Před několika lety jsem v televizi s velkým zájmem zhlédl dokument o sudetském mlynáři Habermannovi, slušném a charakterním muži, který byl v době vyřizování účtů s Němci za neobjasněných okolností zavražděn. Již při vysílání dokumentu byl avízován záměr Juraje Herze tento výbušný námět zfilmovat a od té doby čekám, zda a jak se to povede. No a včera, několik dní po premiéře, jsem velkofilm Habermannův mlýn konečně viděl.

Pravidelným čtenářům NP asi neuniklo, že postoj k odsunu sudetských Němců a poválečné odplatě vůbec je jedním z vděčných témat na těchto stránkách a každý si jistě našel své názorové místo na škále Vlk-Doležal. Sám jsem dal k lepšímu dva skutečné příběhy z května 1945 (Stefansruhe, Na pilu se nesmí tlačit) - to jenom k dokreslení, že jsem do kina vyrazil s určitým očekáváním a průpravou, navíc vyzbrojen přečtením několika prvních recenzí.

Někteří kritici vytkli filmu roztříštěnost, pomalé tempo, mozaikovitost způsobenou množstvím postav, na vrub toho pak nedostatečné vykreslení jejich psychologie. Dále jim vadila schematičnost hlavních figur včetně obsazení herci, kteří mají charakter své role napsaný v obličeji. S většinou těchto výtek nesouhlasím. Film je od začátku až do konce dynamický, výrazní herci ve vedlejších rolích (Hrušínský, Kaiser, Holub, Hryc…) dokážou na malém prostoru předvést vše potřebné. Děj nijak neuhýbá od leitmotivu, tedy střetu Augusta Habermanna, majitele mlýna a pily, s esesákem Kozlowskim. Německý herec Mark Waschke se zhostil hlavní postavy přesvědčivě, horší je to s představitelkou jeho ženy Jany, herečkou Hannah Herzsprung, která je prostě taková nijaká. Karel Roden jako mlynářův přítel hajný Březina celkem nepřekvapivě převyšuje všechny. Tedy, až na Bena Beckera, který coby Sturmbannführer Kozlowski předvedl jednu z nejkrásnějších esesáckých kreatur.

Film měl všechny předpoklady (renomovaný režisér, prvotřídní herci, německé a rakouské peníze), aby zaplnil mezeru v české filmografii, tedy téma účtování s Němci. To se stalo, jenže s různými ale... Je třeba říci, že pomsta českého davu (a to nejen lůzy) na nevinném hlavním hrdinovi je pouze vyvrcholením příběhu. Předcházející nacistické krutosti jsou zobrazeny stejně názorně - nejde tedy o izolované české násilí bez kontextu. Zde se dostávám k první výtce. Okamžitě po osvobození vesnice dojde k vyrabování mlýna a Habermannovu umučení. Otřesné lynčování mlynáře Habermanna lidmi, které předtím chránil, výron nejnižších pudů… to vše je věrohodné. Ovšem současně, ve stejný den a hodinu, probíhá surové nahnání německých obyvatel do vagónů a jejich odvezení kamsi. Je to efektní smršť, ale má-li to být odsun (tak to divák chápe), je to historicky nesmyslné. Ani divoký odsun přeci nezačal ihned na začátku května 1945, dokonce ani svoz Němců do internačních táborů.

I další mé výtky jsou faktografické – někdo by nad tím mávl rukou jako nad detaily, ale mě to dojem z filmu pokazilo. Už zabrání Sudet na začátku filmu proběhlo tak nějak nekonfliktně. Všichni Češi, kterých žila v obci většina (tedy alespoň to tak ve filmu vypadá), po záboru pohraničí zůstali ve svých domovech a dokonce ani náznakem se neřešilo dilema, zda mají Sudety opustit či zůstat v Říši. Nepředcházela žádná mobilizace, žádné napospas zanechané pohraniční pevnosti, žádné zaťaté české pěsti, žádné žebřiňáky kodrcající do vnitrozemí, prostě nic z toho jakoby nebylo. V den, kdy jsou Sudety obsazeny, nebo některý z následujících (zkrátka v části filmu označné jako rok 1938), mluví esesák Kozlowski o zbytku Československa jako o protektorátu. Ale proboha, vždyť v té době vznikla na našem okleštěném území druhá republika a protektorát byl vyhlášen až v březnu 1939! Nebo to ve střižně špatně poslepovali?

