25.4.2024 | Svátek má Marek


FEJETON: Vzpomínky dávného maturanta

16.7.2012

"Obsahově i slohově velmi pěkné! Výborně! Interpunkce! Dostatečně!" Tak to bývalo červeným inkoustem téměř pravidelně na konci mých slohových prací na tehdejší jedenáctiletce. Myslím tím práce čtvrtletní, které jsme psali střídavě jednu doma, následující ve škole, přičemž, jak patrno, známky byly dvě. Jako v krasobruslení – umělecký dojem a technická hodnota. Těšila mne první věta, která se bohužel neobjevovala vždy, zatímco ta druhá byla trvalou ozdobou mých slohů. Naše češtinářka byla žena sice přísná, ale dobrého srdce, a navzdory červené výzdobě mého textu nikdy nenapsala nejhorší známku, nedostatečnou. Nicméně tu čtyřku jsem přijímal jako ránu z milosti.

Vzpomínám na ty doby a na svůj bezvýsledný boj s jazykem mateřským. Ano, navzdory svému ruskému jménu jsem český rodák z pražských Nuslí, z části známé jako Nusle Údolí, kterou staří pamětníci nazývali "jamrtál". Nejspíš z německého Jammertal, "Údolí nářku", ale nevím, kde se ten název vzal. Tehdy to bylo pražské předměstí. Místem, kde se odehrávaly moje dramatické boje s gramatikou, byla 17. jedenáctiletá střední škola, známá též jako škola Hanusova. Pro představu – její budova stojí vedle divadla Na Fidlovačce.

Leč k věci. Čeština byla mojí černou můrou z důvodů, které nelze racionálně vysvětlit. Prostě jsem na ni nebyl. Větný rozbor pro mne zůstal dodnes záhadou, což neříkám vůbec s pocitem hrdosti, ale spíš méněcennosti, když mne mnozí opakovaně ujišťovali, že je v podstatě snadný. Totéž soudila naše češtinářka, dáma, která ještě před válkou absolvovala klasické gymnázium. Proto mohu směle použít označení dáma. U vědomí mých slabin mne na zkoušení z gramatiky vyvolávala jen sporadicky, protože výsledek byl předem jasný.

Známku chvalitebnou z češtiny, aby mi to nekazilo vyznamenání, jsem dobýval na poli literárním, když jsem citoval rozbory tehdy předepisovaných tak zvaných pokrokových děl. Podobně jako řada mých spolužáků jsem zmíněné knihy nečetl, ale zapamatoval jsem si jejich rozbory předávané jako štafeta mezi ročníky. Mojí oblíbenou četbou byli spíš Tři mušketýři, ale z těch se nezkoušelo, protože se nijak nepodíleli na rudé záři nad Kladnem, případně nebyli daleko od Moskvy, a tudíž rozhodně nežili na Čukotce.

Tak jsem v posledku dospěl až k maturitě, kde, opět tradičně, mi dvojku z češtiny zachránila písemná práce, tuším na téma "Přínos slovanských vědců světové vědě" nebo nějak tak, opět však obsahem, ne interpunkcí. A pomohly již zmíněné rozbory děl. Naše paní profesorka vedla zkoušku tak, aby komise neměla na otázku z gramatiky moc času.

Na tuto ženu jsem si vzpomněl při zprávách o současných maturitách z jazyka mateřského. Jejich písemná část je více než problémová. Jak to posoudit? Je to vlastně literární dílko maturanta, a jeho posouzení je zatíženo subjektivním pohledem. Jaké vzdělání by měli mít hodnotitelé? Něco na úrovni literárních kritiků? Tolik vhodných by se nenašlo. Ostatně my, míním tím běžné smrtelníky, prostě shledáme, že se nám nějaká kniha líbí, jiná ne, ale ta se líbí jiným. Písemný projev je důležitý, ale jeho hodnocení u maturity by mělo být jiné. Nevím jaké, ale jeho klasifikace po stránce obsahu a stylu je asi nepříliš vhodná. Jinak je tomu s gramatikou. Ta se dá oznámkovat, což jsem dobře poznal.

Naše paní profesorka stála před stejným dilematem posuzování slohových prací, ale klasické vzdělání, jehož se jí dostalo, nepochybně zanechalo stopy, a hlavně, byla chápavá. Snažila se nám vštípit jistou gramotnost ve vyjadřování a též přestupovala předepsané osnovy, aby nás přece jen víc seznámila s literaturou světovou. Nevím, asi cítila, že se mnozí z nás ve svém písemném projevu opravdu upřímně snaží, ale každý má jistou hranici, kterou nepřekročí. Sám jsem na ni narazil poměrně záhy.

Jako dvacetiletý mladík jsem totiž pojal úmysl, mému okolí připadal divoký, a takový opravdu byl, že budu psát krátké populárně-vědecké příspěvky do časopisu Vesmír. Měl jsem ale štěstí, což rovněž patří neodmyslitelně k životu. Nastala právě ta konstelace, kdy se dvě osoby setkaly ve správný okamžik na správném místě. Tou druhou osobu byl tehdejší redaktor Vesmíru pan Bohumil Bílek, muž odkojený předválečnou novinařinou, Eduardem Bassem a za války též žurnalistikou anglickou. Tomuto muži vděčím za mnoho. Když jsem dodal své první pokusy zdéli jedné stránky strojopisu, přijal je a za pár dní mne pozval na procházku. Skončili jsme ve vinárně na Národní třídě, vedle Akademie věd, nad skleničkou Ludmily. Po ní se na stole objevil můj strojopis, teď červený, hodně podobný mým opraveným slohům na jedenáctiletce.

Po odeznění prvotního šoku se mnou pan redaktor začal trpělivě procházet větu po větě, přičemž poznamenal, mimo jiné, že tady by mohl pomoci větný rozbor. A hned se mu věnoval, aby se záhy přesvědčil o tom, co věděla moje češtinářka – naprosté temno. Jen na rozdíl od školní škamny, tady můj stud z totální ignorance přece jen trochu tlumila sklenka Ludmily. V tu chvíli už druhá. Po ztroskotání s větným rozborem se pan Bílek věnoval textu jako celku, seznamoval mne se zásadami vědecké žurnalistiky. To bylo snazší. Od té doby jsme se vídali pravidelně a můj učitel prokazoval divy trpělivosti. Jednou pak řekl, že to není nejhorší, mínil tím jeden text, což byla obrovská chvála, ale hned střízlivě dodal – žádný Čapek z vás nikdy nebude. To byla ta hranice, o níž jsem se zmínil. Každý z nás ji má. Je ve všem. V umění, ve vědě, v řemesle. Jde o to uvědomit si ji a snažit se alespoň o slušný výkon v jejích mezích.

To ale musí posoudit jiní, což mne vrací k naší paní profesorce češtiny. V jednom z ročníků, který předcházel našemu, měla mezi žáky také syna tehdy významného komunistického spisovatele. V tomto případě padlo jablko hodně daleko od stromu a synovy slohy byly neúprosně drceny jako velmi špatné. Tehdy se slovutný spisovatel rozhněval a jeden z domácích slohů napsal místo svého syna. Po týdnu donesla ratolest opravený sešit, kde na konci otcova textu stálo červeně: "Slabomyslné!"