To už se u nás dlouho nestalo. Aby dokumentární film české provenience vybudil takové vášně. Že naši filmaři obesílají svými filmy různé soutěže a relativně dost často získávají nějaké ocenění, na to jsme zvyklí. Ale dokument „Stále spolu“ je, jak se ukazuje, prostě jiný. Kdysi se tomu říkalo, že „umělec“ položil „prst na tep doby“. Prostě že ta věc, to dílo, lidi zajímá. Naposledy se takto divoce diskutovalo o dokumentárním filmu Heleny Třeštíkové „Katka“, kdy jedni diváci nadávali režisérce, že natočila „doják o líné a blbé krávě“, jiní pak - dojati tímto osudem - posílali dotyčné, Katce, peníze. Když je tak nešťastná.

Producent Jiří Konečný (Endorfilm) říká, že je rád, že snímek má za sebou již několik evropských premiér na vybraných festivalech a hlavně že byl zařazen do soutěže debutů na prestižní amsterodamský IDFA. „Dostat se na IDFA není vůbec snadné a být mezi patnácti vybranými debuty z celého světa pro nás byla velká čest, zvláště pak když je festival považován za nejprestižnější dokumentární přehlídku světa a někdy se i nadsázkou říká, že jde o dokumentární Oscary.“

To, že by někdo posílal peníze rodině Mlčochových peníze jako „Katce“ z dokumentu H. Třeštíkové na jejich alternativní způsob života, nehrozí. Rodinka Mlčochových, vedená „profesionálním otcem“ a doslova „porozená“ submisivní matkou, která smečku či, chcete-li, vzornou alternativní rodinu porodila „Alfa-samci“ Mlčochovi, asi nehrozí.

K informaci, že film byl nejprve promítán v zahraničí na různých festivalech, kde podle médií vzbudil „značný zájem“, jsem byl silně skeptický. Čtu-li takováto hodnocení, většinou to znamená, že jde o tzv. „aktivistický film“. Který je prohlášen za úžasný stále stejnou skupinou intelektuálů u nás zvaných „pravda a láska“ či „pražská kavárna“. A obyčejné diváky spíše otravuje a nudí. Jde v nich totiž většinou jen o omílání témat zrozených kdysi v šedesátých letech, rozředěných intelektuály z amerických vysokých škol, kteří, jak praví zlé jazyky, se z dlouhé chvíle dloubají ve svém nose a pak tu kličku „svého já“ - než zaplatí útratu zlatou debetní kartou financovanou movitým tatíkem - nad vegetariánskými faire-trade potravinami hlubokomyslně rozebírají.

Jenže jak se ukázalo, asi jsem se spletl. Už trailer na stránkách ČT24 vyvolal, dá se říci, vášnivou diskuzi.

Příběh rodiny bydlící částečně v „cikánském ležení“ (ve smyslu, jak význam slova „cikán“ chápou třeba ve Velké Británii), žijící z „dávek“ a podpor na děti a přes zimu se stěhující do Španělska v karavanu, vyvolal bouři diskuzí. Když se mnou vedla na toto téma diskuzi i zdravotní sestra na ortopedii, kde mi dělali obstřik kyčelního kloubu, je jasné, že to lidi zajímá. Ani mé občasné kvílení ji neodvedlo od tématu.

Ale nejprve dejme slovo diskutujícíma ČSFD:

Fredisek: „Pokud chcete hodnotit Stále spolu, musíte oddělit zpracování a příběh protagonistů…. Jeho přínosem je, že mě na chvíli vytrhl z mého městského světa, kde se mnohdy za největší úlitbu Matce přírodě považuje návštěva veganské restaurace. Teď vím, že existují takhle moc přírodní lidé, a stejně tak vím, že absolutně nechci být jedním z nich…“

Eluin: „Rodina Mlčochova není rozhodně běžnou českou rodinkou. Stačí se jen podívat na počet jejích členů... Dokumentaristka Eva Tomanová se rozhodla natočit snímek o svérázné rodině, která sídlí kdesi hluboko v šumavských hvozdech, bydlí v maringotkách s pevnou dřevěnou palisádou a prakticky nemá elektřinu ani teplou vodu. Alternativní životní styl, dalo by se říci jedním dechem, a zajímavé téma pro dokument, lze dodat tím druhým. Je tomu tak? Z dokumentaristického hlediska má film podle mě několik závažných nedostatků. Předně není ani trochu konfrontační…“

(Dodejme, že tento divák - a nejen on - nějak nepochopil, že jde o dokument a ne o vynášení soudů.)

Další diskutér, capka, říká: „Velice podnětné téma, nezaujaté zpracování, které přináší víc otázek než odpovědí. Film, po kterém můžete jít s ostatními ještě na několik hodin diskutovat, tříbit si názory na dnešní svět a přehodnocovat své ideály a představy o vlastní budoucí rodině.“

Diskutéři to vystihli přesně. Je to skutečně „jiný film“. V posledních desetiletích se náš dokumentární film totiž poněkud zploštil na informování podle způsobu, jakým nás naučili ve školách chápat umění, a to rozborem tématu stylem „A co tím básník chtěl říci?!“

Mlčochovi

Film podle diskuzí, jak u nás, tak ale i v cizině, rozdělil diváky na dvě základní skupiny: .

