Zajímalo by mne, kdy Češi přestanou považovat animované filmy jen za zábavu pro své děti. Je příznačné, že oproti situaci v "normálních" zemích mají animáky u nás zpravidla nižší návštěvnost (horší je už jen situace s filmy inspirovanými comicsy). Starší generace chodí na animovanou produkci hlavně "z povinnosti", coby doprovod svých malých dětí. Jakmile je výrostek schopen zakoupit si sám lístek u pokladny, zůstávají rodiče šťastně doma. Drtivá většina dnešních animovaných filmů je ovšem vymyšlena jako rodinná podívaná, která uspokojí i dospělé - a nepřehlédnutelné množství z nich dokonce menším dětem vůbec není určeno.

Dlouhé období komunistické cenzury se tak podepisuje na současnosti i po dvaceti letech distribuční svobody. Ani dnešní dvacetiletí totiž ještě nevyrůstali v normálním, těsném kontaktu s tím typem popkultury, která sice někdy vyhlíží infantilně, ale právě v posledním dvacetiletí zpracovává i "vysoká" témata na výtvarně zajímavé úrovni - a co se týče animačních technologií, odehrává se právě v této oblasti revoluce. Ta současně zasahuje i hranou tvorbu: prakticky každý hraný hollywoodský film obsahuje tolik digitálních dodělávek, že se smývá pevná hranice mezi "animovaným" a "hraným" žánrem - a nemusí jít zrovna jen o takové rodinné blockbustery letošního léta, jako jsou Transformers 2 nebo nový Harry Potter.

Třetí pravěké dobrodružství Doba ledová (které má premiéru 2. července), orientované skutečně spíš na dětské publikum, ovšem nejspíš přitáhne víc divácké pozornosti než animovaná Koralína a svět za tajnými dveřmi (která vstoupila do českých kin 11. června).

Už knižní předloha Neila Gaimana (u nás vyšla před šesti lety jako Koralina) rozevírá zmíněnou propast mezi "infantilní" zábavou a dílem přístupným i dospělým. Vysoce ceněná knížka (která získala mimo jiné i prestižní ceny Nebula a Hugo) je počtením, které odkazuje ke Carrollově Alence v kraji divů (a také k Švankmajerově carrollovské adaptaci Něco z Alenky): zavádí totiž titulní malou hrdinku ve starém anglickém domě, kam se o prázdninách přistěhovala s rodiči, do přízračného "druhého světa". Tam Koralína objevuje zajímavější verzi jejího vlastního životního prostoru. Tu ale ve skutečnosti stvořila monstrózně hubená a vysoká čarodějnice, která chce dívenku získat do své moci. Koralínina "druhá matka" má na rozdíl od hrdinčiny uspěchané maminky vždycky čas, vaří jenom dobroty a žádné "recepty" jako dívenčin táta-spisovatel - a je odhodlaná novou chráněnku pohltit (nakonec doslova) svou láskou. Koralína ale rychle objevuje, že jde jen o smyslový klam vytvořený druhou matkou a že jí nezbývá než si vybojovat zpátky svou původní existenci, která ji předtím trápila a otravovala.

Ve druhém světě, do kterého vede z Koralínina bytu temná chodbička, z parádního salónu, jsou všichni dvojníci skutečných lidí opatřeni lesklými knoflíky místo očí. Pokud Koralína svolí vzdát se vlastního světa, musí i ona přistoupit na tuhle navenek bezvýznamnou úpravu. Rozdíl ve vidění světa se postavil i mezi Gaimanovu znamenitou předlohu a její animovanou adaptaci. Spisovatel ve své lakonicky poetické knížce, která je hladce přístupná i dospělým čtenářům, v jednom okamžiku naznačuje, že představa druhé matky je nedílnou hrdinčinou součástí ("Koralina, stojící ve dveřích, vrhala obrovský a neforemný stín. Jako by na koberci ležela dlouhá a hubená obří žena.").

