Tak se jmenoval fejeton mého otce Vladimíra Neffa určený pro tehdejší Literární noviny, Život v trojúhelníku. Napsal ho někdy v roce 1967, jak teď po letech odhaduju. Fejeton vycházel z experimentu s jakýmisi prvoky. Výzkumníci drželi prvoky v trojúhelníkové ohrádce. Ti v ní žili, rozmnožovali se, prvočili a najednou bác ho a výzkumníci jim ohrádku odebrali a ti prvoci žili, rozmnožovali se a prvočili dál v prostoru omezeném třemi stěnami, teď už jen pomyslnými, existujícími v jejich prvomysli. Poselství fejetonu bylo v roce 1967 jasné i cenzorovi a ten ho odmítl pustit do tisku.

O osud fejetonu mi teď nejde, spíš o ty prvoky. Vzpomněl jsem si na ně, když jsem na webu Česká pozice četl rozhovor s německým ředitelem Národního parku Bavorský les Franzem Leiblem. Kromě jiného se tam pan ředitel zmiňuje o českých jelenech. Ti samozřejmě brali v úvahu železnou oponu a žili tam, kde jim dráty nebránily. Autorka rozhovoru Zuzana Lizcová se zeptala, zdali se po pádu drátů přírodě podařilo srůst dohromady. Tázaný uvádí, že lze dokázat, že část jelení populace, zejména laně, nepřekračují bývalou hranici, přestože na ní už nejsou žádné fyzické překážky. A sám klade otázku, čím to je, zdali jeleni mají jakousi hranici v hlavě, anebo zda je to dáno rozdílnými mysliveckými předpisy v Národních parcích Šumava a Bavorský les.

Otevírají se tu dveře do říše fantazie, kauza láká k vymýšlení teorií. Onen rozhovor je ale zajímavý zdaleka nejen zmínkou o jelenech, kteří si nosí v hlavách železnou oponu ještě čtvrt století poté, co padla. Zuzana Lizcová upozorňuje, že Franz Leibl je teprve třetím ředitelem Národního parku Bavorský les za dobu jeho existence, kdežto na Šumavě se od roku 1991 vystřídalo asi deset ředitelů. Tázaný se osvědčil i jako diplomat. Otevřeně nekritizuje, co se na české straně děje, zato konstatuje, že od nástupu nové vlády došlo ke změnám přístupu, které on pokládá za pozitivní. Jinak řečeno, že nová česká vláda se znovu hlásí k základnímu principu mezinárodně uznávaného národního parku.

Nemohu se zbavit pocitu, že to všechno souvisí jak s těmi prvoky mého otce, tak s popletenými jeleny, vyděšenými hranicí z neexistujících drátů. Situace na Šumavě si nemůže nevšimnout ani ten obyvatel našeho státu, který tam v životě nebyl. Je u nás málo oblastí, o kterých se tolik napsalo a namluvilo, jako je Šumava. Snahy o racionální přístup jsou ničeny čímsi připomínajícím hospodskou rvačkou. Hranice mezi věcným argumentem a propagandisticky zaměřenou polopravdou nebo lží je mlhavá. Ve výsledku nejsem schopen ukázat prstem a říci – tomu věřím. Jako by ti na Šumavě i my mimo Šumavu jsme běhali v jakémsi bludném prvočím trojúhelníku, neschopni se vymanit, třebaže tomu fyzicky nic nebrání. Ale třeba má ten Bavor pravdu a bude líp.

LN, 29.9.2014