Ten telefon před pár dny přišel jako blesk z čistého nebe. Volajícím byl Milan. A já málem spadl ze židle. Abyste věděli, s Milanem jsme to táhli již od základky. Dokonce jsme byli spolu nějaký čas i na vojně. Milan byl úžasný kluk, a co ho neustále dostávalo do centra pozornosti, bylo to, že uměl vymýšlet vtipy. On je skutečně vymýšlel a byly velice originální. Nejednou nás o tom přesvědčil. Pak se naše cesty rozešly, z Milana se stal poměrně úspěšný sportovec, později trenér a metodik (navíc byl profesí lékař), jezdil hodně ven a naposledy vyjel ven asi před deseti lety. Ale to nikoli za sportem, ale za poznáním. Dostal se do nějakého studijního programu v USA a musel narychlo odletět, takže mi jenom zavolal a rozloučil se. Za dva roky přišla zpráva, že se Milan stal obětí nějakého neštěstí na dálnici. Nikoho tady doma neměl, takže jsme ani nevěděli, jak a kde byl pohřben.

No a najednou mi zavolal. O tom, že jsme ho předčasně pohřbili, o tom už věděl. Přežil nějakou havárii, ale došlo tam k nějaké záměně jmen, což nikdo později neuvedl na správnou míru. A tak jsme zašli na pivo. Byla to bouře. Vrátit se z druhého břehu řeky Styx, aniž by si toho Charón všiml, to se každému nepodaří. No a skončili jsme stejně u politiky, jak jinak. Když jsem Milanovi objasnil všechna naše pro a proti a zakončil jsem svůj monolog slovy, že nevidím žádné východisko pro nejbližší budoucnost, zdálo se, že se zase vrátíme k zajímavějším tématům.

Leč Milanovi se chtělo zrovna žvanit a žvanit o politice. Vyprávěl mi, co všechno viděl. Procestoval Kanadu, Spojené státy, pracoval na brigádách v Chile, v Peru, v Mexiku ho na den zatkli jako pašeráka drog (naštěstí omylem) a většinu z těch deseti let strávil jako asistent nějaké kanceláře zabývající se lobbingem přímo v Kongresu USA.

Pochopitelně, že nesouhlasil s tím, že nevidím žádnou cestu ven z toho zapšklého čecháčkovství umořeného korupcí a švindlováním, cudně zastíraným prezentací stran, které stranami v tom klasickém slova smyslu ani nejsou. Nakonec mi řekl, jak by to řešil on. Tedy spíše co by se udělat mělo, aby to bylo lepší. Poslouchal jsem tu pohádku a věděl jsem, že tohoto se nikdy nedožiju. A zároveň jsem cítil, že by to asi bylo to nejlepší, co by se dalo udělat.

Co Milan říkal? Vzal to z gruntu: Nejdříve bych zrušil kraje. Od počátku to byl nesmysl. Dnes se z nich staly těžkopádné a neuvěřitelně drahé, jinak naprosto zbytečné administrativní molochy, které nic neřeší. Zavedl bych zemské zřízení se zeměmi Čechy, Morava a Slezsko. Dal bych jim silné pravomoci zejména v místním rozvoji, v zemědělství, v kultuře a v sociální oblasti. Z čehož se dá pochopit, která ministerstva bych zcela zrušil. A vím, že by mě i bez zvláštní volební kampaně volilo celé Slezsko i celá Morava, dodal.

To by bylo skvělé a vynikající, povídám, ale to neprojde. Nikdy se nenajde takový vizionář a nikdy se nenajde tolik lidí, aby tohle schválili. Mají totiž jiné zájmy. A co bys dělal dál, povídám.

Pak bych se pustil do politického systému, povídá Milan. Ten je brzdou. Zrušil bych finanční příspěvky stranám. Ať je platí jejich členové. Funkce poslanců bych učinil čestnými, pokud jde o základní plat, nikoli o výdaje. Zrušil bych Senát a zredukoval sněmovnu na 99 poslanců. Poslanec by byl čestnou funkcí, byť řešenou zákonem. Zákonem bych zavedl nejen přímou volbu prezidenta, ale přímou volbu všech starostů a primátorů bez ohledu na velikost obce. Zrušil bych všechny nesmyslné státní agentury, včetně té, která by měla řešit lidská práva. Nejsme tak velká země, abychom měli administrativu podobnou velkým státům. Dotace z EU a jakékoli jiné dotace bych nechal v kompetenci jednotlivých zemí.

To by bylo skvělé a vynikající, povídám, ale to neprojde. Nikdy se nenajde takový vizionář a nikdy se nenajde tolik lidí, aby tohle schválili. Mají totiž jiné zájmy. A co bys dělal dál, povídám.

Současně s tím, povídá Milan, bych podpořil rozvoj podnikání. Ale ne tím, že bych dal různým nadnárodním firmám více než čtyři miliony korun na vytvoření jednoho pracovního místa (což vede k tomu, že na trhu pak schází nošovické zelí), ale že bych dal každému drobnému podnikateli automaticky půl milionu korun za vytvoření pracovního místa pro uchazeče o práci z obtížné sociální skupiny (senioři, absolventi, ženy s dětmi, zdravotně postižení). Mimořádně bych podpořil rozvoj družstevního podnikání, neziskový sektor a vydal výzvu, aby všichni emigranti, exulanti a příznivci této země přijeli a pomohli nám s touto zemí a také s naším myšlením, které k tomuto závěru mělo přijít již před dvaceti lety.

