Dobrodružný příběh 10 000 př. n. l. nikoho s mozkem v lebeční dutině asi příliš nepřesvědčil, že Roland Emmerich je mistrem celistvých fantaskních vizí minulosti - a katastrofické drama Den poté sice představovalo v rámci žánru slušný průměr, ale rozhodně nepřekonalo režisérovo zatím nejspolehlivěji zábavné dílo – sci-fi o ničivé invazi mimozenšťanů Den nezávislosti (1996). Další Emmerichova velkoryse pojatá podívaná s lakonickým názvem 2012 ovšem tohoto hollywoodského režiséra německého původu potvrzuje na postu filmaře, který si zaslouží pozornost – nikoli samozřejmě pro svou průkopnickou originalitu či umělecké kvality, ale pro dovednost zvládnout profesionální realizaci dokonale průměrného žánrového díla. Není ovšem žádnou novinkou, že právě podobné produkty mívají nezastupitelné místo ve filmové historii, protože výrazněji a přehledněji než osobité snímky zrcadlí vkus, pocity a názory své doby.

Pokud se tedy budete zajímat o atmosféru, která panovala v druhé polovině 90. let v americké společnosti (zvláště ve vztahu k zahraniční politice), můžete ji tak vnímat i skrz Emmerichův nabubřelý, velkohubý, zábavný Den nezávislosti, ve kterém se lidstvo díky vlasteneckému nadšení hrstky Američanů ubrání technicky vyspělejším agresorům.

Nový Emmerichův film využívá totéž osvědčené schéma jako Den nezávislosti – místo konkrétních a přitom značně nepravděpodobných zlých mimozemšťanů však lidstvo musí čelit abstraktní, totální a mnohem “pravděpodobnější” celoplanetární katastrofě. S tou nelze smlouvat, odložit ji ani proti ní bojovat: příběh 2012 je tak ryzím produktem kinematografie hospodářské krize, která odjakživa ráda využívá takové “metaforické” příběhy pracující s iracionálními prvky, jako jsou horory o monstrech a dramata o ničivých katastrofách (můžeme si všímat zvýšeného zájmu publika o takové filmy už ve 30. či 70. letech).

Už staří Mayové...

U 2012 nelze neobdivovat strategickou práci s katastrofickým tématem: název filmu situuje konec světa prakticky do současnosti a probudile nevyužívá módního motivu “zaviněné” katastrofy vyprovokované neekologickým chováním lidstva: zkáza je (podobně jako hospodářská krize) popisována jako řetězec kauzálních katastrof. (Masivní sluneční erupce ovlivní kondici zemského jádra, takže následuje série destruktivních událostí zahrnujících všechny nejoblíbenější přírodní “hrdiny” katastrofických filmů: masivní zemětřesení, obnovenou sopečnou činnost, změny klimatu a ničivé vlny tsunami...) Přesné datum, kdy zkáza vyvrcholí a lidstvo bude smeteno z měnící se tváře Země, přitom prý stanovili už staří Mayové, což působí tajemně, a přitom jaksi solidně (a slogan k filmu - “Varovali nás” - vzbuzuje až jakýsi pocit zadostiučinění – přinejmenším u každého starého Maye).

Zatímco vlády celého světa mají o blížící se katastrofě jasno, utají ji před lidmi a když někdo na základě indicií tu a tam prohlédne, zlikvidují ho. Mocní tohoto světa totiž potajmu realizují "nespravedlivý" plán na záchranu několika tisíc vyvolených (především sebe) a věcí, které jsou podle nich pro tuto civilizaci nejcennější. Nepatří sem ovšem jen Mona Lisa, ale i libovolný zbohatlík ochotný zaplatit milion eur. (O loterii z Drtivého dopadu si tak hrdinové mohou nechat jen zdát.)

Kromě očekávaných velkolepých scén totální zkázy (kde nevezme za své jen obligátní Bílý dům či Las Vegas, ale i Yellowstonský národní park) se tak divákovi podstrkuje morální dilema kolem výběru osazenstva záchranné "archy". Na věc mají v rámci nabízené obvyklé kolekce povahově i sociálně rozdílných hrdinů samozřejmě zcela opačné názory: “normální” postavy, které se náhodou přimotají do centra dění (hrdinný černošský vědec Adrian, chcípácký spisovatel Jackson Curtis), a cyničtí politici (ovšem s výjimkou ušlechtilého amerického prezidenta v podání Dannyho Glovera).