A další, dle mého soudu nesmyslná věc: jednotce Wehrmachtu sídlící v obci velí esesák. Možná se mýlím, mé znalosti jsou laické, ale mám za to, že SS a Wehrmacht byly na sobě nezávislé vojenské struktury. Kromě toho mi přijde nepravděpodobné, že by jeden Sturmbannführer SS trávil kompletně celou válku v zapadlé severomoravské obci handrkováním se s mlynářem o pytle mouky pro Wehrmacht a pátráním po distributorech podvratných letáků. A nebylo to druhé náhodou prací gestapa? Zkrátka scénáristé (Josef Urban, Wolfgang Limmer) s režisérem potřebovali, aby nepřítelem neutrálního Habermanna byl arcilump se všemi vnějšími atributy, a to mohlo být jedině odporné esesácké prase, jež si neodpustilo ani osahávání paní Habermannové.

Mé další výhrady ke scénáři už nejsou historického rázu. Například je skoro směšné, dojde-li k zastřelení dvou německých vojáků několik metrů od chajdy, v níž se ukrývá nedobrovolný dezertér, Habermannův zraněný fanatický bratr, a jeho úkryt není objeven. To znamená jediné, ti pitomí Němci v lese ani nepátrali! Neobjasněný je pak ochranitelský vztah a sympatie paní Habermannové, která je Češkou, ke švagrovi, protivnému prototypu mladého nácka, jehož má plné zuby i vlastní bratr.

Paní Habermannová byla v dětství sirotou, vyrůstající po smrti matky v klášteře, otec byl neznámý. Jak se asi dala dohromady s bohatým podnikatelem? Nu což. Při svatbě se objeví její křestní list, kde je jako otec uveden jakýsi Silberstein. Tedy Žid. Ví to její manžel, vědí to farář, starosta, přítel hajný Březina i jeho žena, posléze se to dozví i esesák Kozlowski. Jen ona to neví. To snad tehdy neměl člověk přístup k vlastnímu křestnímu listu?

A konečně věc, která mi dojem z filmu pokazila asi nejvíc. Byl by takový problém, aby Němci mluvili německy a Češi česky, v případě vzájemné konverzace pak nějak kompromisně věrohodným způsobem? Sice občas některý protagonista pronese pár slov zkomolenou češtinou ve stylu „ja byt felmi tobra čecha“, což ze všeho nejvíce připomíná lekce Alles Gute z České sody, ale jinak spolu německy nemluví ani Kozlowski s Habermannem. Nadabování německých herců opravdu na autenticitě nepřidalo. Navíc se nedá odlišit, kdo z domorodců je Čech a kdo ne, tudíž divák pokládá za Čechy všechny kromě bratří Habermannů a paní Březinové, jejichž národnost je deklarována. Což je dost nešťastné ve filmu, kde jde mimo jiné o národnostní konflikt v etnicky smíšené obci.

Filmový Habermann nehoruje pro nacismus, ale není ani výslovně proti, i když poblouznění mladšího bratra se mu protiví. Kupodivu více, než jeho české manželce. Habermann se snaží zůstat mimo události, žít dál postaru, sám za sebe. Ale je pravda, že se netají odmítáním německé nadřazenosti, přátelstvím k Čechům a odporem ke Kozlowskému coby představiteli brutální německé moci. Z Habermannových úst zazní v jedné větě myšlenka, vysvětlující, proč je mu vlastně jedno, zda žije v Říši nebo v Československu, myšlenka zajímavá i mimo kontext filmu: vlast mají ti, kteří nic nemají, já mám domov.

Habermannův mlýn stojí za to vidět. Je to film, který má úroveň, a právě proto mě tak mrzí zbytečné nedostatky, jež ho kazí. Je to škoda, stačilo by pár úprav ve scénáři, dvojjazyčnost vyřešená titulky, a mohlo to být perfektní. Ke srovnání se nabízí několik let starý snímek Ondřeje Trojana Želary, který byl na české podmínky podobně rozmáchlý a pro změnu ukazoval dosud nereflektované násilí Rusů na civilistech během osvobozování. Musím říci, že vyzněl přesvědčivěji než Habermannův mlýn. Nedostižným podobenstvím atmosféry nesmiřitelnosti a zmaru v Sudetech bezprostředně po válce pro mne však nadále zůstává komorní a tragická Adelheid Františka Vláčila.