25.5.2018 | Svátek má Viola


FILM: Belmondo exotických měst

1.5.2018

Názvy trojice Belmondových filmů o mužích odněkud si v originále podobné zrovna moc nejsou. Vlastně ani trochu. Přesto spolu ty filmy představují trilogii a propojeny jsou scénáři a režijní taktovkou Philippa de Brocy (1933-2004).

Jean-Paul Belmondo sice s Brocou točil předtím i potom, nicméně Cartouche (1961) i Nenapravitelný (1975) jsou díly odlišného charakteru. Ale zrovna tak se nedá popřít, že Muž z Acapulca vznikl až s notným odstupem, takřka deset let po Riu i Hongkongu.

Dá se o trilogii vůbec vážně hovořit? Řekl bych, že ano. Ač je Jean-Paul pokaždé někdo jiný. 1. Vojín Adrien Dufourquet. 2. Životem znuděný multimilionář Arthur Lempereur. 3. Úspěšný autor braku Francois Merlin a jeho bondovský hrdina Bob Saint-Clar.

Vraťme se však na začátek. 23. dubna 1963 se Jean-Paul Belmondo, otec dvou dcer a herec takřka už třiceti filmů, dočkal také syna – a hned 16. května téhož roku odjel do Brazílie. Ne však poprvé. S Brocou tam již byli s Cartouchem na podzim 1962 a ne tedy dlouho po konci slavného prezidentování Juscelina Kubitscheka. Pláže Copacabanana udělaly na ně na oba velký dojem, i napadlo je: Co spáchat příští film tady?

Prvotní myšlenkou nebylo přitom víc, než hrdina vystoupivší „celý v bílém“ z letadla, aby vzápětí zažil v co nejrychlejším sledu šňůru co nejztřeštěnějších dobrodružství, a to jak při hledání své dívky, tak v honbě za pokladem. Ten měli prý indiánští příslušníci dávno zmizelé civilizace ukrýt a kromě svých vlastních uběhaných nohou se hrdina Adrien měl přesunovat na maximu těch nejroztodivnějších dopravních prostředků. Včetně motocyklu a kola.

De Broca byl ještě mlád a ne tak dávné jeho setkání s Belmondem - při práci na snímku Cartouche, jenž Philippe také napsal - jej vymrštilo vzhůru i s jeho vzpomínkami na dětství nezbavené komiksů. Teď měl k dispozici charismatického chlapíka, ale i producenta: Alexandra Mnouchkina. A ten mohl dceři Ariane dát pokyn, aby se pustila do scénáře pro Les Films Ariane.

Ale psali jej pak taky další a klíčový nápad rovněž nepřišel hned. Byl zato zajímavý: Hrdina bude mít jen týden času. A jak to zařídit? Co takhle dovolenkou z vojny? Stalo se. A bylo Adrienu Lempereurovi těch dní volna přiklepnuto hned osm. A po devět týdnů se pak točilo. V Americe. Plus čtyři dni v Paříži. A scénáristi, zdá se, viděli předtím i klasický thriller Na sever severozápadní linkou a též Hitchcockovu adaptaci špionážního románu Johna Buchana Třicet devět stupňů. Přesto je Muž z Ria původní a nehledaný.

Jako padouch filmu navíc dost pomohl herec Adolfo Celi (1922-1986), ten ovšem jen dík italským koproducentům, co místo něj původně prahli obsadit Italku. Ale tomu Broca zamezil.

Třináctičlenný štáb pracoval vedle Ria v Manausu a okolí i na teritoriu ještě tenkrát dobudovávané brazilské metropole, kam hrdina se svou dívkou uhánějí z Ria růžovým autem.

O filmování se, jak tomu bývá, traduje pár neověřených historek. Belmondo a Broca pustili do hotelových koupelen dvaceticentimetrová mláďata aligátorů a Jean-Paul odepsal při filmování boty a nosil pak jen černě přetřené plátěnky. V nebezpečných scénách jej prý takřka nezastupoval plánovaný Gil Delamare (1924-1966), známý jako herec z FanfánaTulipána (1952), a Bébel kaskadérské kousky vesměs prováděl osobně. S výjimkou seskoku z letadla. Ten si Delamare vzít nenechal, vždyť měl za sebou seskoků už dva tisíce.

