Zhruba před měsícem jsem strávil nádherné chvíle na dvoudenním výletu po jižní Moravě. Ve Valticích měli krásné krojované posvícení, V Lednici jsem obdivoval nádherně udržovaný park a atrakci s ptačími dravci, v Mikulově jsem byl okouzlen krásou města, jeho zámku i okolí.

Jenomže každá zábava jednou končí a já jsem se musel dopravit zpět do Poděbrad. Bylo nádherné počasí a vedro. Proto jsem se rozhodl, že se v autě s dočasně porouchanou klimatizací nebudu více než tři hodiny pařit v texaskách a botech.

Na parkovišti, kde jsem byl zrovna sám, jsem si z pásku sejmul koženou taštičku s doklady a peněženkou a mobil v pouzdře. Obojí jsem položil na střechu auta vedle lyžiny na připevnění střešního nosiče. Pak jsem si sedl na sedadlo řidiče a vysoukal se z kalhot. Hodil jsem je nedbale na zadní sedadlo a chvilku poté i boty. Zůstal jsem v tričku, slipech a černých ponožkách. Vzhledem k tomu, že jsem hodlal zastavit až před domem, připadalo mi to řešení přijatelné. A tak jsem přibouchl dveře, nastartoval a rozjel se z Mikulova směrem na dálniční přípojku na Brno.

Zhruba po deseti ujetých kilometrech, kdy jsem jel již koloně, se to stalo. Ze střechy auta se ozval podivný zvuk a ve zpětném zrcátku jsem viděl letět vzduchem a dopadnout na silnici divné černé věci. Jistě tušíte, které to byly. Co nejrychleji jsem zastavil a začal vzniklou situaci řešit. Uvádím její popis tak, jak by klidně mohl být otištěn v městském zpravodaji města Mikulova:

Z toho vidíte, že i tak renomovaný vědec, jako byl Albert Einstein, si neuvědomil, že nekonečný není jen vesmír, ale i blbost. Ta moje určitě. Musím se s tím nějak vyrovnat. S úsměvem to však jde líp!