Byla už napůl tma, mohlo být tak půl desáté a já seděla u počítače. Překládám příručku o genocidách, takže tíhnu k poněkud pochmurným myšlenkám. A najednou se od okna ozvalo syčení a prskání. Obrátila jsem se a vidím, že na okně sedí Davídek s strnule hledí ven.

Za oknem stál naježený zrzavý kocour, syčel a prskal a ještě k tomu škrábal levou přední prackou na sklo. Už jednou před lety se stalo, že za okno po střeše přišla taková návštěva, taky byla zrzavá. Možná bych, až nebudu mít nic lepšího na práci, mohla vymyslet nějakou pseudorasovou teorii o tom, že zrzaví kocouři umějí běhat po střechách líp než obyčejní mourovatí: náš Davídek totiž už dvakrát ze šestého patra spadl, takže větrám dost složitým systémem, aby se to nestalo potřetí.

Zrzek za oknem přestal syčet a mňoukl. Napadlo mě, že má možná hlad – kdoví, čím se na těch střechách živí – a že bych mu mohla místo vymýšlení pitomostí dát pár kočičích sušenek. Vzala jsem z knihovny příslušnou krabičku, ale Davídek se vzbouřil: „Ty mu chceš dávat MOJE sušenky?!“ A zasyčel, což obvykle nedělá. „Je to nějakej pobuda, ať táhne pryč!“

„Tak pobuda?“ naštvala jsem se. „A ty jsi co? Víš vůbec, jak ses sem dostal ty?“ „Já jsem tady odjakživa,“ ušklíbl se kocourek. Ten za oknem nás pozorně sledoval. „Ty tu nejsi odjakživa, tebe našla na chodbě jedna hodná imigrantka, protože jsi byl ztracený koťátko. Bezdomovec. A kdyby tě tam nechala, kdoví jestli bys přežil.“

Davídek si to zpraženě přemílal v hlavě, ale zrzouna venku to přestalo bavit a odkráčel. Uklidila jsem krabičku zpátky do knihovny. Davídek se vzpamatoval ze šoku a mstivě zasyčel: „A ty se zastáváš muslimů a lidem to vadí!“ Chytrolín.

„Zastávám,“ odpověděla jsem.„ A taky buddhistů a animistů a zrzavejch kocourů, co nemaj pelíšek jako ty a musej bydlet na střeše.“ „A přitom vůbec nevíš, jak jsou takoví přivandrovalci nebezpečný.“

Náš spor probudil kočku Chaluhu, která poklidně pospávala na křesle. Chaluha se obvykle do ničeho neplete, stačí jí, když má plnou misku, čistý záchod a může si se mnou večer číst. Teď se mě ale kdovíproč zastala: „Koupila by nám jiný sušenky, ty moulo. Stalo se ti tu někdy, že bys neměl co jíst?“ (Přišla z útulku, ale byla už trochu starší a zřejmě si ještě pamatuje, jak předtím bydlela někde v zahradě u břevnovského kláštera a živila se tím, co si ulovila nebo našla.) „Ty mlč,“ utřel ji Davídek, „ty ani nevíš, co je šaría.“ Chaluha vystartovala a začali se honit po bytě.

A pak něco chtějte od lidí, když se i Davídek bojí vetřelců, kteří by mu ujídali z jeho sušenek. A taky si potřebuje vymyslet nějaké ušlechtilejší zdůvodnění své neochoty podělit se s potřebnými. Anebo aspoň odvést pozornost.

LN, 3.7.2015