Ve své teorii vraždy měl proslulý policejní rada Vacátko jednoduché pravidlo: buď jsou v tom peníze nebo ženská. Dnes by musel pan rada přibrat třetí nezávislý motiv - pachatel se před svým zavrženíhodným činem nudil nebo neuměl si v kritické hodince najít jinou zábavu než někoho zabít. Bílinský vrah se neuměl bavit na maturitním plese, vrah z pražského Karlova náměstí se neuměl bavit v parku za bílého odpoledne s neznámou mladou ženou, a nakonec tzv. lesní vrah od Slaného se neuměl bavit vůbec. Proč střílel na člověka? Jak sám na sebe prozradil, tak nějak ho to prostě napadlo.

Laika napadne, zda by bylo možno včas tyhle podezřelé ze schopnosti vraždit z nudy rozpoznat?

První společný rys je jejich věková kategorie. Nebyli to žádní zralí muži. Kdybychom jim oholili tváře a brady a předtím jim vzali pistolky a gumové paličky a nože, vypadali by jako ostříhaní jelimánci. Ani v celkové tělesné konstituci se moc od sebe neodlišují, hromotlukové z nich určitě nebudou. Ovšem, když v podvečerní čas pojedu například pražským metrem libovolnou trasou od konečné ke konečné, potkám takovýchto štíhlých plusmínus dvacetiletých fešáků nepočítaně. Vrah Kalivoda byl mezi metrosexuály k nerozeznání.

Jinou podobností, která stojí za úvahu, je touha uplatňovat svou moc nad jinými lidmi. Nejmladší z trojice, ten z Bíliny, si tuto touhu perzonifikoval v osobě své milé. Ale dokázal buzerovat i její rodinu a měl z toho potěchu; o skutečný láskyplný vztah, posléze jakoby zrazený dívkou - nevěrnicí, vůbec nešlo. To byla jenom záminka, konkretizace vrahovy touhy ovládat, poroučet, trestat, zotročovat.

Zloděj Lubina žádnou perzonifikaci své moci nepotřeboval, stačila mu podloudně opatřená pistole a munice do ní. Všichni se ho budou tak nádherně bát! Těšil se na to. Běda tomu, kdo by mu takovou srandu chtěl pokazit... Bez váhání ho zlikviduje jednou ranou...Ne, raději dvě nebo nejlépe tři rány, aby oběť poznala, kdo je v parku na Karlově náměstí - ne, v Praze! - ne, na světě! - pánem.

A konečně pistolník z lesa: Ležet v měkké hotelové posteli naznak a vidět svým vnitřním zrakem, jak se lidé strachují z jeho pouhé přítomnosti - ó, ta rozkoš! Ovšem, oni projeví svou bázeň jenom chvilku, než se vzpamatují z leknutí, než opadne vlna jejich překvapení. Potom by ho mohli jaksi prokouknout. Kalivoda tomu zabránit uměl jenom jedním způsobem - rychle na oběť vystřelit.

Ano, nakonec je to zbabělost, která je nejnápadnější společnou vlastností těchto nudících se bestií. První - neúspěšný student i milenec - rád si povídá se spolužáky o zabíjení, umírání, smrti. Zajímá je to, samozřejmě, vždyť opravdovému umírání málokdo z nich byl zatím svědkem. Skutečnou odvahu, která by mu získala zasloužený obdiv kamarádů a kamarádek, nemá. Žádný pokus o nějakou přihlášku k záchranným akcím... Žádný zájem o události, při kterých by mohl založit kýženou pověst drsného mladého muže, vykonat statečný, obětavý, důvěryhodný skutek. Místo toho si zjedná ke svému násilnému, zlému činu dva spolupachatele, protože doufá, že se tím vytvoří možnost, aby na ně svedl vinu, bude-li zločin vypátrán. Diagnózu sexuální deviace nezapomene mladý ješita dotčeně odmítnout před kamerou - šoustalo se mu před vražděním tak pěkně!

Druhý - neúspěšný exvýsadkář a lupič - ví, že respekt okolí si může vynutit nabitou pistolí. Lacino a hned. Mířit na civilisty, nejlépe náhodné chodce, spolucestující, osamělé ženy na parkové lavičce - policii a vězení je zapotřebí se důsledně vyhýbat. A statečné odpůrce - zlikvidovat a potom spěšně zmizet...

Třetí vrahoun, ze všech nejubožejší - neúspěšný vysokoškolák a rádobypolicista - zastává stejný model zbabělého chování : Představit si scénu přepadení v klidu, tichu a suchu - náhle se objevit - zabít - zmizet - vzpomínat (nebylo to docela podle jeho představ) - v tichu a v suchu si představit další přepadení - a znovu zabít... Nejmenší riziko odhalení zbabělého vraha z nudy je v anonymitě místa (les), anonymitě oběti (neznámá osoba) a v anonymitě motivu (subjektivní ambice bez souvislosti s obětí).

Řekne se: pro tyto osoby by byl vhodný trest smrti. Taky jsem zaslechl - za totáče by se s nimi nemazlili a pověsili by je. Omyl! Lidé tohoto druhu by nebyli za totalitního režimu věšeni, nýbrž by nakonec - až by režim vyčerpal veškeré zdání jakési demokratičnosti - sami věšeli, stříleli a upalovali nevinné, bezbranné a spravedlivé - z nudy, pro zábavu, pro obdiv i pro strach.

Ano, to už tady bylo, já vím.

© Petr Kersch, Děčín, květen 2009