Biografie většiny režisérů zatěžuje zpravidla hned několik projektů, které z nějakých důvodů nenatočili: Terry Gilliam v poslední době nasbíral hned několik takových, kterých můžeme litovat. Stačí zmínit neuskutečněnou adaptaci knížky Terryho Pratchetta a Neila Gaimana Dobrá znamení nebo variaci na klasické téma Muž, který zabil Dona Quijota (i když o té se začalo zase mluvit v souvislosti s příštím rokem).

Některé motivy a obrazy z nového režisérova filmu - Imaginária dr. Parnasse – tak možná pocházejí z obou zmíněných projektů. A protože Gilliam patří k autorům obývajícím stále tentýž absurdní, anarchistický svět, mnohé nám zase přirozeně připomíná předchozí režisérovy snímky. Horečně agresivní nesourodost filmu, který si v českých kinech se spíše průměrným kasovním výsledkem odkroutil už tři týdny, může ale vysvětlit i faktem, že Gilliam poprvé testuje své vypravěčské schopnosti prostřednictvím velkoryse pojatých digitálních trikových technologií.

Pohled do cizí hlavy

V Imagináriu tak máme "donkichotského" muže starého tisíc let (doktor Parnassus v podání hereckého veterána Christophera Plummera), který neustále uzavírá sázky o sebe i smrtelníky kolem s ďábelským panem Nickem (Tom Waits). Což je navíc párek, který známe z Dobrých znamení. Zchátralý Parnassus právě prohrává vlastní dceru pojmenovanou Skvost a pokouší se získat na svou stranu víc „duší“ než jeho vychytralý protivník. Šestnáctiny nicnetušící dívky (Lily Coleová) se blíží a ani mladík Anton (bezvýrazný Andrew Garfield), který ji miluje, ani Parnassův trpasličí společník Percy netuší, jak je malá komunita doktorova kočovného divadla blízko pádu. Titulní důmyslný, nezbadatelný artefakt je klíčovou součástí Parnassova představení coby zrcadlo, kterým každý může vstoupit z jeviště/reality do krajiny vlastního já. Tak třeba vilný opilec skončí v jámě plné prázdných lahví, mlsný, protivný kluk se ocitne v krajině obřích sladkostí jak od pana Wonky, které odstřeluje jako ve videohře, afektovaná panička bloudí po jezeře plném luxusních módních artefaktů…. Jednotlivé „zahrady" a „krajiny" v Imagináriu (do kterých se dá zahrnout i moderní Londýn nacházející se vně zrcadla) jsou až jakousi ultimativní, šílenou přehlídkou Gilliamovy nápaditosti.

Vyprávění založené na tomto nápadu se tak odvíjí jako zábavná podívaná do „hlav“ různých lidí, přičemž každou epizodu v imagináriu ukončuje okamžik volby mezi světem zla a dobra - Nicka a Parnasse. Imaginárium představuje ryze vizuální a současně velmi dynamický vypravěčský princip ve stylu hollywoodského scenáristy Charlieho Kaufmana, nefunguje ale s tak přehlednou, odzbrojující „logikou“ jako třeba průchod do hlavy slavného herce v komedii V kůži Johna Malkoviche.

S filmem se to ovšem má jinak než s imagináriem: zatímco mentorem světa za zrcadlem je sám Parnassus (nebo on a Nick), coby divák se ocitáte v Gilliamově výsostném prostoru, přičemž nemáte „herní“ právo. Tak je tomu ale i v jiných snímcích, které se otázkou volby zabývají, třeba v Matrixu. Pokud tuhle skutečnost začátku přijmete, budete se bavit. Pokud ne, bavit se asi moc nebudete. Imaginárium dr. Parnasse není žádná hollywoodská přesvědčovací podívaná typu Avatara, která vám bude ukazovat, že předváděný fikční svět je právě pro vás ten nejlepší.

Nespolehlivý průvodce

Gilliam zůstává svůj: nenabízí vám vlastně žádného hrdinu jako spolehlivého průvodce chaoticky pojatým dějem. Měl by jím být Parnassus, ale ten je tak odtažitě stylizovaný, že ho vnímáte spíš jako barvitou postavičku. A mohl by jím být unikavý a kluzký Tony, jenž se v Parnassově kočovné herecké společnosti ocitne coby „mrtvý" muž bez paměti a pokouší se ji pragmaticky zvelebit. Tonyho ale rádi mít nemůžete, prorože je to podvodník s hnusnou minulostí, ze které se nemůže vykoupit. V podání Heathe Ledgera navazuje tento kluzký protagonista na dlouhou linii gilliamovským ambivalentních hrdinů, s nimiž je někdy skoro nemožné soucítit - což je rovněž velmi „nehollywoodské" a současně hodně gilliamovské.