Vztah umělé selekce a přirozeného výběru zkombinovaného s náhodou, aplikovaných do katastrofického děje, se stává hlavním zdrojem napětí, které vás na sedadle v kině celkem spolehlivě udrží v bdělosti po celých 158 minut promítacího času. Nejde tak jen o to, že podle očekávání přežijí ti hrdinové, kterým fandíme, protože jsou sympatičtí, zábavní nebo roztomilí a nemají žádný morální škraloup. Film preferuje “lid” - sociální outsidery, které jakoby symbolizovala Curtisova poslední kniha – propadák, jejž kritika odstřelila jako nesmyslně optimistický, ale jejíž výtisk se shodou náhod ocitá na úrovni Mony Lisy či Michelangelova Davida...

(Ne)přirozený hollywoodský výběr

Pokud jde o možnost záchrany, nedržíme palce anglické královně a jejím psíkům a skvadře dalších politiků, kteří – jak nám autoři filmu podsouvají - mezi přeživšími prostě nesmějí chybět (stejně jako posádka, vědci, vojáci a podobné "živočišné druhy", bez kterých se nejspíš neobešel ani Noe). Pod Emmerichovou taktovkou ale držíme palce těm, kteří byli v rámci vyprávění vyvoleni náhodou a svou nepostradatelnost pro “ty nahoře” osvědčují průběžně, takže vlastně modelují výslednou podobu událostí. Zatímco lidstvo jako celek kdesi v pozadí hyne a občas se k němu přidá některá z důležitých postav, která se obětuje pro ostatní, sledujeme porážku pragmatického počtářského plánu pomyslným přirozeným výběrem. Ten ale vůbec není přirozený, ale zcela idealisticky pojatý, neboť vítězné/přeživší hrdiny charakterizuje morálka, ušlechtilost, osobní nasazení, sebeobětování a touha po lásce a pravdě.

Přežije tedy americký prezident, unavený a čestný muž, stojící v čele prohnilé republikánské vlády? Nezahyne legrační psík? Vydrží do konce Custisova bývalá manželka a odcizené děti? A co mladý buddhistický mnich a jeho bezzubá babička? A lepá prezidentova dcera?

Neptejte se tak pošetila a mazejte do kina. Popis zkázy světa je uspokojivě monumentální (o což se vrchovatě postarali trikaři) - a korunuje ho navíc superoptimistické finále odkazující meaforicky k osobě Baracka Obamy. To snese srovnání snad jen s nejryzejším ideologickým škvárem, jaký kdysi produkovala stalinská kinematografie. Aniž bych chtěla něco prozrazovat z děje, figuruje v něm motiv očisty, nového života a Afriky, která se nečekaně zazelená...

Kdyby hrozil konec světa a někdo vybíral ty nejcennější filmy, které je třeba zachránit, nové dílo Rolanda Emmericha by se tak do "Noemovy filmotéky" mohlo klidně dostat – tedy v případě, že by selekci prováděla obamovská administrativa. Je to totiž skoro oficiální dokument své doby. Ale to probůh neznamená, že zároveň nejde o ryze zábavný, barevný a hlučný snímek, jehož shlédnutí vám bezproblémově pročistí hlavu.

2012
USA/Kanada 2009, titulky, 158 min.
Režie: Roland Emmerich
Scénář: Harald Kloser, Roland Emmerich
Kamera: Dean Semler
Hudba: Harald Kloser, Thomas Wander
Hrají: John Cusack (Jackson Curtis), Chiwetel Ejiofor (Adrian Helmsley), Amanda Peetová (Kate), Oliver Platt (Anheuser), Thandie Newtonová (Laura Wilsonová), Danny Glover (president Wilson), Woody Harrelson (Charlie), Zlatko Buric (Karpov)

Premiéra: 12. listopadu 2009

Další autorčiny poznámky k filmovému a politickému dění najdete na jejím blogu AlenaProkopova.blogspot.com