Dostal jsem se na konci října poprvé v životě do Jihlavy. Na několik dní Festivalu dokumentárních filmů. Byl to pozoruhodný zážitek hned z několika rozdílných pohledů: město samotné, některé filmy a podržte se - giboni.

Město
Kdysi jsem Jihlavou projížděl a pamatuji si na mohutné středověké hradby. Ty jsou tam dodnes a uvnitř narazíte na německé město Iglau bez Němců. Pocházím ze sudetského Falkenau/Sokolova na opačném konci české kotliny a tak jsem si hned všiml důvěrně známé architektury až do takového detailu, jako jsou žulou dlážděné chodníky. V Jihlavě se ovšem zachovalo daleko větší městské centrum a až na odpudivý socialistický obchoďák uprostřed náměstí prakticky neporušené. Netvrdím, že se mi tento sudetský styl líbí, ale jako kulisa či historický dokument působí staré město až neuvěřitelně.
Hned u centra člověk narazí na Horácký stadion, což je „pro nás hokejisty“ pojem. Tady vyrostla generace bratří Holíků, která nás v mládí okouzlila a vyháněla na zamrzlé rybníky s hokejovými holemi. Neodolal jsem, zašel na kousek dorostenecké ligy a pocítil dávnou nedočkavost: kdy konečně začne mrznout!
Ovšem venku si pokračoval nádherně barevný podzim a tak jsem mezi filmy odbíhal do přestárlých parků a k řece Jihlavě a k říčce Jihlávce.

Festival
V Jihlavě je všude blízko. Jakmile jsem vstoupil do starého města, hned jsem narazil na Čáru. Lajna, jak na fotbalovém hřišti, mě dovedla do všech kin, která jsem při svém výběru filmů potřeboval najít. A vybírat bylo nutné; v nabídce bylo na 80 snímků a promítalo se současně na několika místech.
Po Čáře se mnou putovaly zástupy mladých zaujatých lidí. Zaplnily na pár dní ulice i hospody starého města svou usměvavou vlídností a řekl bych, že se Jihlaváci musí na takovou každoroční proměnu města těšit.
Nabízím svůj soukromý pohled na většinu z filmů, které mi postupně přišly do cesty:

Události Pavla Štechy
Helena Třeštíková, 54´
Nečekaně optimistický dokument o umírání. Fotograf, na stará kolena učitel (tak to má být), veselý a pokorný člověk. Moje oblíbená režisérka a sympatická žena opět nezklamala. Jenom jsem dostal strach, abych po takto nastavené laťce nebyl ostatnimi filmy zklamán.

Pravidla lži
Robert Sedláček, 120'
Hraný dokument z prostředí terapeutické komunity. Šel jsem na něj ze dvou důvodů a ani jeden nezklamal. Jednak se mi líbí herečka Klára Issová, jednak znám člověka, který něco takového úspěšně absolvoval, jen zatím nebyla příležitost opatrně se ho vyptat (je-li něco takového vůbec možné). A k tomu jsem navíc dostal (opět) skvělý výkon Jana Budaře, známého z filmu Nuda v Brně.

Pochod tučňáků
Luc Jacquet, 80´
Jeden z extrémů evoluce. Něco tak absurdního, jako pravidelné předávání si vajíčka zahřívaného mezi nohama nelétavých, avšak plovoucích ptáků ve vražedném mrazu antarktidy, by si mohl vymyslet jen nepříliš inteligentní designer. Téměř dokonalá obrazová dokumentace, zkažená přeslazeným slovním doprovodem. Jediný z filmů, který jsem viděl už předem, a tak jsem nedokázal podruhé doposlouchat ony rádoby-dětské roztomilosti.

Napříč Brazílií
Luiz Thomas Reis, 79´
Kdysi úspěšný němý film z 20. let minulého století. Dnes ovšem moc nového neříká. Snad jen: s jakou snadností se mohou setkávat a hned bez problémů komunikovat lidé tak odlišní, jako „civilisovaný“ běloch meziválečné úrovně a amazonský indián, který dosud nepotkal bělocha. Mladé dámy sedící za mnou zase zaujala minimalistická tanga tehdejších indiánek. Ale jinak film spíš dokumentuje naprosté nepochopení, s čím se to běloši setkali. A zamrzí, že místo svého civilisačního úsilí nedokumentovali raději více původní stav.

Mozartovy minuty
28 režisérů, 30´
Každý z režisérů dostal minutu k reakci na Mozartovské výročí. Nevím proč jsem doufal, že z toho může vzniknout víc, než jen řada anekdot. Snad proto, že mám Mozartovu muziku tak rád. Ne všechny vtipy se ale povedly.

