Osmého března vstoupí do českých kin adaptace úvodu známé ságy Edgara Rice Burroughse (1875-1950) John Carter z Marsu, u nás pod titulem John Carter: Mezi dvěma světy.

Sice to není úplně první filmová verze předlohy, ale o videofilmu Princezna z Marsu (2009) s Tracy Lords raději pomlčme. A co je míněno dvěma světy?

Sam sebou Mars, tak rudý jako bůh války, a Země, z které tam titulní hrdina uletí ve snu. E. R. Burroughs se samozřejmě proslavil spíš Tarzanem Z PRALESA, nicméně obdobného nadčlověka Johna Cartera, veterána války Jihu se Severem (na straně Jihu), stvořil v tomtéž roce: 1912. Před sto lety. Přesto se jeho hrdina ocitá na plátně poprvé, na rozdíl od svého jmenovce Nicka Cartera i známého Pána džungle, který tam vstoupil už v desítkách filmů.

Za čekání snad ale poděkujme, protože nebýt éry počítačových triků, zůstal by Carterův Mars leda jakýmsi směšným papundeklem. Je totiž v knížkách světem neobyčejně barevným, pestrým a krajně fantaskním, ba bizarním. Jako i tamní zrůdní obyvatelé. Když jsem v sedmdesátých letech jako možná i vy čítal v časopise Abc komiksy Vlasty Tomana o tomhle supermanovi, tak bych nikdy nevěřil, že to jednou půjde zfilmovat i mimo rámec animovaného snímku. Ale šlo, a postupně byl ztvárněn i Tolkienův Pán prstenů, brzy bude představen Hobit a nyní i (literárně trochu podřadnější) "Pán dvou světů".

Malebné původní romány vycházely v českém překladu "Dr. Jirky Macáka" prvně už za první republiky (1927-29), a to s působivými ilustracemi Václava Čutty. Řada zůstala po pěti svazcích neukončena a komplet tedy dala nově dohromady až Horáčkova Paseka. Má jedenáct knih (1995-2003), ale dvě poslední ukrývají dokonce šest samostatných příběhů, takže tu máme dohromady na patnáct Carterových neuvěřitelných dobrodružství. Některá zcela samostatná, ovšem hned první díly navazují na sebe dějově více než těsně a skoro stylem pokračování příště. Všechny však pojí tvrdý řád rudé planety, i když Carter není pokaždé hlavní hrdina a jednou se třeba klidně vypraví i na Jupiter.

Malíř Václav Čutta viděl války na Marsu takto

Burrougs byl původně voják, ale zradilo ho zdraví. Zkusil to jako honák dobytka, ale kaubojství taky zanechal. Začal psát. Po svém, ale výtečně. Uměl vyprávět jako málokdo. John Carter je fantasy dobrodružného typu a popravdě, kdybychom si odmyslili kulisy, spíš připomíná indiánky. Asi jako její hrdina připomíná Old Shatterhanda - a jen v případě osmého dílu ságy Mistři meče na Marsu spíše Zorra.

Dílo má ovšem i silně pohádkový charakter a místy taky připomíná sen. Zpomalený, strašný sen. Je krvavý, je infantilní, dýchá surreálnem, ale přesto se divně drží elementární logiky a nikde si očividně neprotiřečí. Jistě, pan Tolkien probrušoval svůj svět delší dobu, ale tenhle taky dobře obstojí a obdivuje jej i tvůrce jiného Marsu, Ray Bradbury. Onen pocit snovosti přitom navozuje v knihách už i sama nižší přitažlivost na planetě, díky níž se hrdinný John velerychle naučí pohybovat se i bojovat s lehkostí nepřemožitelného. Snová je však i telepatická řeč planety, kterou hrdina ovládne, aniž by ovšem Marťani sami četli v jeho mysli. Velká výhoda číslo dvě!

První díl ságy byl před sto roky inspirován i zvláštní knihou Edwina Lestera Arnolda (1905), která je dnes úplně neznámá a nebyla ostatně tak přímočaře vyprávěna. Burroughs osídlil Mars řadou různobarevných ras, ale jako první potká Carter (i ve filmu) zelené Marťany. Rodičovská a synovská láska je u nich neznámý pojem, tvrdí nám v první osobě, a nedovedl jsem zpočátku plně pochopit tento příšerný systém, vlivem něhož byli Marťané zbaveni všech lepších citů, ba i humanitních pudů, které u nás na Zemi ovládají i činy zvířat. Tady to je jiné a od zrození z vajec neznají ani otcovskou, ani mateřskou lásku. Nevědí, co znamená domov a jsou trpěni při životě pouze tehdy, když fyzickou zdatností a krutostí dokážou, že jsou schopni ubránit život. Jakmile však je některý z mladých deformován anebo má jinou zevní vadu, je okamžitě odstřelen, což není úmyslná nebo zbytečná krutost, nýbrž pouhý tvrdý a neúprosný boj o existenci na umírající planetě, jejíž přírodní prostředky byly vyčerpány na tak nízký stupeň, že každý nový přírůstek života znamená zmenšení dávky pro ostatní.