Lempereur pronásleduje až do pralesů Ameriky únosce své snoubenky a půvab, mládí, elán, opovážlivost a nenucenost tehdy sedmdesátikilového Belmonda fungují s překvapující silou. Film v mnohém zastaral, ale tahoun Jean-Paul nikoli. Na jeho výkonech nebyla znát námaha a zdálo se to všem pozitivem. Prchá před zabijáky po laně mezi rozestavěnými domy ve výši čtvrtého patra. Jindy se teprve na poslední chvíli chytí kraje střechy (což se točilo dvakrát). Na závratném věžáku se dle legendy pohybuje ještě s kocovinou. Zkrátka a dobře se jím představovaný hrdina permanentně ocital na prahu smrti, ale zázrakem se pokaždé zachránil. To byla podstata komiksovosti tohoto filmu, která je dnes už častá, ale tenkrát se jednalo o novum.

Belmondova partnerka Francoise Dorléacová (dcera známého kolaboranta) byla sestrou šťastnější Catherine Deneuveové a bohužel měla už roku 1967 umřít při autonehodě. V pětadvaceti letech. To ovšem ještě nikdo v Brazílii netušil. Její herecký výkon je, pravda, sporný, kdo však vlastně v Muži z Ria podal skutečný herecký výkon, přiznejme si?

Belmondo? Snad.

Začátkem roku 1964 přišlo na tento film skoro pět milionů platících diváků jen ve Francii a navzdory tomu, že postrádá jakékoli napětí, uspěl dokonce ve Spojených státech, kde mu, to je však třeba říci, udělala tiskovou reklamu rodina později zavražděného Roberta Kennedyho.

Až moc velkou nadsázkou je v téhle Belmondově komedii snad jen to odvážné rozhodnutí tvůrců, že bude úplně odbourána jazyková bariéra mezi Francií a Brazílií, a všichni tak prostě hovoří francouzsky. Nicméně diváci prominuli a Steven Spielberg napsal později Brocovi dopis, kde tvrdí, že Muže z Ria viděl devětkrát.

Jak si lze všimnout, je tento film opravdu jednou z inspirací pro Indiana Jonese a jezdce ze ztracené archy.

Philippe de Broca byl úspěchem poněkud zaskočen. Ale bylo třeba natočit něco podobného. Dostal i víc peněz. Tak byl narychlo napsán scénář Muže s Hongkongu.

Dnes už to každý nepochopí, ale například mne tento „prostřední díl“ budoucí trilogie v dětství uhranul. Stalo se, když jsem ho prvně (a po babiččině upozornění, že dávají něco zajímavého) zhlédl doma v kuchyni. Ne, nic podobného jsem předtím neviděl. Bylo jedno úterní či středeční odpoledne zkraje sedmdesátých let, jak si dodnes vybavuji, a Česká televize uvedla Muže z Hongkongu asi tak od pěti; ale patrně jsem, to je fakt, viděl až reprízu z předchozího večera. Hned úvodní sekvence se mi zdá nezapomenutelnou. Belmondo flegmaticky zneškodní kleštěmi lanka brzd vlastního vozu a pouští se po spádnici do horských serpentin nad oceánem, odevzdaně vstříc smrti.

„Rozbil auto na prkna,“ charakterizoval jsem následující ohnivý pád vozu do moře, ale taky zběsilá jízda na motorovém člunu mě dostala, stejně jako momenty z oblasti Everestu či balónová scéna, kdy se „bourá půl města“ jen kotvou povlávající z koše.

Anebo ještě jinde: Hrdinové mají být upáleni, což je i motiv verneovky Cesta kolem světa za osmdesát dní. A zamyslil jsem se vážně nad účastí herce Jeana Rocheforta. Není snad Belmondovi tak trochu sluhou Jeanem Passepartoutem? Mně to tak dodnes připadá. On a Belmondo byli přáteli také v životě, nicméně dle Rocheforta není Muž z Hongkongu ani málo napínavý. Proč? Samozřejmě proto, že zůstal až moc nepravděpodobný.

Což ale přinejmenším dětem nevadí, dodal bych.

