Ne, tohle není remake na Dietlův normalizační seriál o vzorné prodavačce. Tohle je po­kus o Cestu do hlubin ženské duše. V tomto případě o cestu motorizovanou.

V rodném listu mám zapsáno pohlaví mužské, což zřejmě bude pravda. Když jsem v průběhu přibývajících let zjistil, že kromě mé milované maminky existují ještě ženy jiné a že je­jich ňadra už nenabízejí jen jídlo, měl jsem z toho radost. Dost velkou.

S odstupem mnoha desetiletí dnes mohu neskromně říci, že radost byla na obou stra­nách. Vždy alespoň po nějaký čas. Výsledkem mého snažení byla celkem dvě man­želství a tři dcery. Domnívám se tedy, že i vzhledem ke svému věku mohu o ženách mluvit i psát s jistou objektivitou.

"Řidičky jsou řidiči ženského pohlaví, které vyměnily hrnec na vaření, valchu, jehlu se štepovací nití, vyždímané plenky a rákosku na trestání svých neposlušných dětí za stroj zvaný automobil."

Tak takhle by pojem řidičky mohl v legraci i před svou ženou, mou maminkou, definovat těsně po válce můj otec, šéf a neotřesitelný pilíř naší rodiny. Ale já bych si to nyní nemohl troufnout napsat ani v legraci, protože naše uvědomělá, nikoho a nic nediskriminující huma­nistická společnost by mne nechala popravit. Když ne přímo fyzicky, tak alespoň metafy­zicky.

Díky pečlivé evidenci "nájezdu" mých automobilů, které jsem v průběhu své sedmačtyři­cetileté automobilistické anabáze měl tu čest osobně řídit, se mohu pochlubit ujetím již více než tří miliónů kilometrů bez zaviněné nehody. A stále řídím rád. A dívám se kolem sebe.

A co vidím? Že za volanty aut, v řadě případů i velmi silných a luxusních, jsou ve stále větším počtu ženy. A tyto řidičky, stejně jako více než 90 % všech automobilů na dálnici, mne při pečlivě dodržované stotřicítce bleskově předjíždějí. Časy se mění a ženy se začínají postupně vyrovnávat mužům, a to i v agresivitě a stylu jízdy.

Mimo dálnici poznám ženu za volantem s velmi vysokou pravděpodobností. Obvykle brzdí při průjezdu zatáčkou, jezdí těsně za pomalu jedoucím traktorem a ani na velmi kvalitní vozovce zdaleka nevyužívá maximální povolenou rychlost.

Jednou jsem jel směrem na Havlíčkův Brod v dlouhé koloně za "opatrnou" řidičkou, která ani mimo obec nepřekročila padesátikilometrovou rychlost. Tři těsně za ní jedoucí kamiony ji vzhledem ke značnému provozu v protisměru nemohly po několik desítek kilometrů předjet. Velmi jsem spěchal na důležitou schůzku, a tak bych ji s chutí zabil tupým kamenem, aby ji to hodně bolelo.

Jiné řidičky i při předjíždění kouří a telefonují. Jako my, blbci chlapi. V poslední době se navíc začíná výrazně zvyšovat počet těžkých nehod aut řízených řidičkami se smrtelnými následky. Není divu. Děvčata totiž na agresivní styl jízdy nejsou geneticky vybavena. Kdysi jsme to v našem autoklubu vyzkoušeli.

Nechali jsme několik různě zkušených řidičů a řidiček jezdit jízdu zručnosti a stálosti – projíždět kola na okruhu vytyčeném na letišti se zalepeným tachometrem.

V jednom místě byl na okraji vyznačené dráhy hustý keř. Tam stál náš kamarád, který po několikátém kole každého z účastníků našeho testu, nečekaně a bez varování hodil před přijíždějící auto hadrovou figurínu člověka. Všichni muži – řidiči - reflexivně dupli na brzdu a většina z nich se navíc dokázala figuríně vyhnout.

Všechny ženy – účastnice testu - ji přejely. Některé dokonce omylem přidaly plyn, jiné pustily volant, vyděsily se, ale nakonec nám, organizátorům, při závěrečném vyhodnocování vynadaly, že jsme je o figuríně předem neinformovali.

Z toho všeho vyplývá, že za určitých okolností mohou ženy jezdit bezpečněji než muži. Za předpokladu, že se nestanou stejně agresivními. Pokud ano, jsou mnohem nebezpečnější, než muži. Jejich organismus totiž není na stresové situace vyžadující bleskovou reakci koncipován. Ženy jsou prostě jiné, v mnoha ohledech lepší a schopnější než my, chlapi. Ale v krizových situacích je většina z nich nepoužitelná.

Pořád jsem ale ochoten si ve zvláštních případech vedle řidičky sednout. Zejména tehdy, kdy bych byl díky alkoholu v krvi jako řidič nepoužitelný. To by se rizika vyrovnala. Ale stejně na různých akcích raději nepiji, abych mohl své hosty nebo přítelkyně osobně a bezpečně rozvézt.

Ale i jako spolujezdec bych se v autě řízeném ženou cítil mnohem lépe a bezpečněji než příslušník australských speciálních jednotek, který bude mít podle nového rozhodnutí vlády vedle sebe v oddílu ženy. Ty ho, pokud bude vážně zraněn, na svých zádech daleko neunesou a i on může pro jejich záchranu překročit přijatelná vojenská rizika. Jestliže ženy můžeme tolerovat a dokonce oceňovat za volantem automobilu, nemůžeme schvalovat, aby válčily v první linii. Na to prostě nemají. Ani fyzicky, ani mentálně.

………………………………

Omlouvám se tímto automobilovým závodnicím Haně Lhotské a Zuzaně Manové, které mne na okruhových závodech automobilů mnohokrát snadno předjely.