Tam dole
Chantal Ackerman, 78´ <br> Jeden z nejsilnějších zážitků. Možná i proto, že to zpočátku vypadalo na omyl a odchod z kina. Nesnesitelně dlouhé nehybné záběry přes řídké závěsy okna. Jen občas hlas staré ženy pronášející téměř bezvýznamné banality a o něco zajímavější vzpomínky. Je těžké to vysvětlit, ale mám pocit, že nyní toho vím hodně o Tel Avivu, Židech i o životě v Izraeli. O pastelové barevnosti středomoří, nesnesitelném městském vedru, osamělosti a obavách starých žen, o síle moře, o samozřejmosti tamního života v trvalém nebezpečí.

Zprávy z domova
Amos Gitai, 97´
Příběh obyvatel jeruzalémské vily. Nelze jinak, než srovnat se snímkem Tam dole z hlavního izraelského města Tel Avivu. Zde jde o pravý opak - spousta záběrů, spousta příběhů, ale situaci, ani historii, příliš neosvětlily. Vyrozuměl jsem jenom, že ten dům měl podobně neřešitelný osud, jako spousta domů v českých Sudetech (rozumí se těch, co nebyly zničeny). Ale je tu rozdíl, Palestinci se nebojí zajet podívat na svůj bývalý domov.

Nikdy nebylo líp
Ivana Miloševičová, 65'
Můj první vrchol festivalu. Bosenský generál říká před svým domem na kopci nad Sarajevem 10 let po válce: „nikdy jsme se neměli líp, než teď“. Tedy ani před válkou. Vždycky tam byly problémy mezi západními Chorvaty, východními Srby a jižními Bosňáky. Mohu-li takto do světových stran odkázat povrchní náboženské záminky tradiční nevraživosti všech sousedů kdekoli na světě. Zarputilý Srb říká autorce: „Vy jste z Prahy? No jo, vy jste měli štěstí na politiky, že vás se Slováky rozdělili v míru.“ Autorka se vydala do rodné země navštívit všechny tři komunity a poctivě přiznává, že nechápe, proč se musely vzájemně vraždit. Ukazuje nám ale, že jsou to vlastně stejní lidé jako my. A tak mě napadlo, že nemáme důvod k bohorovnému klidu: „nám se přece nic takového se Slováky nemohlo stát a ani do budoucna s ostatními sousedy k ničemu nemůže dojít!“

Etnocida...
Paul Leduc, 103'
Můj první šok z arogance politisujícího autora. Nechává ve svém filmu o zániku indiánského kmene bez odezvy deklamovat povrchní (a nedůsledný!) antiamerikanismus. I když pohnutky chápu, zánik každé fungující společenosti je nenahraditelnou ztrátou. Ale příčiny úpadku některých lidských společenství jsou bohužel mnohem jednodušší a neodvratnější (viz třeba Jared Diamond: Guns, Germs, and Steel).

Záviš...aneb vznik a zánik Československa
Karel Vachek, 147'
Druhý šok. Předlouhý dokument o samolibém panu režisérovi. Ano, natočil film sám o sobě a bezděčně tak ze sebe udělal brouka Pytlíka. Dějinám, politice, ani fyzice nerozumí, nicméně nezdolně a mnohomluvně obtěžuje posluchače svou směskou názorů. Například jeho litanie nad „temnými vazbami“ českých politiků s ekonomickými šejdíři nepůsobily věrohodně - vzápětí si totiž před kamerou notoval s Jakubem Patočkou, příjemcem Kocábova odpustku za vykradený investiční fond. Dost dobře jsem pak ani nemohl pana režiséra litovat za zlomyslnost, jakou mu nachystal režisér Remunda v závěrečném Setkat se s filmem - nastrčil mu šťavnatou nahou pornoherečku a teprve nyní Pytlík zmlkl a utekl. A kdyby vás také někdy při besedě přesvědčoval, že známá skleněná hračka - pijící čáp, která se ve filmu také objeví, je založena na „jednoduchém fyzikálním principu, na vzlínavosti“, tak se nenechte zmást, opět nemá pravdu. Hybnou silou je pouze vypařování vody z namočeného zobáku.