Rochefort snímku určitě pomohl. I po boku krásky Ursuly Andressové vypadá zajímavě a ve finále si chce hrdinku jí ztvárněnou vzít; ač jen zdánlivě. Jak se totiž odhalí, vlastně si myslil celý čas na Belmondovu snoubenku předchozí. Tak či onak, nakonec dojde hned na tři svatby.

Rochefort Belmonda nemístně, o to ale zábavněji provází v momentech, kdy tento Ursulu dobývá, což se dělo i v reálu. Ve filmu se jí dvoří hlavně v člunu a ve vězení. A pan Rochefort, nebudete věřit, měl později hrát nejméně v jednom filmu (Bože, jak hluboko jsem klesla) s další z Belmondových milenek.

Do příběhu tento muž navíc vnáší právě ty pravé kontury komiksů a viz třeba scéna, v níž vede milence podzemím, a to jako kreslená postavička. V rukavičkách natažených na obou koncích teatrálně roztažených paží. Je provazochodec. Vůbec špatný ale nebyl ani Belmondo v ženském přestrojení, což předjalo motiv komedie Zvíře.

Muž z Hongkongu má na svou dobu solidní tempo, a tak i krátká scéna ve vězení působí retardačně. Jean-Paul z plátna celý čas takřka nesleze, nezastaví se a veškeré nesmysly scénáře jednotí odzbrojujícím šarmen. Nicméně ani děj původního Vernova románu není tak marný. Ve scénáři se z něj kupodivu zachovalo dost; rozhodně tedy víc, než byste čekali.

Verneovka z roku 1879 se jmenuje O život anebo Nebešťan a jeho svízele a štěstí a vážněji už předtím byla zfilmována Robertem Siodmakem, který roku 1931 obsadil Heinze Rühmanna. Děj románu nás zanese do vzdáleného Kantonu. Milionář Kin-Fotu uspořádá hostinu, a to proto, aby nakonec přátelům řekl: „Budu se ženit.“ S vychovatelem Wangem se vrátí do Šanghaje a sluha Sun s týdenním zpožděním odevzdá dopis. Je ze Spojených států a běda. Došlo k úpadku americké banky, kde měl Kin-Fo veškeré peníze. Právě následkem onoho týdenního zpoždění jsou teď dokonalými žebráky.

Sun si zoufá a trestá se. Ustřihne si kus copu. Totéž kajícné krácení copu však očekávejte i při různých dalších příležitostech a ještě dost dlouho.

Milionář píše na rozloučenou milé a chystá se... k sebevraždě! Ale ne jen tak. Nechá se pojistit firmou Stoletý věk a po jeho smrti má tak Sun získat 5000 dolarů a paní Le-U, nebožtíkova milá, dokonce 150 000 dolarů. Hlavní zástupce pojišťovny William J. Bidulph to však vidí optimisticky a zaručuje bohatci stoletý věk. Představu smrti nebere vážně. V zájmu firmy je připraven klienta uchránit a dá mu dva agenty. Jsou věru vzorově sehraní a zajímavě se doplňují. „All…“ řekl Craig. „Right!“ dodal Fry.

Zdrcený milionář se chce otrávit, ale v poslední chvíli si to rozmyslí, zahodí jed a uzavře dohodu s Wangem. „Zabijete mě, ale v nečekané chvíli a do dvou měsíců.“ Připraví své písemné doznání k sebevraždě a čeká, odevzdán sebou samým naplánovanému osudu.

Jenže Wang nic. Tento filozof se rozplyne jako pára nad hrncem a mezitím už tu máme další zvrat. Vše byl totiž jen manažerský trik a banka dokonce vydělala.

Problém je v tom, že opětovný milionář teď Wanga ne a ne vypátrat. Neumí tak zastavit na sebe najatého vraha. Hledá i prostřednictvím tisku, ale marně a smrt zřejmě může přijít každou vteřinou. Jsou tu, pravda, agenti pojišťovny; ale opravdu by jej uchránili?

Bohatý muž pátrá po celé Číně, aby se Verne vyžil ve svém oblíbeném zeměpise, a narazí na filozofovu iniciálu v chrámu Nan-ťing. Putuje zemí doslova na trakaři a Wanga zničehonic zahlédne v Tong-čeu. Dojde k divoké honičce, ale ta končí šokem. Wang spáchá sebevraždu, když se vrhne se z mostu.

