V sobotu dávala ČT první díl nového německého seriálu podle Vinnetoua od Karla Maye. Mirka Spáčilová správně poznamenala ve své recenzi na iDnesu, že je to spíš podle Karla Marxe. Zhlédl jsem to s velkým zájmem.

Vinnetou z šedesátých let mě zastihl jako mladého muže, který už vnímal komické stránky dílka natočeného ve vypůjčených kostýmech na březích Plitvického jezera, ale zase jsem nebyl tak daleko od věku, kdy jsem Mayovy knihy s ilustracemi Zdeňka Buriana náruživě hltal. Brzy po Vinnetouovi vtrhli do indiánské tématiky i soudruzi z NDR. Nasadili Gojko Mitiče a tehdy se zrodila dílka jako Synové Velké medvědice, Náčelník Velký had a Zlato v Black Hills. Bylo to prvoplánově propagandistické, ale všechna čest: proti tomu, co předvedl Philipp Stölzel, to byl western jakoby z dílny Clinta Eastwooda.

Nějak mě to píchlo v zátylí, snad proto, že to hrají v době, kdy připomínáme vznik Charty 77 a vracejí se vzpomínky na pád režimu, a vybavoval jsem si tehdejší plakát s žebříkem opřeným o zeď jako symbolem návratu do Evropy. Přes čtvrt století uplynulo a žebřík jsme zdolali. Co dál?

Ten film je pitomost. Jenže tohle marsyatické umění má vždycky silnou výpověď symptomatickou. Podbízivě se snaží vyhovět požadavku doby a ten z nového Vinnetoua čouhá jako péro z gauče. Je zřetelně čitelný, zkusme ho přečíst.

Začněme Old Shatterhandem. Toho hrával impozantní Lex Barker, zamlada hrával Tarzana. Wotam Möhring by Tarzana hrát nemohl. Vypadá jako šoufl regenschori odněkud ze Schwarzwaldu. V souladu s předlohou přichází k Apačům ze stavby železnice. Tu budují jen grázlové a opilci pod ochranou ožralé soldatesky. Nejhorší je šéf doprovázený manželkou. Šéf je celý podělaný z kapitalistů, kterým otrocky slouží, a také ze své manželky, ta se vyskytuje jen s placaticí chlastu v ruce.

Však si Old Shatterhand taky rád přihne a v rozrušení z vraždy Vinnetouova otce se večer ožere a ráno se probudí v kurvím budoáru. Prostě, běloch musí být záporák, i když je výjimečně a náhodou klaďas, jako zrovna Old Shatterhand. To byl panečku filmařský oříšek: jak udělat kladného bělocha? Uděláme z něho blba, který náhodou umí boxovat, ale jen komicky, podle příručky. Věřme, že v příštím filmovém zpracování bude Old Shatterhand transgenderová černoška.

Ve filmu jsme svědky bělochova přerodu: původně věří v technický civilizační pokrok a pošetile ukazuje Vinnetouovi pohlednice znázorňující vymoženosti budoucnosti. Indián je ale ideologicky pevný a nenechá se rozviklat pohledem na vzducholodě a lokomotivy. K čemu měnit svět k lepšímu? diví se náčelník Apačů. Vždyť je dobrý už teď... načež ukazuje na kývající se traviny prosvícené světlem. V bělochovi se probudí kádrové zázemí (jeho otce zastřelili policajti v dělnických bouřích) a po přerodu a náhlé převýchově pohlednice rituálně spálí. Ano, železnice je špatná, buďme všichni Indiány. Převychovaný Shatterhand pak pomáhá Indiánům vyhodit do povětří most i s lidmi – co na nich záleží, vždyť to jsou běloši a sluhové kapitálu.

Kdepak zůstali soudruzi z NDR, jenom slabé propagandistické kafe před padesáti lety uvařil soudruh režisér Gottfried Kolditz, a že se panečku snažil! Teprve tohle je ta správná ideologická nalejvárna, tohle je to správné politické školení mužstva!

Vyhovuje požadavku doby. Když si toto uvědomím, je mi z toho hněvno. Tady se usiluje o to, abychom definitivně zblbli a podvolili se. A je šílené, že mráz tentokrát přichází ze Západu.

LN, 9.1.2017