Burroughs býval mj. "obviňován" z homosexuality i dalších úchylek včetně přehnané vášně pro gorily (zlé bílé opice toho typu žijí i na Marsu), typická však je u něj, myslím, hlavně pokrytecká cudnost, a tu mu nevnutil vydavatel původního časopisu, jak by nás mohlo po sto rocích snad napadnout. Ne. Vyplynula z podstaty Burroughsovy osobnosti a...

Vládce zelených Marťanů Tal Hajus byl hnusný netvor zosobňující krutost, krvelačnost a sveřepost několika staletí, dočítáme se v nové Beránkově úpravě Macákova překladu. Břitký jako meč, chytrý jako kuna a vypočítavý jako starý lichvář. Od ostatních zelených Marťanů se lišil tím, že v něm dosud nevyhasla divoká vášeň pro vlastní potomstvo, a při pomyšlení, že má božská Dejah Thoris (titulní princezna, do které se Carter ihned zamiluje) by měla padnout do drápů takovému odpornému zvířeti, mi vyvstával chladný pot na čele a já uvažoval jsem o tom, že by pro ni snad bylo lepší, kdyby raději sama ukončila svůj život. Ano, právě jako ženy osamělých farmářů, které si raději dobrovolně berou život, než aby padly do rukou indiánských zpustlíků.

Nejen Tal Hajus přitom připomíná figuru Hvězdných válek, neboť i Burroughsem se jejich tvůrce trochu inspiroval. A Marťané? Jejich snoubení je výhradně záležitost veřejného zájmu, vymýšlí si Edgar Burroughs, a děje se bez jakéhokoli individuálního výběru. Rada náčelníků obce akt kontroluje se stejnou pečlivostí a důkladností, jako pozemský chovatel dobytka řídí křížení ras ku prospěchu a zvelebení plemene. Teoreticky by podobné páření mohlo mít dobré výsledky, zamýšlí se. Leč praxe ukazuje, že přílišné ohledy na veřejné zájmy, které na planetě de facto zrušily podstatu mateřství, jsou příčinou zrodu mstivých, ledových a krvežíznivých bytostí, jež vedou celý život pochmurnou existenci bez lásky a beze štěstí. Ale přes veškeré výhrady musím podotknout, dodává absurdně, že muži i ženy zelených Marťanů mají hluboce vyvinutý smysl pro čest a cudnost, i když jsou někteří degenerovaní jako Tal Hajus.

Čest a cudnost tedy? Berme ona slova raději s rezervou a takhle třeba Marťani krotili obdobu našich koní: Pakliže thoatové nevyhověli patřičně rychle telepatickým rozkazům jezdců, byli přiváděni k poslušnosti příšernou ranou hlavní pistole mezi uši, a když nepomohla, snesl se na hlavu celý déšť. Ta procedura vždycky trvala tak dlouho, dokud zvíře nevykonalo, co mělo, nebo neshodilo jezdce. Jakmile to udělalo a ocitl se na zemi, došlo mezi ním a thoatem k boji na život a na smrt. Byl-li Marťan dost hbitý a pospíšil-li si s výstřelem, měl naději, že bude jezdit dál, ovšem na jiném thoatovi, ale pokud hbitý nebyl, jeho rozervané a zohavené tělo bylo sebráno ženami a dle tharkského zvyku spáleno.

Tady se, pravda, prokáže lidskost Johna Cartera! Jak? Dotyčnou krutost nahradí lidštější metodou a thoatům začne nová éra existence. Asi jako Carterova láska k Dejah Thoris má přinést novou éru Marsu a... Dejah pro mě představovala vše, co mi bylo milé na Zemi, objasňuje nám Carter, a zdálo se mi, že mezi mnou a jí existují pouta tak silná, jako bychom se narodili pod jednou střechou. Nikoli na různých planetách, vzdálených od sebe čtyřicet osm miliónů mil. A Burroughs, který byl v jádru primitivně romantický kýčař, si lásku na Marsu představoval následovně.

Den ustoupil noci. Ulice, jíž jsme kráčeli, byla zalita jsem obou měsíců. Šikmo na obzoru zářila zelenavá planeta Země. Zdálo se mi v té chvíli, že jsme v celém vesmíru úplně sami.

Rázem se snesl i noční marťanský chlad. Sejmul jsem z beder přehoz a ovinul jej kolem Dejah Thoris. Jakmile se moje ruka dotkla jejího těla, pocítil jsem zvláštní rozechvění a vlna dosud nepoznaného blaha projela mými žilami. Zdálo se mi, že Dejah se v onom okamžiku o mě lehce opřela. Když jsem kolem ní ovíjel svůj přehoz, spočinula moje ruka na jejích bedrech déle, než bylo nutno – a Dejah se neodtáhla. Byli jsme oba tiše. Kráčeli jsme po půdě umírajícího světa, leč v našich duších se rodil svět nový.

Měl jsem rád Dejah Thoris. Dotyk mé ruky a jejího obnaženého ramene hovořil ke mně slovy, kterým jsem nemohl nerozumět. Uvědomil jsem si, že jsem se do ní zamiloval již od prvního okamžiku, kdy se moje zraky setkaly s jejími na prostranství mrtvého města Korad.

Zda i tuto scénu uvidíme 8. března ve filmu, netuším. Možné to klidně je.