Tragédie, ale Kin-Fo se brzy uklidní. Už mu nic nehrozí! Dorazí do Pekingu k Le-U. Svatba začíná. Ale trampoty ještě neskončily. Obřad je přerušen, umřela totiž zrovna císařovna-vdova. Verne tím, mimochodem řečeno, román přesně zapouští do dějin.

Kim-Fo (další zvrat) obdrží dopis od Wanga. Filozof prý se zabil, když zjistil, že vraždu přítele nedokáže vykonat. Ale žádné strachy! Ještě před smrtí „odpovědně“ pověřil vykonáním téhož činu někdejšího protivládního vzbouřence Lao-Šena.

Jak se zdá, bude Kin-Fo muset zastavit jeho lidi. Se sluhou i strážci pojišťovny se plaví džunkou. Zastihne je bouře, nato bezvětří. Agenti slyší v podpalubí piráty. Džunka, hle, veze náklad rakví a lupiči se vyměnili za mrtvoly. Akci, jak zaslechnou, řídí strašlivý Lao-Šen.

Jsou ztraceni? Ne. Včas uprchnou, a to za noci v plovoucích oblecích kapitána Boytona, vynálezu to Vernovy současnosti. V příslušenství obleků jsou i vesla, plachty a vařič. Džunka je skutečně přepadena a posádka povražděna, nicméně útok vůbec nebyl cílen na Kin-Foa.

Ten je zrovna kontaktován vodními sviňuchami a prosekává se s přáteli řasami. Dojde i na utkání se žralokem tygrovitým. Zabijí jej, ale trampoty nenacházejí konce. Rybáři, kteří je zachránili, považují Suna za tuleně, a když mu probodnou oblek, nešťastník se topí. Vychází najevo, že byl jeho opakovaně krácený copánek jen falzem.

Z Fu-ningu pokračují na velbloudech k Čínské zdi. Za ní už leží tábor nebezpečných tchaj-pchingů, bývalých vzbouřenců. Vede je Lao-Šen. Kin-Foa opouštějí agenti pojišťovny, neboť lhůta vypršela. Zrazeni i průvodcem jsou pán a sluha zajati a vlečeni k Laovi. Milionář mu nabízí obrovské výkupné, ale slyší: „Kdo pohrdal životem, zaslouží smrt.“ A Kin-Fo je uvržen do klece a poslán se zavázanýma očima neznámo kam. A dobře mu tak! Ale když strhnou pásku z jeho očí, spatří živého Wanga a své přátele. Ne, Wang ho nikdy nechtěl zabít. Uchopil ale záležitost na oko do svých rukou, aby na sebe jeho přítel nenajal kohokoli jiného. „Jste vyléčen,“ končí moudrý filozof.

Film se, pravda, odehrává takřka o sto let později a obsahuje často úplně jiné scény. Tak například jednu u kanónu, anebo tu, kde Belmondo a Ursula střílejí z kulometu. Brání pevnůstku a mně to kdysi trochu připomínalo obléhání La Rochelle, jak jej v Mušketýrech líčil Dumas.

A výstup po lešení ve večerním úboru? Ten zas připomíná rytírnu Cartouche, kde už také hrál Jean Rochefort.

Ale chvíle, kdy se hrdinové po pokusu je upálit ubrání jen klacky, náleží k nepravděpodobným. Scénář ji pak, pravda, vydává za pouhou součást snu.

Stejně jako v románu hlídají bohatce dva detektivové, ale z povzdálí, takže je má za vrahy. Podobně jako v knize se pak oba fiškusové zdýchnou, sotva má vypršet lhůta, a těšně předtím jsou divákovi znesympatičtěni. Ozbrojeni pistolemi chtějí totiž pro hlavního hrdinu vyklidit domorodý domek, ne-li celou osadu. Jako za starých koloniálních časů.

Utkvěl mi též moment, kdy Belmonda pustí z vězení, on vyjde na ulici a okamžitě je naň zahájena střelba. Ale už přichází finále a obrovsky tlustý padouch, dle jehož názoru bude zakázka přece splněna a z Belmonda už teď je… „Kráčející mrtvola,“ daboval to původně Josef Větrovec. Ale obézní gangster vypadne z letadla a mizí v hlubinách. Nemýlím-li se, pád provází jeho šílený smích. A ve filmu dojde i na efektní přestup mezi letadly. Belmondo perlí a vychází i opakovaný gag s patkou vlasů, která je sice posléze ustřižena, ale nakonec se vrací. - Na už poučené čelo? Kdo ví.

