28.3.2024 | Svátek má Soňa


FEJETON: Výročí

17.11.2014

Čtvrt století uplynulo od sedmnáctého listopadu 1989, kterým se datuje pád komunismu v Československu. Oslavy jsou hojné – ale hojnost je i pochyb, aspoň na různých webových stránkách i v dopisech, které dostávám od svých čtenářů.

Taky mám hodně kritických výhrad k tomu, co vidím kolem sebe, i k mnohému z toho, co znám z doslechu. Nebudu je však tady rozvádět, k tomu existuje řada jiných příležitostí. Když je svátek, má se slavit, aspoň trochu. A když srovnávám režim, který se, jak pevně věřím, už nemůže vrátit, nejeví se mi v žádném případě lepší než ten, který máme teď.

Za nejdůležitější hodnotu pokládám svobodu – a ta nepochybně je. Svobodu slova, svobodu vyznání, svobodu shromažďování a tak dále. Srovnání s minulostí snad nemusím provádět, věci jsou úplně jasné. I ty svobody mají samozřejmě svá úskalí: dočteme se ledasčeho, co by snad ani otištěno být nemuselo. A když nás zrovna něco naštve (což se asi občas stane každému), měli bychom mít na paměti to, o čem jsme byli přesvědčeni tenkrát: že cenzura je nepřípustná. A taky bychom měli mít na paměti, že přece existují možnosti, jak se bránit proti všelijakým nesmyslným obviněním. Lze žádat omluvu, lze se i obrátit na soud. To bylo v minulém režimu sice formálně možné také, ale pokusy a snahy byly beznadějné.

Ze svobody jednoznačně vyplývá úcta k právům druhého – obecně řečeno k lidským právům. To byl bod, na kterém se za komunismu dokázali shodnout odpůrci komunistického režimu nejrůznějších názorových zaměření. Vzpomínám si, jak Jiří Ruml na jakémsi sezení prohlásil, že kdyby byla svoboda, „rozhodně bychom spolu takhle neseděli“. Některým to znělo rouhačsky, a přitom to bylo samozřejmé, lidé se přece sdružují mimo jiné (jako jsou zájmy, sousedství a tak) podle svých názorů na veřejné záležitosti.

Svoboda je však samozřejmě spojena s odpovědností. A tady je to obtížnější, odpovědnost totiž záleží především na každém osobně. Pokud jde o peníze (třeba nesplacené dluhy), lze ji také vynutit či vynucovat. Ale běžné nesplněné sliby? Tam si musí poradit každý sám. Já si při zklamání nad tím, že někdo neudělal, co slíbil, většinou říkám, že si příště dám na dotyčného pozor, až bude slibovat.

Nevím, kdo má představu, že dřív bylo lépe. Slýchám to, ale nepřikládám tomu valnou váhu: lidská paměť je milosrdná (a ošidná), strašně záleží na povaze každého z nás. Někdo si ukřivděně hýčká v paměti utrpěné křivdy, ale mám dojem, že většina lidí vzpomíná spíš na pěkné, co ho potkalo. A to se najde vždycky. Lidská náklonnost, solidarita az ní plynoucí podaná ruka k pomoci zajisté existovaly, existují a budou existovat za všech časů av těch těžkých jsou cennější, protože nejsou tak samozřejmé.

LN, 14.11.2014