První skupinu (nejen českých) diskutujících, v reálu daleko nejsilnější, kterou by nazvali naši lidskoprávníci a bruseláci jistě xenofoby a fašisty a podobně, presentují názory typu:: „To se jim to žije za naše peníze! Dva vysokoškoláci a jejich devět dětí - a nikdo z nich nepracuje. A zřejmě ani do budoucna neuvažuje, že by se někdy živili prací.“ To našince popuzuje a nejsme ještě tak daleko, aby se to báli vyjádřit..

Než se třeba přidáte na stranu těch druhých, co té nejsilnější skupině nadávají do zločinců a asociálů, uvědomte si, že oni ti „asociálové“ vlastně obhajují základní křesťanská a evropská, tedy naše, civilizační pravidla.

Viz: Genesis 3-19: „V potu své tváře budeš dobývat svůj chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat.“ A ne že budeš žít promyšleně a záměrně z toho, co jiní vydělají a vytvoří, a tvrdit, že jde o „moderní postoj“.

Lze tedy spíše konstatovat, že Češi jsou v duchu, jak říkala kancléřka Merkelová, „stále ti zatracení husité“. Trvající na biblických zásadách. Jak si pomalu začíná uvědomovat stále a stále více lidí. Češi nejsou vůbec žádní ateisté, ale velice konzervativní národ, který ovšem nemá moc rád církve. Ostatně mnoho našinců netuší, že heslo vykřikované dlouhá léta komunisty, „Kdo nepracuje, ať nejí“, nepochází od Marxe, ale z bible. A správně zní: Kdo NECHCE pracovat, ať nejí.“ Guru rodiny Mlčochových však staví svoji skupinu právě na takovémto základě.

manželé Mlčochovi

Z těchto starých evropských základů také zní další námitky vůči způsobu života této rodiny -možná by se dalo říci sekty -, která své děti neposílá do škol, ale vyučuje je doma. A námitky nejsou kvůli tomu, že nenavštěvují klasickou školu, ale že vytrhávají děti ze „společenství lidí“.

Naopak zastánci „všeho volného“ a „moderního životního stylu“ jsou v diskuzi poněkud v menšině. Ten film je totiž docela „darda“, pokud se na něj díváte z hlediska dnešní společnosti a její budoucnosti. A hlavně vám vrtají v hlavě mnohé otázky: „Je to dobře nebo špatně, jak ti lidé žijí? Jak bych měl žít vlastně já? Jak by měla žít moje rodina, aby byla šťastná? A společnosti prospěšná? A má být vůbec společnosti prospěšná? Jsou oni „chytří“ a my „hloupí“ anebo jsou to jen příživníci a my oslové, kteří je živíme? Není vlastně školní docházka ničení duše a srážení talentu? Když si třeba vzpomeneme na rodinu Durellových známých z knihy „O mojí rodině a jiné zvířeně“ , jejíž děti do běžné školy nechodily a vyrostly z nich geniální lidé? Jako třeba autor desítek knih o přírodě Gerald Durrell nebo jeho bratr Lawrence George Durrell, autor mnoha her a vážných knih. Leslie Durrell byl uznávaný malíř a sestra Margo známá svým autobiografickým románem „Co se přihodilo Margo?“. Je takováto výchova vhodná jen pro geniální děti nebo pro všechny?

Stále a stále více lidí totiž navíc necítí potřebu práce, ani nemá potřebu nějak se zapojit do společnosti, nechápe, že člověk je „zoon politikon“. Aristoteles, jeden z duševních zakladatelů naší civilizace, vychází z toho, že člověk je živočich žijící v obci (zóon politikon) a nemůže existovat mimo ni. Jenže Aristoteles netušil, co je to „politická korektnost“ a jak dokáže dnešní „měkká totalita“ dusit lidi.

Konečně se tedy opět objevil dokumentární film, který dokáže rozpoutat diskuzi, nutí nás k přemýšlení. Je správný patriarchální systém rodiny s otcem jako jeho hlavou (a ženou, která tou hlavou otáčí, což díky radosti a potřebě sexu zařídil buď Pán Bůh, anebo matka Příroda) anebo jsme, jak je dnes moderní, všichni „individuálně svobodní“? Ale také bez dětí, bez hlubokých osobních vztahů, bez onoho tisíci lety vyzkoušeného systému práv a hlavně povinností?

K dnešnímu dni, přestože některé multiplexy odmítly film zařadit do nabídky, jej zhlédlo více než 5000 diváků. To je na dokument úžasné číslo. Toho občas nedosáhne ani některý hraný film.

Radím vám, pokud utratíte peníze za vstupenku, rozhodně jste ten obolus nevyhodili zbytečně. A dobré bude, pokud nepůjdete sami a když si předem vytipujete někde v blízkosti nějakou kavárnu nebo hospodu, protože to je film, o kterém musíte po jeho skončení diskutovat. Jinak vám to totiž nedá.

Název dokumentu: Stále spolu
Anglicky: Always Together (festivalový název)
Dokumentární film Česko, 2014, 75 min
Režie: Eva Tomanová
Scénář: Eva Tomanová
Producent: Jiří Konečný

P.S. Půjdete-li se na film podívat, sledujte pohled očí jednoho ze dvou nejstarších synů. Těch nadaných kytaristů. V očích jednoho z nich je vidět strašlivá síla. Jako kdyby se tam skrývalo cosi temného. Něco jako budoucí vražda.A nebo síla genia.

Možná by stálo za to natočit pokračovaní toho dokumentu - o životě rodiny po deseti letech.