Točilo se v Hongkongu, Kuala Lumpuru, Káthmandů, Patanu, Bombaji, Karáčí, Kalkatě, v malajské džungli i na malajském ostrově Lang Kaoui v korálovém moři. Scény s balónem ovšem na lanovce v Chamonix.

Z dnešního hlediska to ledaskomu může připadat zvláštní, ale jak u kritiků, tak u diváků film propadl. Možná i proto, že lidé nemilují pohled na blazeovaného a životem unuděného bohatce. Jen hrstka jich takového chlapa akceptuje a máme dokonce mírné podezření, zda není milionář imbecilem, asi jako inspektor Clouseau či přinejmenším Wodehouseův Wooster. Belmondova panákovitost v tomhle filmu byla prostě moc. Přemrštěná. A přece jen panákem nebyl a s Ursulou žili pak sedm let.

A nadešel čas Muže z Acapulca, kterého asi znáte dobře; ale kdyby zůstal zachován původní Veberův scénář, psal by Merlin v nějaké pařížské novostavbě. Jen díky Brocovi se reálná linie protahuje čtvrtí Marais. Definitivnímu názvu filmu předcházely jiné dvě verze a především tenkrát vládla zrovna móda dlouhých titulů, takže i název Jak zničit reputaci nejslavnějšímu tajnému agentovi na světě?

Philippe de Broca původně ani moc nestál o Angličanku Bisetovou, známou z Bullitova případu, a to ač zrovna dotočila s Truffautem Americkou noc. Mnouchkine jej ale přesvědčil.

Vedle Acapulca se točilo v Ciudad de México a tamním hotelu Princesse. Také u pyramid v Teotihuacánu a na plážích v Puerto Vallarta. Belmondo si podvrtl levý kotník a natáhl vazy při skoku z auta, a tak pár dní chodil v sádře. Pád skleněnou střechou ve čtvrti Marais jej pak stál sedmnáct stehů na stehně. Stejně jako Merlinovi mu bylo zrovna čtyřicet.

A film byl hotov. Ale Veberovi se výsledek nelíbil a zvláště Bisetové mu tam připadalo moc. Své jméno proto nechal z titulků odstranit.

Reklamní kampaň přišla na půl milionu. S takřka třemi milion diváků se stal Muž z Acapulca ve Francii čtvrtým nejúspěšnějším filmem roku. Ani on však Muže z Ria nepřekonal.

Jako ne úplně pravděpodobný prvek vnímám Merlinovu ušlápnutost; třebaže není přehnaná. Ale ten muž přece prodává miliony svazků! Skutečně by si naň jeho nakladatel takto vyskakoval? Dnes je navíc situace na knižním trhu jiná, takže film působí dost anachronicky.

Otázka, proč Muže z Ria nepřekonaly ani Hongkong, ani Acapulco, baží však po odpovědi. Pokusme se o ni. Jednou z možností by mohlo být, že Muž z Ria má zásadní zvláštnost.

Navzdory násilí přímo vyžadující zápletce se obešel bez násilí a ještě stačil pokukoval po groteskách a filmech jako O patro výš.

*****************************

L´Homme de Rio. 1963. 115 minut. Scénář a režie Philippe de Broca. Spoluautoři scénáře Ariane Mnouchkinová, Jean-Paul Rappeneau, Daniel Boulanger. Hrají Francoise Dorléacová, AdolfoCeli, Simone Renantová, Roger Dumas a další.
Les Tribulations d´un Chinois en Chine. 1965. 110 minut. Scénář a režie Philippe de Broca. Spoluautor scénáře Daniel Boulanger. Podle verneovky O život. Hrají Ursula Andressová, Jean Rochefort a další.
Le Magnifique. 1973. 120 minut. Scénář a režie Philippe de Broca. Spoluautoři scénáře Jean-Paul Rappeneau, Francis Veber. Hrají Jacqueline Bissetová, Jean Lefebvre a další.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.