Nízký let
Jan Šikl, 52'
Absolutní vrchol festivalu. Pro porotu i pro mě. Sestříhané amatérské (němé) filmy jedné rodiny s komentářem vyprávěným z pohledu postupně: mladé dívky, šťastné manželky, šťastné matky, podváděné manželky, podvádějící manželky, rozvedené manželky až spokojené důchodkyně. Celý život v padesáti strhujících minutách.
Jak je možné udělat tak působivý dokument ze starých, blikajících útržků? Je to dáno bezprostředností soukromých záběrů, neplánovaných pro cizí oči? Nebo profesinálním výběrem a zpracováním jen několika z možných vedlejších příběhů?
Je pravda, že manžel hrdinky neměl běžnou profesi. Byl špičkový vojenský letec a z nerozumu se odvážil tajně točit běžný výcvik i v oněch dobách všudypřítomné utajovací paranoi. Pro diváka může být překvapením i období pobytu celé rodiny v Rusku, v alkoholem a sexem decimovaném vojenském městečku. Mne ovšem nejvíc zaujaly žensky praktické reakce hlavní hrdinky a vypravěčky ve všech zlomových bodech života. Od seznámení s přitažlivým chlapem po jeho předčasný konec.
Režisér v besedě po filmu tvrdil, že hrdinka po shlédnutí konečné podoby chtěla nejprve zcela zakázat promítání. Naštěstí se nakonec nechala přesvědčit a souhlasila s promítáním beze změny s podmínkou, že v titulcích nebude její skutečné příjmení.
Film je dalším krásným důkazem, že realita bývá mnohem zajímavější, než to, co si člověk dokáže vymyslet. Zkusím si vyhledat i ostatní Šiklovy dokumenty z cyklu Soukromé století.

Pot a slzy Pražského jara
Pavel Koutecký, 58'
Nádherný pohled na muziku, jak ji vidí samotní muzikanti - disciplína i radost, stres i lumpárny. Pokud jste zatím neměli příležitost sedět v orchestru nacvičujícím skladbu pod taktovkou profíka s dokonalým sluchem a jasnou představou, tak zde to můžete zažít. A k tomu pár dalších příběhů, jako je soutěž trombonistů, nebo Hábova čtvrttónová muzika na unikátním nástroji. Každodenní úmorná dřina každého muzikanta o samotě se svým nástrojem se ovšem do dokumentu nevešla, zůstalo po ní jen slovo v názvu filmu.

Jiné světy
Marko Škop, 78'
Znám jednu skvělou starší dámu, aristokratku, původem ze slovenské Šariše. Mezi jejími předky byli Slováci, Židé, Maďaři i Němci. Tento film mi připomněl její vyprávění. Místo Němce s Maďarem zde máme Roma a Rusňáka (Rusína) a Slováci jsou hned tři: starý šarišský patriot, mladičký muzikant z bohaté prešovské rodiny a asi pětadvacetiletý usedlý prodavač. Film ukazuje samé spíše jen zábavné společenské odlišnosti, které buď v nejbližší generaci vymizí (autentický šarišský folklór, Rusňáci, Židé), nebo budou vedle sebe bez problémů žít, protože se potřebují (ti bohatí s těmi normálními). S jedinou vyjímkou - romská osada zůstává nebezpečně odlišným „jiným světem“. Máme ale štěstí, že dnešní dokumentaristé mají více pokory, než jejich předchůdci v Amazonii.

Giboni
Hned pod hradbami starého města jsem u říčky Jihlávky narazil na pěkně upravenou zoologickou zahradu a v ní na tlupu gibonů - (pro mne) největší jihlavskou zajímavost. Mají zde nečekaně úspěšný chov, každé dva roky se jim rodí další mláďata. V provazové „tělocvičně“ jsem zastihl dospělý pár, jejich dva přidrzlé mladíky v plné síle a jedno mládě zavěšené za máminu srst na břiše.

Giboni jsou naši blízcí příbuzní, přesněji 4. nejbližší živočišný druh po šimpanzích, gorilách a orangutanech. Nemělo by nás tedy překvapit, že to nejsou jen takové „obyčejné opice“. Jsou odlišní od všech svých příbuzných, včetně lidí, už tím, že většinu života žijí v monogamních párech. A jsou to především neuvěřitelní akrobati, což speciálně v Jihlavě můžete dosytosti pozorovat z pohodlných laviček hned u skla jejich tělocvičny. Jako bývalý gymnastický adept mohu zodpovědně každého varovat: této bravury a dokonalého ovládání těla na všech nářadích nemůžete nikdy dosáhnout. To, co zde můžete vidět, je dokonce naprostý evoluční vrchol živočišné akrobacie a elegance. Mimochodem, při svých maximálně 10 kg váhy jsou prý schopni přeskočit i 15 metrů. A pokud už vám někdy zatrnulo při pohledu do inteligentních gorilích očí, tak zde v Jihlavě máte příležitost odhodit další porci svého lidského šovinismu. Stačí počkat na krmení gibonů a sledovat jejich společenskou komunikaci.

Takže: na shledanou za rok v Jihlavě před plátnem i sklem!

(Obrázky k filmům a odkazy na jejich stránky zde)