnou lásku. Není divu, že k tomuto dobrodružnému projektu přistupují velmi rezervovaně (diplomaticky řečeno).

Rodiče své děti znají, a tak den před svatbou proběhne generální zkouška. Pastora téměř raní mrtvice, Viktor nezvládá odříkat svůj part, svatební slib je pro něj jazykolam typu nenaolejuji-li-julii-naolejuje-julie-mne. Trapasu uteče z města, v klidu lesních velikánů svatební formulku odříká bezchybně - a přitom svůj svatební prsten nasadí na ruku mrtvé dívce. Ta ožije a vzniká milostný trojúhelník, sice poněkud vybočený z našeho světa, ale jinak klasický.

Všichni  tři se rozebírají ve svých pocitech i citech, do toho se připlete intrikánský lord Barkis Bittern, pastor Galswells, xylofonový výstup koster a nemrtvý vědec Gutknecht. Děj se neustále přesouvá shora - tedy z říše živých - dolů, do říše nemrtvých, a naopak, Viktor se tu setká se svým psíkem, zápletka se zaplétá - až nakonec ji Tim Burton rozplete tak, až divákovi hlavu poplete. Neboť kupodivu štěstí dojdou všichni tři zúčastnění vrcholové milostného trojúhelníku. Ale jinak, než byste čekali (v této recenzi jsem totiž vynechal jeden fakt, podstatný pro finále).

Více než deset let po Předvánoční noční můře (Nightmare Before Christmass, 1993) se Tim Burton vrátil ke klasické animaci. Pokud jste PNM neviděli, po shlédnutí Nevěsty tak určitě udělejte (v půjčovnách není, musíte sehnat kamaráda, který si ji koupil v zahraničí) - a pokud jste PNM viděli, nečekejte totéž. Nevěsta je film, postavený na poetice lásky, věci veskrze intimní, a stejně intimní je i celkové ladění filmu. Hudba Dannyho Elfmana tu je mnohem komornější, muzikálové chorusy téměř chybí, naopak významnou úlohu tu má sólový klavír dvouruční i čtyřruční. Přesto z něho tryská melodie typicky elfmanovská - výrazná a chytlavá.

Stejně tak je i většina scén komorních, málokdy tu najdete záběry plenéru, a určitě to nebyla otázka financí. I v lese je prostor omezen až strašidelně přímými a vysokými stromy, záběry z ulic i krajiny jsou spíše polodetaily. Svět „dole“ je místy až jiskřivě barevný, kontrastující se zažitým názorem o jeho ponurosti, a nemrtví jsou stylizováni až do polohy karikatur - povšimněte si naprosto nefyziologického řešení dolních čelistí, podřízené výrazu postav a jednoznačně přiznávající jejich loutkový původ.

Svět živých je fádní - nejenom jako takový, ale i jeho výtvarný výraz je téměř monotónní kombinací zešedlých odstínů, jen tu a tam se objeví čistá a jasná barva, například u motýla, prolétávajícího úvodními titulky. Živáčci jsou karikováni daleko za běžnou míru - tady vynikají především rodiče Viktorie a pastor. U této kategorie postav je divácké vnímání jejich výtvarného výrazu mnohem ostřejší - se vzezřením lidí máme mnohem více zkušeností, než se vzhledem zásmrtných bytostí. Zajímavostí je, že v několika scénách byla klasická animace po políčkách doplněna počítačovou - ale ta byla provedena tak, aby dokonale technicky zapadla do svého okolí a „nerušila“ svojí dokonalostí.

Titulky zachovávají velkou devizu filmu - hlasy Johnnyho Deppa (Viktor), Emily Watsonové (Viktorie), Heleny Bonham Carterové (Mrtvá nevěsta), v dalších rolích pak uslyšíme třeba Christophera Leea (pastor Glaswells), Tracey Ullmanovou i samotného Dannyho Elfmana. Jejich projevy dotvářejí charaktery postav a je dobře, že nebyly překryty dabingem.

Najdeme tu několik připomínek Předvánoční noční můry. Výtvarný projev je typicky burtonovský a proto v lecčems výrazově podobný, stejně tak, jako na první pohled poznáte filmy Jiřího Trnky. Mrtvá nevěsta tak trochu připomíná dívenku Sally včetně některých gagů, i psi si jsou podobní, i když ten v předchozím filmu byl do záběrů dokreslovaný, a Gutknecht je zase ne až tak moc vzdálenou paralelou Finkelsteina. Snad až na tu nápodobu v posledním jmenovaném případě je ale vše velmi decentní a nevrhá diváka zpět do noční můry. Nemrtvý generál Bonesapart a jeho německý protějšek jsou ovšem originály takového rázu, že ostatní drobnosti dokonale překryjí.

Zápletka je víceméně daná hned od počátečních scén, dějová linka je poměrně jednoduchá a těžko předpokládat, že by novelizace dostala Pulitzerovu cenu. Jenže příběh není na tomto filmu to hlavní. Mrtvá nevěsta Tima Burtona - Tim Burton's Corpse Bride - je ukázkou jeho mistrovství scelovat výtvarný projev, pohyb, zápletku, zvuk (v čemž mu pomáhá Danny Elfman svojí hudbou a texty písní víc než kvalifikovaně) a dialogy.

Film navíc ukazuje a především potvrzuje, v čem je síla Tima Burtona: v bizarnosti pohybující se na pomezí hororu a grotesky. Řadí se tak do osy jeho filmů jako Frankenweenie (1984), Pee-Wee's Big Adventure (Pee-Weeovo velké dobrodružství, 1985), Beetlejuice (1988), Batman (1989), Edward Scissorhands (Střihoruký Edward, 1990), Batman se vrací (1992), Nightmare Before Christmass (Předvánoční noční můra, režii přenechal Henrymu Selickovi, 1993), Mars Attack! (Mars útočí, 1996) a Charlie and the Chocolate Factory (Karlík a továrna na čokoládu, 2005). Mimo tuto řadu zaslouží z jeho prací ještě zmínky díla, ve kterých se pohyboval na okraji své domény - životopisný film o „nejhorším režisérovi všech dob“ Ed Wood (1994), adaptace novely Washingtona Irvinga Sleepy Hollow (Ospalá díra, 1999) a Big Fish (Velká ryba, 2003). Remake Planet of the Apes (Planeta opic, 2001) jen potvrzuje, že pokud se Tim Burton vypraví mimo svoje panství, ztrácí brilanci, kterou vynikají všechny dříve jmenované filmy.

Mrtvá nevěsta je komornější než Předvánoční noční můra, nechytá diváky na jiskrné melodie, ale na jemné předivo citů. Svým tématem se od PNM natolik odlišuje, že srovnávání pouhých věcných stránek obou filmů v podstatě nemá cenu, je určena pro jiné zákoutí diváckých duší. Svojí poetikou intimity balancuje na hraně mezi hororem a komedií, paradoxně ale toho tísnivého a strach budícího najdeme u Burtona víc ve světě živých než nemrtvých. Což ostatně platí i o normálním životě...

Mrtvá nevěsta Tima Burtona (Tim Burton's Corpse Bride)
klasická animace, 76 min., 2005, Warner Brothers, premiéra ČR 24. 11. 2005
režie: Tim Burton, Mike Johnson; produkce: Tim Burton
hudba, texty písní: Danny Elfman
(foto: Warner Bros)