To by bylo skvělé a vynikající, povídám, ale to neprojde. Nikdy se nenajde takový vizionář a nikdy se nenajde tolik lidí, aby tohle schválili. Mají totiž jiné zájmy. A co bys dělal dál, povídám.

Milan se na mě podíval. To by snad nestačilo? Ne, povídám, co s tou korupcí? Ta by se vyřešila částečně sama, povídá Milan. Uvědom si, žádné prachy stranám. Jen 99 poslanců a neříkej mi, že v této zemičce není k sehnání necelá stovka vysoce morálních a vzdělaných lidí, kteří zbohatli svojí poctivou prací a neopisovali své diplomové práce. Žádný Senát. Imunita jen na politické aktivity. Žádné prebendy poslancům. Žádná teplá místa bývalým poslancům a senátorům. Žádná místa lidem, jejichž kvalifikací je pouze to, že sedí v nějakém partajním výboru. Plno ministerstev pryč. Žádné prebendy úředníkům. Žádní asistenti, žádné nájmy poslanců. Žádný člen vlády by nemohl být poslancem. Víš, kolik by bylo času na debatu o tom, jak s touto zemí lépe? Cos to říkal o motoristech? Zde bez pardonu. Tvrdé kontroly, jasná legislativa. Žádní kmotři. Žádné majáčky. Ale básníky bych neomezoval. Malíře také ne. A hospodské? Ty ano, ale tvrdě. Zavedl bych okamžitě časově omezené licence pro získání živnosti hospodské. Ať si to řeší obce samy. Hazard? Omezit a výhradně státní monopol. A tak ten Milan povídal a povídal. Mezi námi on nepovídal. On se přímo rouhal a rouhal.

Už jsem měl těch najednou vyřčených pravd dost. To by bylo skvělé a vynikající, povídám, ale to neprojde. Nikdy se nenajde takový vizionář a nikdy se nenajde tolik lidí, aby tohle schválili. Mají totiž jiné zájmy.

Milan se zastavil a podíval se na mě. Stále meleš totéž, neprojde, nenajde, copak jste se tady všichni pomátli? Nepomátli, povídám, ale pohádky tohoto typu si vyprávíme již dvacet let. Vlastně, dneska se o nich již ani v hospodách nebavíme, protože to nemá cenu. A když si uvědomíš, že si vláda na práci, kterou má dělat každý její člen, mám na mysli každodenní vysvětlování záměrů vládní politiky, chce najmout agenturu, tak to je neschopnost první třídy. Jedna agentura nás bude přesvědčovat o potřebě kupovat jogurty a druhá o tom, jak to vláda myslí vlastně dobře. Vždyť oni se takto vzdávají oněch naprosto základních povinností politiků. A že to neumějí? Tak ať tam nejsou. A ještě na to v tomto zadluženém státě uvolní prostředky, které jim svěřujeme. Máš tedy ještě nějaký recept?

Mám, povídal poněkud resignovaně Milan. Mám vlastně dva. Vyhlásit celostátní akci PLOT. Všichni by dávali zadarmo plaňky. A někteří bychom je přitom zadarmo zatloukali. A kdybychom s sebou hodili, do roka jsme za plotem. Celá republika. Akorát branka, branka by byla se zámkem. Od něj by jako v každé pohádce byly tři klíčky. Jeden by byl skutečně v pytlíčku u korunovačních klenotů. Druhé dva by byly v Kremlu, povídá Milan. A tobě, protože tě mám již od mládí rád, navrhuji, abys odejel se mnou. Nějakou práci ti tam za mořem najdeme.

Chvíli jsme mlčeli, protože oba víme, že plot je již dávno bohužel znovu tak trochu postaven, pouze o těch klíčcích se moc neví. A víme také to, že není doba na utíkání, naopak. Abych rozehnal tu skepsi, která čučela z každého kouta, povídal jsem Milanovi, jestli by nevymyslel nějaký vtip, pokud má stále ještě jeho dávnou schopnost. Už mě to nebaví, přiznal se. Ale poté povídá. Víš, když novinář Josef Penížek napsal v prvním Rašínově životopisu ono legendární BOŘÍ. TVOŘÍ. SPOŘÍ., já bych o kterémkoli našem politikovi bez rozdílu napsal něco podobného, také o třech slovech. ŽERE. PRDÍ. SMRDÍ. A pak jsme se celý večer bavili už jen o holkách.

Akorát, když jsem šel z té hospody domů, pochopil jsem tu genialitu s onou agenturou, která bude mít na starosti vysvětlování reformní politiku vlády. Až bude tato vláda svržena, což se bohužel asi stát musí, může designovaný předseda vlády prohlásit, že vláda nezklamala a že strany koalice odvedly velmi dobrou práci. Zklamala ovšem agentura, která měla lidem vysvětlovat, co vlastně vláda dělá. Jak jednoduché, jak geniální.