Režisér Henry Selick, který se ujal adaptace knížky na Gaimanův poněkud nerozvážný popud, sérii jemných a znepokojivě nezřetelných asymetrií v předloze zrušil. Hrdinčin svět a "druhý svět" se jednoznačně a banálně liší: ten skutečný je statický a ponořený do nevýrazných barev, druhý hýří pouťovými efekty, třeštivou barevností a dokonce efektními muzikálovými čísly. Podobně koncipovaný vztah dvou světů fungoval kupříkladu v animované Mrtvé nevěstě Tima Burtona (2005), ve filmové Koralíně se však omezuje na prvoplánový popis protikladů, který nemůže dospělejší publikum uspokojit. Pro menší diváky je ovšem hororově laděný snímek (který si tu a tam vypůjčuje od Jana Švankmajera) zase jednoznačně příliš děsivý - a to i navzdory skutečnosti, že do vyprávění přibyl oproti předloze Koralínin nový legrační kamarád ze sousedství…

Příznačný je i fakt, že knížka se odehrává v Anglii (která je rodištěm Gaimana, žijícího v USA), zatímco film je kvůli lepšímu uplatnění na americké trhu situován

Prvoplánové, ale vypravěčsky nevyargumentované vítězství dobra nad zlem posléze spolehlivě vytěsňuje i Gaimanovo podvratně "dospělé" morální naučení ("Chtěl jsem ukázat, že někdy lidé, kteří vás milují, vám nedávají tolik pozornosti, kolik byste chtěli, a naopak lidé, kteří vás pozorností zahrnují, vás nemusejí milovat tak, jak byste chtěli.")

Režisér Henry Selick si zatím nejlépe vedl s loutkovým muzikálem Ukradené vánoce Tima Burtona (1993), i tam ovšem (stejně jako v pohádkovějším snímku Jakub a obří broskev) dokázal, že má plno nápadů a energie, které nedokáže coby vypravěč plynule pospojovat. Lehké náznaky a vnitřní souvislosti, které skrývá Gaimanův text, se docela vytratily: filmová Koralína je třeštivou podívanou, opírající se o nápad spojit poprvé filmové historii tradiční metodu stop-motion animace a moderního stereoskopického 3-D obrazu.

Zatímco Tim Burton ve zmíněné Mrtvé nevěstě natáčel klasický "trnkovský" loutkový film a ve finále ho prohnal počítačem (čímž dosáhl plynulosti pohybu), Selick svou přepečlivě a pracně ručně animovanou podívanou natáčel rovnou 3D kamerou.

Film tak můžete vidět jednak v klasické podobě (s českými titulky), jednak si ho můžete užít (dabovaný) ve speciálbí projekci se zvláštními brýlemi na očích. Což bych rozhodně doporučovala - při normální projekci totiž ještě vynikne, že řada scén se ve filmu ocitla proto, aby demonstrovala atraktivitu a možnosti relativně nové 3D techniky. Vyprávění tak ustupuje exhibici, jejíž jednotlivá "čísla" se od sebe kvalitou a zábavností dost výrazně liší. Starosvětský postup se tak střetává s nejmodernější technologií a místo výsledné harmonie vidíme dva světy, které se navzájem oslabují: pocit, že vám Henry Selick přišil místo vašich vlastních, soudných očí studené, lesklé černé knoflíky, je skoro neodbytný.

Zůstává tak otázkou, komu je filmová Koralína vlastně určená: pro milovníky standardních hollywoodských animovaných filmů (bez ohledu na věk) je zatížena přílišnou literárností a Gaimanovy sofistikované čtenáře nutně musí rozčarovat. Pochybnosti fanoušků předlohy totiž asi neukonejší ani takové detaily, jako je zjevná podobnost Koralínina tatínka se samotným spisovatelem či podobnost hrdinky s Neilovou mladší dcerou Maddy (pro autor kterou knížku dopsal).

Po filmech Hvězdný prach, Maska zrcadla a Beowulf se tak Koralína a svět za tajnými dveřmi stala další zjevnou, ale zajímavou prohrou v řadě gaimanovských filmových počinů.

Coraline
USA 2009, 100 min., kopie 3D, určené pro zvláštní projekci, jsou dabované, klasické kopie jsou opatřeny českými titulky
Scénář a režie: Henry Selick
Hudba: Bruno Coulais
V originálním znění mluví: Dakota Fanningová, Dawn Frenchová, Teri Hatcherová, Ian McShane, Jennifer Saundersová, Keith David
V českém znění mluví: Tereza Taberyová., Zbyšek Pantůček, Lukáš Hlavica, Věra Černá, Martin Zahálka Hudba: Bruno Coulais.
Premiéra: 11. června

Další autorčiny poznámky k filmovému a politickému dění najdete na jejím blogu AlenaProkopova.blogspot.com