28.3.2024 | Svátek má Soňa


FEJETON: Zprávy z jiného světa

23.2.2012

Dostanu-li se občas na druhý konec republiky, nikdy neodolám, abych nezkusil, jestli budou doma jedni moji dávní známí. Mají kouzelný dům plný dětí. Děti jsou ovšem již dospělé a mají už svoje vlastní, některé již také dospělé děti. Všichni se tam neustále sjíždějí. A to především proto, že tam mají domov. Mnohé z těch dětí pracují v cizině, jiné pár kilometrů odtud. Kdykoli přijedu, zjišťuji, že dům je stále plný pohody a radosti. Všechny děti poslušně napřed přivedly k rodičům své budoucí ženy či muže a trvají dodnes na tom, že k nejdůležitějším událostem z dětství jejich dětí musí patřit nejen prázdninové pobyty u babičky a dědečka. Zastavuji se zde tak maximálně dvakrát do roka. Ale vždycky je v tom domě někdo úplně nový. Jak říkám, je to kouzelný dům.

Můj dávný přítel Teodor H. se deset let soudil o hospodu, kterou postavil svého času jeho pradědeček. Teodor ještě neviděl přes nálevní pult, za kterým vyrůstal, když komunisté tatínkovi hospodu znárodnili a tatínka (řemeslníka v oboru nad jiné) poslali budovat socialismus do hornictví. Teodor hospodu nakonec dostal, investoval do její obnovy všechny své úspory a sám denně točí pivo. Nemusel by. Jeho čtyři dcery jsou velice úspěšné podnikatelky v tom skutečném slova smyslu a díky tomu poměrně bohaté. Teodor si ale zarámoval svatební fotografii svého pradědečka ve fraku s buřinkou a obraz pověsil hned vedle výčepu. A každý den si s pradědečkem něco povídá. Vím to, protože jsem ho při tom jednou přistihl. On totiž Teodor bývá v té hospodě velice často sám. Kdysi kvetoucí vesnici po válce vylidnili a nějak špatně zalidnili, protože jsou v ní dnes pouze čtyři rodinné domky a pět chat. Takže mohu zodpovědně prohlásit, že znám dobře všechny Teodorovy hosty. Jsou to báječní lidé. Muži, ženy, jejich děti i jejich nejrůznější návštěvníci. Majitelé chat jsou většinou lékaři a majitelé rodinných domků jsou téměř všichni dřevorubci. V Teodorově hospodě ale nikdy nepoznáte kdo, k jaké profesi patří.

Nejsem přítel velkých oslav, ale nedávno jsem se velice rád zúčastnil setkání několika rodin u příležitosti úctyhodného jubilea muže, který dovedl vštípit lásku k české řeči tisícovkám svých žáků. Ve svých osmdesáti letech stále píše, publikuje a učí. Totéž činí jeho děti, vnuci a dvě pravnučky. Ono setkání bylo úžasné. Chvílemi mě napadlo, jestli jsem se nějakou červí dírou nedostal nějakou tu stovku let nazpět, nebo dopředu.

Proč jsem všechny tyto lidi stěsnal do několika výše uvedených řádek? Mají totiž něco společného. Jsou úspěšní, pracovití a spokojení. Žijí v této zemi, občas také i v jiných zemích. Nikdy jsem to nezkoušel, ale kdybych se jich zeptal, co jim říkají jména desítek a stovek lidí, která jsou v mediích dnes a denně skloňována ve spojitosti s velice negativními událostmi, nedozvěděl bych se toho mnoho. Ta jména by jim totiž většinou vůbec nic neřekla. Já bych na to nikdy pochopitelně ani nezavedl řeč, protože jsou věci, o nichž se ve slušné společnosti nemluví. A slušná společnost stále ještě existuje. Dokonce si myslím, že bych do ní mohl zařadit většinu lidí této země. Není vám ale divné, že se z médií stále dozvídáme většinou pouze něco o tom, co dělá ta druhá, menší a ošklivější část společnosti?

Chápu, že některé události je třeba občas zveřejnit a popsat. Aby sloužily jako odstrašující příklady. To beru. Ale musí tím být všude kolem zamořeno? Je mi dostatečně známo, že i krátká zpráva, která dobře napsaná patří k opravdovému umění novinářskému, se píše lehčeji, obsahuje-li fakta o tom, že další vysoký úředník si spletl státní kasu se svojí kasou rodinnou. Leč jsou zde mnozí, kteří umějí dobře popsat události, které se na první pohled zdají nezajímavé. Tohle mi nikdo neotiskne, říkají jedni. Tohle tisknout nemůžeme, říkají další. Ano, já vím, zprávy jsou zboží a chodíme s nimi na trh. Ale co kdybychom to zkusili trochu otočit? Vždyť přece ten trh i s tou jeho neviditelnou rukou, to jsme především my!