Každý tzv. soukromý lékař to zná. Jednou za rok, zvykle v půli března, mu v poště přistane mail, který jej vyděsí. Úřad se zkratkou ÚZIS po něm opět vyžaduje jakási data.

Jako pamětník počátku „soukromého“ léčení jsem byl každoročně obeslán tučnou obálkou, v níž nebylo - jak se může kdokoli mylně domnívat - žádné oběživo, ale zhruba 10 listů formátu A4, kde bylo nutno pro uspokojení lokální manažerky statistického ústavu vyplnit kolonky o všem možném, co jen lze sledovat. Tak nějak jsem chápal, že chtějí vědět, kolik lidí bylo za uplynulý rok ošetřeno a kolik návštěv v průměru jeden nemocný vykonal. Smysl dalších otázek však byl již temný.

Tak například kolik z toho počtu bylo žen? Jaký byl průměrný věk pacienta? Kolik z vyšetřených lidí mělo Parkinsonovu nemoc a kolik třeba syndrom neklidných nohou? Upozorňuji, že šlo o rok 1994, kdy mít v ordinaci počítač s nějakým aspoň trochu fungujícím programem bylo na úrovni pilotovaného letu na Mars. Kódy výkonů byly psány na papír a předávány firmě, která to za úplatu datlovala na diskety.

Zjistit požadovaná data bylo nemožné. Prvních asi pět let jsem velmi tvůrčím způsobem vyplňoval uvedené kolonky, kdy jsem ve stylu papouška tahajícího náhodně planety sázel do kolonek čísla, která mne právě napadla. Místní manažerka Blažena K. byla uspokojena a já měl rok klid. Jen jednou se ve mně hnulo svědomí a zavolal jsem zmíněné osobě, že mám problém s počtem epileptiků a epileptiček.

„Vy to fakt nemáte nikde poznamenané?“ zněl nefalšovaně udivený dotaz na druhém konci drátu.

„Ne, nesleduji to, to víte, za rok se těch lidí nasbírá, ale čárky si do notesu nedělám,“ zněla má celkem logická replika.

„Tak to tam napište aspoň přibližně,“ odtajnila mi princip přesného statistického sběru dat a zavěsila, nejspíše pro potřebu spolknout patřičné antidepresivum vzhledem ke své náročné práci.

Doba se změnila a zhruba pět let se vše děje sofistikovaně, mnohem lépe a účelněji, slovem žije se nám radostněji. Požadavky přicházejí internetem a nepostrádají onu nádhernou řeč, kterou mluví jen vybraná sekta jedinců, a to z jediného důvodu, aby jim to dodalo jistý nimbus tajemna a absolutní nesrozumitelnosti zbylému plebsu, který používá český jazyk k bazálnímu dorozumění.

Ta tam jsou prostá slůvka, která se ptala na počet pacientů, jejich případné trable a třeba počet injekcí, jež byly vbodnuty do hýždě.

Dotazníky (jsou celkem tři) kladou záludné dotazy. Tak třeba jestli mám přístroj magnetické resonance nebo počítačovou tomografii. Chápu, naše země je rozlehlá a bohatá, takže pro běžného ambulantního lékaře není zásadní problém vysolit dvacet miliónů za přístroj a dalších dvacet na stavbu budovy, kam bude umístěn. Navíc na ministerstvu zdravotnictví, které schvaluje každý pšouk, není prostě referent, který by měl spočítán počet zmíněných přístrojů. Předpokládám, že vbrzku se stav zlepší a bude vytvořen referát počtu těchto přístrojů.

Dalším oříškem je počet zaměstnanců. Zdánlivě lehký úkol, spočítat všechny tři pracovníky a rozdělit je do správných kolonek, se ukázal jako velmi složitý. Počet lékařů - jsem sám, tedy jeden. Z toho žen - 0. Počet sester 2, z toho žen 2. Zdánlivě jasné a přehledné. Nicméně při kontrole dat se v kolonce pohlaví lékaře ukázala červená čárka.

„Ach, zmýlil jsem se,“ pomyslel jsem a vypsal jsem vše znovu. Chyba lávky, kontrola trvala na svém. Opatrně jsem natáhl vepředu gumu od tepláků a pohlédl níže. Vzhledem ke známce chvalitebný z anatomie jsem schopen bezpečně rozpoznat ženské a mužské pohlavní znaky. Bez jakýchkoliv pochybností jsem muž. Torpidně jsem klepal na počet žen 0. Po cca dvaceti minutách marných pokusů jsem zavřel oči a potupně jsem se odklikl jako ženská. A hle... formulář se rozzářil žlutou - tedy průchozí barvou. Nejsem paranoidní, ale tuším za tím bruselský tah na genderovou vyrovnanost...

Vyplňování platů lékaře (vůbec nevím, kolik bych si měl dát) a sester je asi nejsložitější. I když si myslím, že tato data lze jednoduše stáhnout z dat OSSZ, je nutné v naší zemi vypisovat všechno opakovaně, znovu zas a zase a pořád dokola. Chybová tabulka - viz níže, je pro běžného uživatele zcela nesrozumitelná, neboť i když jsem uváděl požadované hodnoty vzorečků, světla stále svítí červeně.

sl. 7 ≥ sl. 8
sl. 7 ≥ 146 400 * sl. 5
Pokud sl.5 ≠ 0, pak sl.7 ≠ 0 ve stejném řádku, a naopak.
Pokud sl. 5 > sl. 6, pak sl. 7 > sl. 8.
Pokud sl. 6 = sl. 5, pak sl. 8 = sl. 7.
Pole nesmí obsahovat desetinná čísla.

Nakonec vše dobře dopadlo. Na 87. pokus jsem konečně uspokojil onu tabulku, která na mě neustále mrkala červeným očkem, a vše šlo do žluté. V koutku duše se však nemohu zbavit dojmu, že ona barva, kam data šla, je spíše tmavší a datové úložiště je blíže, než by se dalo předpokládat.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora