Do ulic Moskvy vtrhla Denní hlídka (Dnevnoy dozor - Mel Sudby) a zase strhala rekordy návštěvnosti. Prozatím má na kontě více než 10 miliónů diváků. První film z Lukjaněnkovy trilogie - Noční hlídka se k nám do široké distribuce dostal poměrně pozdě. Poté co už prolétl internetem a ti, co ho vidět chtěli, jej shlédli v nějaké fanouškovské kopii s amatérskými titulky. Jak to tak vypadá, neoficiální distribuce Denní hlídky opět o kilometry předstihuje tu oficiální. Soudě alespoň podle nabídky titulků, které se čile vyměňují na webu. Pojďme si proto udělat neoficiální recenzi na tento film.

Na konci minulého filmu tvůrci otevřeli děj do dalšího pokračování. Nadcházející Velký - chlapec Jegor se dozvěděl, že jeho otec Anton Goroděcký se ho snažil kdysi zabít. Osudy obou Jiných byly tímto spojeny i rozděleny najednou a zvědavě jsme se ptali, jak se bude příběh vyvíjet dál. V pražském metru od té doby nebylo těžké potkávat zahloubané čtenáře s Lukjaněnkovými knihami v českém překladu. Ten, kdo kouzlu propadl, mohl se přistihnout, jak zkoumavě prohlíží ruské turisty.

Ale zpět k filmu. Děj je škoda popisovat detailněji, protože koneckonců to je právě to, na co se fanoušci těší a o čem tak nadšeně spekulují. Je Denní hlídka lepší nebo horší, než Noční hlídka? Na to je těžká odpověď. Ti, kteří vyčítali minulému dílu chaotičnost příběhu, to nebudou mít o mnoho jednodušší ani teď. Znalost knihy, respektive knih, jim nebude příliš platná. Režisér Bekmambetov spolu s Lukjaněnkem nadiktovali filmovému scénáři poměrně odlišný děj. Jenže divák, který se s postavami alespoň trochu neseznámil v knize, nemůže příliš chápat kdo je kdo. Uff... , není to lehké poznat dobré a zlé na tomto světě.

Začátek je tradičním průletem do minulosti, kdy se vojevůdci Tamerlánovi podařilo najít cestu labyrintem vedoucí ke křídě přepisující Osud. Pak už se děj vrací k pokračování linie z Noční hlídky. Anton Goroděcký má na starosti novou vědmu Světlanu a do cesty se kupí intriky Denní hlídky. Moskvou se potuluje upír, který přepadá lidi a pije jejich krev. Schéma je velmi podobné jako minule, jen to tak trochu ztrácí švih. Jakoby se Bekmambetov spoléhal až příliš na přísady, které už jednou fungovaly. Tenhle pocit přetrvává dokud scénáristé řeší epizody více méně zbytečnými efekty - jako je například bombastická jízda temné Alice autem po stěnách moskevského hotelu. Zajímavá je až přeměna Antona v ženu, svoje tělo mu propůjčí vědma Olga. Ano, ta Olga, která v minulém díle strážila Goroděckého prokletým sovím okem. V této scéně je znát vtip a odlehčení, když Anton vyznává lásku Světlaně v ženském těle. Boj Temna se Světlými se však nezadržitelně blíží a s ním i Antonovo dilema. Jegor stojí na straně Zavulona spolu s ostatními Temnými. Na světě však existuje pověst o magické Křídě Osudu, se kterou se dá vrátit zpátky čas a napravit své hříchy. O její získání se snaží oba tábory. Anton v jejím získání vidí šanci, jak získat zpátky svého syna. Ten na druhé straně nechce, aby Světlana stála mezi ním a Antonem. Trochu na pozadí se odehrává příběh Alice, která touží dostat se ze spárů Zavulona a najít cestu k upírovi Kosťovi. Zavulon v Denní hlídce dostává vůbec o dost temnější obrysy než dříve. Jeho hněv je schopnostmi Gessera - Světlého šéfa, už téměř nezastavitelný. Svojí magickou mocí ovládá Jegora, který se chystá na oslavu narozenin. Konečný souboj přichází...

A tady už bychom neměli z příběhu příliš prozradit. Snad jen, že docela slušně graduje ve velké a opravdu neočekávané finále, nesoucí se až v bulgakovsky emotivním a rozmarném duchu, kterým tvůrci kruh překvapivě uzavírají. Skoro se zdá, že tím, jak oznámili, že další díl už budou financovat a produkovat americká studia s americkými herci - je pro ně osud hlídek uzavřenou kapitolou. Ale nechme se překvapit, protože idea amerického remaku asi nebude tím nejlepším završením jednoho z největších překvapení posledních let.

Navzdory mnoha chybám je Denní hlídka opět důležitým filmem pro rostoucí a sebevědomou ruskou filmovou produkci. Nejsou to filmy pro festivaly, ale typická zábavní produkce. Tvůrci mají plná kina a učí se dělat nákladné filmové produkce v hollywoodském stylu. Je na nich, zda-li jim vydrží budovatelské nadšení v kapitalismu. U Denní hlídky je znát až příliš, že vznikala na základech předchozího filmu, který nutil předem vyrábět úspěch podle zaručeného receptu. Na druhou stranu je příjemným překvapením, že se dnes píší scénáře, které se nedrží otrocky své původní předlohy, jak to často vyžadují fanoušci. Kupodivu to může fungovat stejně úspěšně.