Stejně jako tahle zajímavá, ale trestuhodně provinilá postava jsou na tom ovšem všechny ostatní: i Parnassovi, Antonovi toužícím po Skvostu a a Skvostu toužícímu po „normálním” životě nenaděluje autor peripetie jejich osudů po zásluze (jako moralista) či v rámci nějaké logiky (jako vypravěč), ale spíš v řádu sarkastické anekdoty. Pokud budeme pátrat po tom, jak a proč režisér posuzuje jejich skutky, daleko se nedostaneme: svět Imaginária dr. Gilliama je temný, absurdní a zlovolně potměšilý.

Ledger a jiná vážná témata

Protože uplynuly už dva roky, co Heath Ledger nešťastně přebral prášků na spaní, je možná dobré zmínit se o tom, jak si Imagináriu vede jako jeho „posmrtný" film, jehož scénář se během natáčení musel rychle přizpůsobit nové situaci. Coby šejdíř Tony je tenhle navždy ztracený herecký talent zajímavější než ve své oscarové roli Jokera v Temném rytíři - už proto, že na rozdíl od jednorozměrného řádění zloducha s pořádně proříznutou pusou mu Gilliam v Tonym umožnil vytvořit mnohem mnohotvárnější a zajímavější kreaci.

Dobrou zprávou zůstává i fakt, že toho Ledger s Gilliamem stihli natočit docela dost: zemřelý herec tak zůstává hlavním představitelem Tonyho, kterého „za zrcadlem" postupně hrají Johnny Depp, Jude Law a Colin Farrell. Navenek důvtipný nápad přispívá k nelogičnosti fungování imaginária (kde ostatní postavy svou podobu nemění).

Vidět ale hned tři hvězdy „hrající Ledgera" je takový požitek, že případné výhrady prostě musíte spolknout. To byste ostatně měli dělat během celého pobytu v gilliamovském imagináriu. Je totiž vlastně dobře, že v něm jedna přepestrá vizuální atrakce stíhá druhou s takovou rychlostí a agresivitou, že vám brání sledovat souvislosti, soudržnost charakterů či nějakého příběhu.

Můžete leda tak zaznamenat přítomnost řady „vážných" témat, především režisérovy oblíbené otázky, zda lidské individum vůbec může rozhodovat o vlastním osudu (Gilliamovým nejlepším filmem na toto téma ale podle mne stejně zůstává 12 opic).

Znělka z Létajícího cirkusu

Místo uspokojení z vyprávění, které má hlavu a patu, se nakonec musíte spokojit spíš s radostí z toho, že Gilliam, opatřený tentokrát dostatečnými finančními prostředky, svůj film dokončil. Je navíc právě tím případem tvůrce-výtvarníka, pro kterého se stala požehnáním spolupráce s digitálními trikaři. V Imagináriu si vyzkoušel plno vzrušujících kombinací počítačových a klasických triků (a vlastně ani nestihnete sledovat, kde končí jedny a začínají druhé – což je nakonec jedno, protože skoro všechno vypadá dobře nebo přinejmenším nehollywoodsky a nebanálně). Stačí to ale k tomu, abyste odešli z kina uspokojení?

Vizuální soustředěnost totiž u Gilliama přímo souvisí s „přehledností" ostatních vypravěčských elementů: příkladem filmu, který se mu po této stránce povedl, je jeho Krajina přílivu (ze které do Imaginária na chvíli zabloudila hlavní představitelka Jodelle Ferlandová). Imaginárium je ovšem tím typem chotické a přebujelé gilliamovské podívané, u které si nejste moc jistí, o čem se v ní vlastně vypráví. Podobá se v tom Dobrodružství barona Prášila a Kletbě bratří Grimmů, tedy filmům, které jsou považované spíš za slabší režisérovy kousky.

Svou dynamikou upomíná na jeho znělky a animované vstupy z dávných časů Monty Pythonova Létajícího cirkusu. Jenže po každé takové znělce vždycky následovala nějaké důvtipná, pregnantní scénka. Po Imagináriu dr. Parnasse následují pouze závěrečné titulky...

The Imaginarium of Doctor Parnassus
Francie / Kanada / USA, 2009, 122 min, titulky

Režie: Terry Gilliam
Scénář: Terry Gilliam, Charles McKeown
Kamera: Nicola Pecorini
Hudba: Jeff Dana, Mychael Danna

Hrají: Heath Ledger (Tony), Johnny Depp, Jude Law, Colin Farrell (Tonyové z imaginaria), Christopher Plummer (Parnassus),Tom Waits (Nick), Lily Coleová (Valentina) , Andrew Garfield (Anton), Verne Troyer (Percy), Peter Stormare (prezident)

Premiéra: 21. 1. 2010

Další autorčiny poznámky k filmovému a politickému dění najdete na jejím blogu AlenaProkopova.blogspot.com